Po padesáti letech zůstává vzpomínka na akci Kulak stále živá
Rovných padesát let uplynulo od spuštění akce Kulak, kterou nastupující komunistický režim v roce 1952 namířil proti sedlákům v celé republice. Zatýkání, nedobrovolné vystěhování a další perzekuce se v našem kraji nevyhnuly sedlákům z osady Simře a Soběchleb na Hranicku. Události té doby, i když částečně zapomenuty, zůstávají stále živé.
Generace rolníků na Záhoří obdělávaly svoji půdu od třicetileté války až do roku 1952. Tehdy v jednom dni byli hospodáři ze Simře odsouzeni a jejich rodiny násilně vysídleny na Havlíčkobrodsko.
První zmínky o existenci osady Simře pocházejí z roku 1353 a historie čtyř rolnických rodin se začíná psát po třicetileté válce. Podle starousedlíků patřili zdejší pracovití sedláci po staletí k dobrým hospodářům. Zlom nastává v roce 1951 s příchodem kolektivizace zemědělství.
Společně s ředitelem Okresního archivu v Přerově Jiřím Lapáčkem nyní nahlédněme do archivních materiálů, které se z té doby dochovaly. "Jde o součást celé akce, která začala na podnět KSČ koncem roku 1951. Dostala název Kulak a v jejím rámci ve všech krajích v tehdejších českých zemích docházelo k vysídlení rolníků větších, obvykle se uvádí, že měli nad 15 ha. Rolníci byli obžalováni buď z neplnění hospodářského plánu, nebo dokonce i ze sabotáže a podle toho také odpovídaly výše trestů včetně vysokých peněžitých trestů, zabavení poloviny majetku, ztráty občanských práv a dalších náležitostí. Ten soudní proces byla jedna část. ale ta daleko dramatičtější, týkající se všech rodinných příslušníků, bylo vysídlení. Bylo dohodnuto, že bude zajištěna doprava, že auta v ranních hodinách pojedou do Simře mimo hlavní cesty, aby to nevzbudilo zbytečný a nežádoucí rozruch. Obyvatelé si museli s sebou vzít věci osobní potřeby, všechno ostatní zůstalo na těch statcích a celé ty rodiny byly odstěhovány na státní statky do Havlíčkova Brodu," vypráví Jiří Lapáček.
Vypovídající jsou také osobní vzpomínky žijících pamětníků, které bychom ovšem spočítali na prstech jedné ruky. Mezi ně patří dnes devadesátiletý z vedlejší obce. "Byli tady čtyři zemědělci - Vaněk, Sehnal, Holubec a Zámorský. Byli to zemědělci s větším množstvím hektarů. V roce 1947 byl Antonín Vaněk vyznamenán okresním předsedou jako nejlepší dodavatel masa, mléka a obilí. Ovšem v roce 1948 už to byl kulak, vykořisťovatel a nepřítel. Mužští byli pozavíráni a ženy byly odstěhovány do Pohledů a Havlíčkova Brodu," vzpomíná pamětník.
Sedlák Antonín Vaněk, který byl jen nedávno vyznamenán jako nejlepší zemědělec v okrese, tíhu událostí neunesl a spáchal sebevraždu. "Právě ten Vaněk, který byl vyznamenán, to neunesl a vyústilo to v tragédii," říká Václav Libosvár. Co se tady dělo dál? Kdo tady hospodařil po původních obyvatelích? "Státní statek to tady vzal a nakonec to zase přebralo JZD," dodává.
Dneska, když se rozhlédneme, tak kromě vlastně jednoho stavení a tady té opravené kapličky už nevidíme žádnou památku po obydlích sedláků, kteří tady žili. Co se s nimi stalo? "Sehnalův statek rozbourali, Vaňkův i Zámorův. Ostal tady jen ten Holubců, ale to už je jen takové torzo a nikdo se o to nezajímá," rozhlíží se Václav Libosvár po okolí.
Přesídlené rodiny sedláků ze Simře a jejich potomci nedobrovolně začali nový život na Havlíčkobrodsku. Z celé osady kromě torza jednoho statku zůstala na místě kaplička svatého Antonína, kterou tady podle Václava Libosvára tři ze sedláků se jménem Antonín nechali společně postavit v roce 1936. "Já už jsem se loučil se všemi těmi hospodáři na hřbitově a mezi jiným jsem vzpomněl všechny jejich životopisy a všechno a nakonec jsem řekl - odpočívejte tady v pokoji, z toho rodinného hrobu vás už nikdo nevystěhuje."
Ve většině okolních vesnic se o násilném vystěhování sedláků a jejich rodin z osady Simře, která byla nakonec srovnána se zemí, celá léta mlčelo. Jiří Šrámek z nedaleké obce Bezuchov byl v té době ještě dítě, přesto si mnohé pamatuje a tvrdí, že starší generace také nezapomněla. Jenže tehdy se nikdo obyvatel Simře nezastal. A tak celá ta léta mnozí cítí stud a možná i svůj díl viny.
"Všichni to brali jako obrovskou křivdu režimu, místních komunistů v Soběchlebích, kteří provedli to, co tady provedli s těmi sedláky. Sám jsem se tomu divil, že po převratu v roce 1990 se o tom nijak nemluvilo. Bylo to právě v roce 1990, kdy tady do Simře přijely buldozery a srovnaly ty tři statky se zemí. Bylo to tak zdevastované těmi národními správci, že to zlikvidovali. A je to v takovém stavu, jak to vidíme dnes. Ten pocit křivdy v těch, co pamatují ty poměry, tak je," říká další z pamětníků Jiří Šrámek.
V malebné dolině na Záhoří, kde kdysi stály statky sedláků ze Simře, doslova svítí nově opravná kapička svatého Antonína. Jen nedávno se tady setkali obyvatelé okolních obcí při jejím slavnostním svěcení. Byla to vhodná příležitost k připomenutí padesáti let, které právě letos uplynuly od neblahého konce akce Kulak v osadě Simře. "Určitě je dobré aby to vešlo v povědomí, aby mladí věděli, co se tady stalo a co minulý režim přinesl. Protože lidé mají velice krátkou paměť," poznamenává Jiří Šrámek.
Přepisy pořadů zajišťuje Česká informační agentura .
