Písničkář je každý, kdo nepracuje v týmu

21. listopad 2004
Host Jany Klusákové

Český rozhlas 1 - Radiožurnál uvádí víkendový pořad, ve kterém vám představujeme zajímavé osobnosti. Karel Plíhal už bezmála čtvrt století skládá, hraje a zpívá písničky. Kdyby to záleželo na mně, představila bych vám Karla Plíhala tak, že bych následujících 20 minut hrála jen písničky z jeho čerstvého alba Nebe počká, ale to v tomto pořadu nejde. Naštěstí máme v rozhlase znamenitě vybavené dokumentační oddělení. Řeknu Karel Plíhal a za chvíli mám k dispozici všechno, co o vás, milý pane Plíhale, v tisku v poslední době vyšlo.

A tak snad pobavím a možná i potěším vás a především naše nedělení posluchače, když přečtu výběr z toho, co o vás napsali někteří čeští novináři. Vypadá jako Ivánek z filmu Mrazík, blond ofina, modré oko, široká ramena i úsměv. Komplikovaná povaha, hodně náladový. Jeden z nejschopnějších instrumentalistů českého folku. Mimořádně výrazný písničkový talent. Dětsky stydlivý muž, samotář. Poetistická hravost, dokonalé básnické miniatury plné zvukomalebných rýmů. Má strach z lidí a pověst asociála. Je labilní a není s ním snadné vydržet. Temný a do morku kostí citlivý jazzman. Když už se rozhodne mluvit, poctivě přizná všechno. Tichý jakoby stále do sebe uzavřený písničkář, a tak dále. To není žádný fakt, to je všechno pravda. Pravil klasik marxismu. Je všechno, co o vás napsali novináři, pravda?

Host (Karel Plíhal): Jak kdy.

Moderátor (Jana Klusáková): A to, co jsem teď citovala?

Host (Karel Plíhal): Já myslím, že jak kdy.

Moderátor (Jana Klusáková): Těší vás, že se vámi cizí lidé, kteří vás v podstatě neznají, takhle dopodrobna zabývají?

Host (Karel Plíhal): Myslím, že mě to docela míjí, nijak to neprožívám.

Moderátor (Jana Klusáková): Čili ani netrápí, ani netěší?

Host (Karel Plíhal): Tak nějak, když je o čemsi zajímavém povídat, bavíme-li se o rozhovorech, tak rád. Ten šrum okolo je legrační.

Moderátor (Jana Klusáková): Když už jste se jednou zveřejnil, tak hold do sebe musíte nechat trochu vrtat.

Host (Karel Plíhal): Nevadí mi to.

Moderátor (Jana Klusáková): Nedávno jsem někde zaslechla, mluvilo se o jednom z vašich kolegů, je to jenom písničkář. Nevadí vám označení písničkář?

Host (Karel Plíhal): Trefnější označení než písničkář stejně není, protože folkový písničkář je v podstatě blbost, protože folk jako takový je lidová píseň. Folk je označený festival v Rudolfstadtu, kam jezdím každý rok rád do Německa. Tam jsou kapely z celého světa. Takže folk, nejvýš tak zlidovělá píseň a to byla velká drzost. Písničkář byl Hašler, písničkář je Fiala, Landa je vlastně také písničkář. Tam se vejde kdokoliv, kdo dělá písničky.

Moderátor (Jana Klusáková): Čili písničkář je ten, kdo si to složí a zazpívá?

Host (Karel Plíhal): Pokud to není týmová práce, tak je v podstatě každý písničkář.

Moderátor (Jana Klusáková): Po několika cédéčkách, na kterých jste hrál a zpíval svoje vlastní písně, jste nedávno u firmy Monitor vydal album Nebe počká. Zpíváte písničky básníka Josefa Kainara a připomínáte, jak zněla pop musik ve 30. letech 20. století. Proč zrovna Kainar a proč hudba z doby, kdy i vaši rodiče byli dětmi.

Host (Karel Plíhal): Tak já myslím, že by byla hlavně drzost připomínat, jak zněla populární hudba před druhou světovou válkou, protože to by si posluchači museli poslechnout opravdu originály těch písní, které Kainar během války textoval. Prostě to bylo úplně o něčem jiném. A proč? Protože jsem k tomu byl tak nějak veden od vojny, kde jsem se seznámil s jedním četařem absolventem, vysokoškolákem, sečtělým to hochem, v Plzni, s kterým jsem měl kapelu, a on byl velice sečtělý na rozdíl ode mě.

Moderátor (Jana Klusáková): Potěšte ho a připomeňte, jak se jmenoval?

Host (Karel Plíhal): Mirek Tuček. Ten mě určitě navedl k četbě poezie, vlastně před vojnou jsem nečetl poezii, až po vojně. I dost díky jemu, i dost díky buzeraci na vojně a nudě na vojně, kde byla velká knihovna, tak jsem si poctivě všechno přečetl.

Moderátor (Jana Klusáková): Zůstalo vám to do dnes?

Host (Karel Plíhal): Četba poezie pak dlouho nic, až zase teď si nahodile čtu.

Moderátor (Jana Klusáková): Nedávno nám tady někdo říkal, jeden český autor, že si jako takovou hygienu každý večer před spaním přečte jednu báseň.

Host (Karel Plíhal): Může být, v tom případě jsem čistotný. Pravidelně se myji poezií. Včera jsem si četl Šrámka V noci, kterou miluji.

Moderátor (Jana Klusáková): Tuhle nahrávku, mluvím o albu Nebe počká, jste připravoval 4 roky, z nich 3 jste strávil intenzivní hrou na kytaru. Učil jste se hrát všemi prsty a sám. Říkáte, že nácvik dvou taktů občas zabral 3 dny. Ve které z těch dvaceti tří písniček, pane Plíhale, je vaše mistrovství nejslyšitelnější?

Host (Karel Plíhal): Mistrovství je silné slovo, ale když se o tom bavíme, až na písně Trochu v hlavě mám a Kučeravý listonoš, je to všechno jenom jedna kytara a zpěv. I když to třeba zní jako 2 občas.

Moderátor (Jana Klusáková): Někdy dokonce jako tři až čtyři, bych řekla. Ale kdybyste laskavě řekl, na kterou tu písničku jste nejpyšnější, pokud se té kytary týče?

Host (Karel Plíhal): Nejpyšnější jsem na Diga diga dou, z té mám největší radost. Já nemohu říct, která píseň byla lehčí, každá bolela dost.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy se tak shazujete v těch četných rozhovorech, které jsem četla, sem tam řeknete: Můj hlas je chabý, zpívám špatně. Vždyť to není pravda?

Host (Karel Plíhal): Myslím, že jsem třeba slušný muzikant, určitě zpěvák nejsem, nemám hlasový fond, což jsem si ověřil, když jsem poslouchal originály těch jazzových standardů, co Kainar textoval, když jsem to poprvé v životě slyšel, když pominu místní Holmenovou, pana Suchého a Hálu a vůbec zpěváky, takže potom jsem si říkal: Tak bacha, tak to nebude tak lehké, jak jsem si myslel. Teď mě napadla také po paní Olmerové vlastně jenom Zuzana Navarová jako jediná, která ví, o čem zpívá. Zuzana Navarová tím, že si sama píše písně a je vyzrálá, takže prostě jsem věděl, že to bude zpívat ona, že to působí důvěryhodněji.

Moderátor (Jana Klusáková): Co si budeme povídat, těch 5 písniček na tom vašem albu zpívá skvěle.

Host (Karel Plíhal): To jsem byl rád, že přijala nabídku.

Moderátor (Jana Klusáková): Jak jsem se tak probírala vašimi rozhovory, zjistila jsem, že často opakujete, jak významný pro vás byl převrat v roce 1989. Od té doby uplynulo už 15 let. Takhle jsem si to nepředstavoval, když jsem na ulici cinkal klíči. Napsal nám do redakce jeden zklamaný občan. Vy nejste zklamaný občan?

Host (Karel Plíhal): Ne, určitě nejsem, protože já jsem měl asi to štěstí, že vlastně už, jak jste sama říkala, přes 20 let jsem jakoby písničkář na volné noze, takže jakožto zvyklý se starat sám o sebe, takže existenčně jsem byl mírně připraven. Takže já nemohu být objektivní, spousta lidí určitě měla nebo má problémy si zvyknout na jinou, což jako chápu. Prostě s nimi soucítím, protože já nevím, v jaké bych byl situaci, kdybych nedělal to, co dělám, neměl jsem to štěstí. Po revoluci jsem se zamyslel, co budu dělat, protože jsem nevěděl, jestli budu dál koncertovat v takovémhle rozsahu. Nevěděl jsem, co to udělá s návštěvností a vůbec. Tak jsem si řekl, že začnu podnikat. Tak jsme si s kamarádem vybudovali nahrávací studium v Olomouci a řekl jsem si, že se pojistím takovou sympatickou trafikou, abych si mohl dále hrát.

Moderátor (Jana Klusáková): Studio je pryč, vzala ho voda. Plakal jste, když vám uplavalo?

Host (Karel Plíhal): Já už si nevzpomínám. Zpětně mi to přijde škoda, že to bylo poměrně rozběhlé, klientela byla, takže je to škoda. Zase nejsem typ, co by nějak to oplakal.

Moderátor (Jana Klusáková): No ne že by to k pláči nebylo, ne?

Host (Karel Plíhal): Ale ne, jsou horší věci.

Moderátor (Jana Klusáková): A ještě jednu věc v těch svých rozhovorech opakujete. Říkáte, jak moc se těšíte na rok 2020, na který se plánuje přistání člověka na Marsu. Tuto událost s předstihem hodnotíte jako vítězství zdravého rozumu. Proč?

Host (Karel Plíhal): Že ještě vůbec lidstvo bude existovat, jsem myslel. Je to taková záruka existence lidstva.

Moderátor (Jana Klusáková): Proč se musí letět zrovna na Mars, proč z toho budete mít radost?

Host (Karel Plíhal): Nevím, tak mně to přijde úžasné.

Moderátor (Jana Klusáková): Nebylo by lepší, kdyby bylo víc pitné vody? Jsem přízemní, viďte?

Host (Karel Plíhal): Nejste, na Marsu je údajně led, který se dá rozpustit, a dala by se sem vozit pitná voda z Marsu třeba.

Moderátor (Jana Klusáková): Černá kára, to je jedna z pěti písní, které jste svěřil Zuzaně Navarové. A ta zpívá Černou káru docela jinak než před lety Eva Olmerová. Černá kára, Josef Kainar je tady autorem textu i hudby. Neměl jste chuť, pane Plíhale, si tuhle písničku zazpívat sám?

Host (Karel Plíhal): Na koncertech ji hraji, protože ji mám rád jako takovou, ale určitě na koncertě je to něco jiného, Zuzka Navarová to zpívá daleko lépe.

Moderátor (Jana Klusáková): Tahle písnička na tom albu mi připadá jako textově jedna z nejzávaznějších.

Host (Karel Plíhal): Určitě jo.

Moderátor (Jana Klusáková): Každý tu černou káru svou si táhne sám, kdo může znát tu píseň, co já v sobě mám. A co vaše černá kára, také ji máte? Já jsem sice slíbila, že se na žádné intimity ptát nebudu, ale buďte prosím klidně obecný, máte černou káru?

Host (Karel Plíhal): To žádná intimní otázka není, to má v sobě každý, takže to je věc veřejná, takže mám samozřejmě.

Moderátor (Jana Klusáková): Je hodně černá?

Host (Karel Plíhal): Tak nějací bubáci jsou, ale to vždycky rozchodím nějak. Už jsem se naučil s tím žít.

Moderátor (Jana Klusáková): Já myslím, že teď díky těm písničkám hodně vybledla. Vy jste o sobě řekl: Lidé si vás zformují do obrázku a vy na to přistoupíte. A já se vás ptám. Tohle platí pro každého, kdo se zveřejňuje?

Host (Karel Plíhal): Určitě to k tomu svádí, určitě s tím také bojují jako každý, si myslím.

Moderátor (Jana Klusáková): Někdo se pak do toho obrázku nasouká, do toho vytvořeného tím někým jiným.

Host (Karel Plíhal): Tak toho se bojím. Samozřejmě jedna věc je prezentovat se na koncertech s tím, co dělám, a jiná je normálně existovat v životě, což je úplně něco jiného, takže koncerty jsou pro mě jakoby svátek uvolnění, tam jsem spíš sám za sebe, jaký bych zřejmě chtěl být, veselý a hravý, takže to je moje relaxace.

Moderátor (Jana Klusáková): Díváte se do publika, kdo na vás chodí?

Host (Karel Plíhal): Do publika se dívám rád, nechávám si rozsvítit v sále, protože snažím z kraje si odchytit někoho, kdo je naladěn na stejnou notu, a vezmu si od něho trošku energie s dovolením a potom to zase vracím zpátky. Chodí generačně již teď tak od těch pěti let až kam to jde.

Moderátor (Jana Klusáková): Myslíte i děti chodí?

Host (Karel Plíhal): Rodiče berou děti. Na každém koncertě je vždycky taková nějaká třeba holčička už školního věku, taková ta snaživá, která in, která je zřejmě z domu dobře vedena maminkou nebo tatínkem a která to zná z domu, a ta spolupracuje, ta reaguje na těch správných místech.

Moderátor (Jana Klusáková): A když to publikum nedá jinak, nechce vás pustit, co jim hrajete na přídavek?

Host (Karel Plíhal): Já myslím, že je vždycky lepší s přídavkami vůbec jakoby v duchu nepočítat. Nejlepší je zahrát to nejlepší, co člověk si myslí, že by měl zahrát v povinné části.

Moderátor (Jana Klusáková): Já se chci totiž jinými slovy zeptat, která ta písnička je nejžádanější nebo nejoblíbenější z těch vašich.

Host (Karel Plíhal): To já až tak nepoznám. Samozřejmě oblíbené písně diváků jsou úplně jiné, než jsou oblíbené písně moje. Takže já se jich na to moc neptám, já si hraji to, co chci ten večer, mám v hlavně takový zásobník, kde mám vždycky těch 40 nebo kolik písniček a z toho si vybírám podle nálady.

Moderátor (Jana Klusáková): Krátce o vás, pane Plíhale. Narodil jste se v Přerově v roce 1958, otec soustružník, maminka učitelka. První kytaru jste získal v patnácti letech. Jste absolventem strojní průmyslovky a v hudbě samouk. Závodně jste plaval za Lokomotivu Olomouc, styl znak. Živil jste se jako konstruktér, pak hudebník. Na Portu jsem jezdil hlavně kvůli tomu, že se tam dalo dobře chlastat a balit ženský. To jste svěřil letos v září Hospodářským novinám. Pak jste byl také topičem na olomoucké univerzitě, pak majitelem hudebního studia, toho, co vám při povodních uplavalo. Jste rozvedený, mát 19letou dceru a 18letého syna. Donedávna jste bydlel v Olomouci a teď je z vás z vlastní vůle venkovan. Koupil jste starý dům v Přáslavicích, to je kus od Olomouce. Pořád tam ještě žijete?

Host (Karel Plíhal): Ano.

Moderátor (Jana Klusáková): A pořád vás to ještě baví?

Host (Karel Plíhal): Čím dál tím víc.

Moderátor (Jana Klusáková): Já jsem si myslela, že jste tam jel trochu trucovat. Čili vy jste tam jel doopravdy žít?

Host (Karel Plíhal): Já už tam žiji 6 let.

Moderátor (Jana Klusáková): Co tam pořád děláte?

Host (Karel Plíhal): Přes víkend jsem měl kontejner, tak jsme dělali plyn, tak jsem vyvážel binec z baráku.

Moderátor (Jana Klusáková): Co vám roste na zahradě?

Host (Karel Plíhal): Všechno k žrádlu jsem eliminoval až na 2 staré 105leté hrušky a jeden velký ořech, který si hýčkám, ale na zbytek nemám za prvé čas a ani mě to nebaví. Dělám si z toho malý park.

Moderátor (Jana Klusáková): Jezírko?

Host (Karel Plíhal): Jezírko je malinký.

Moderátor (Jana Klusáková): Komáři?

Host (Karel Plíhal): Samozřejmě.

Moderátor (Jana Klusáková): Před dvěma lety jste se stal spolu s Jaromírem Nohavičku hvězdou celovečerního filmu Petra Zelenky Rok Ďábla. Je pravda, že jste při natáčení přibral 15 kilo?

Host (Karel Plíhal): 15 ne, ale přibral jsem dost. Z nudy, tam se vlastně hlavně čeká a bohatě zásobený bufet, takže člověk nesmí alkohol, tak to je vlastně jediná kratochvíle.

Moderátor (Jana Klusáková): A tím končí rozhovor s písničkářem Karlem Plíhalem. Představili jsme vám také jeho nové album Nebe počká. Za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

autor: jak
Spustit audio

Více z pořadu