Pěstounka hodnotí českou justici: Každý soud reaguje jinak. Je třeba najít společnou cestu
Sledujeme devět měsíců života pěstounky takzvané krátkodobé péče. 53letá Daniela se stará o svěřená miminka vždy jen několik měsíců. Už pár týdnů čeká na další dítě, které bude její péči potřebovat. A je to prý velmi nervózní čekání.
„Máte dojem, že každý zvonící telefon znamená dítě pro vás,“ přiznává Daniela během procházky v parku, kam chodí uklidnit své zjitřené nervy. „Nejdřív je vám líto dětí, které zůstávají v kojeneckém ústavu nebo v nemocnicích,“ upozorňuje na fakt, že ačkoliv je její domácnost neobsazená, malé děti zůstávají v různých zařízeních.
Bylo by skvělé, kdyby se děti nedostávaly do nouze. Důvod, proč se k pěstounce Daniele dítě několik týdnů nedostalo, je však jinde.
„Nabídli mi dvojčátka, ale na péči o ně jsem si netroufla. Pak mi bylo nabídnuto tříleté dítě v nějaké krizové situaci. To jsem musela také odmítnout, protože moje kompetence jsou od 0 do 6 měsíců a nemám prostor. Tříleté dítě potřebuje trochu prostoru, ne-li pokojíček,“ soudí.
Přemýšlím také, co bych dělala, kdybych už práci neměla,“ přiznává Daniela a dodává: „Je to nepříjemná situace.
Po týdnu se Daniela objevila v parku s modrým kočárkem. Ten ale patřil jiné pěstounce. „Hlídám dítě kolegyni, která si s dalšími kolegy domluvila schůzku s ministrem spravedlnosti. Každý soud totiž reaguje jinak a má svou vlastní metodu. Je třeba najít společnou cestu, aby se to sjednotilo, abychom věděli, co od soudů očekávat,“ popisuje. Kauzy by tak mohly být mnohem rychleji rozhodnuté.
