Perušič: Chybí nám jasné odsouzení nefér jednání. Technologie pomáhají, ale jen něco suplujeme

Jakou roli hrají zásady fair play v současném vrcholovém sportu?

Určitě plní důležitou roli, ale neznamená to, že jsou vždy naplňovány.

Vy jste byl loni oceněn i na světové úrovni za to, že jste v osmifinále olympijského turnaje v Paříži opravili s Davidem Schweinerem výrok sudího a přiznali bod soupeři. Vy jste pak uznal, že to byl banální čin a podivoval jste se nad tím, že jste vyhrál světovou cenu fair play. Jak to hodnotíte nyní s odstupem času?

Náš čin z osmifinále olympijského turnaje nepovažuji za nic oceněníhodného nebo výjimečného. Historie sportu nabídla plno důležitějších momentů v kritičtějších situacích. Názor mám tedy stejný jako před rokem, ale každopádně si ocenění vážím. Beru to spíš jako dlouhodobější ocenění našeho přístupu.

Čtěte také

Šeterle: S pyrotechnikou na stadionech se musí skončit. Je na čase přitvrdit v opatřeních

Jak velká část špičkových hráčů by na olympijských hrách zareagovala stejně jako vy?

Obávám se, že naprosté minimum. Beachvolejbal velmi často skrz jednotlivé situace rozřadí sportovce do tří základních kategorií. Často víme, zda jsme míč při sporné situaci tečovali nebo ne. Pak už je to jen o tom, jaký přístup k soupeřům a k rozhodčím máme.

Fair play u hráčů

Jaké kategorie hráčů tedy jsou?

Ta první je taková, že se při teči na bloku rozhodněte aktivně zapírat, že jste se míče dotkl. Vědomě ta lžete soupeři, fanouškům a rozhodčím. Takových hráčů je naštěstí minimum.

Nejpočetnější kategorií je skupina hráčů, kteří v dané situaci odehrají míč, odejdou od sítě, dál to neřeší a spoléhají na verdikt rozhodčího. 

Třetí kategorie je sorta hráčů, kteří jsou aktivní, přijdou za rozhodčím a řeknou mu, že míč tečovali a bod patří soupeři.

Beachvolejbal je menší sport, má menší ekonomickou sílu a tlak, tak i proto je zde možná dost hráčů, kteří dodržují zásady fair play. Několikrát jsem se ale setkal s postojem hráčů, kteří říkají, že to není jejich problém a že veškerou zodpovědnost nechávají na rozhodčím. Mnohdy to jde do sportovců přímo od trenérů.

Poctivý přístup jste měl vždy nebo se to v určité fázi kariéry zesílilo?

Určitě se to vyvíjelo v čase. Nikdy jsem nebyl hráčem, který by chtěl vyhrát za každou cenu a neštítil se k tomu využít nefér prostředků. Aktivní přístup, kdy jsem se nebál opravit verdikty sudího, registruji třeba v posledních osmi letech kariéry. Úzce to souvisí s tím, že jsme se s Davidem Schweinerem zlepšovali a postupně jsme byli ve špičce v Česku i ve světě.

Vždy jsme přemýšleli, jak vystupujeme na veřejnosti a co předáváme mladším sportovcům. Výhry nejsou to jediné, o co ve sportu jde. Vždy jsme věděli, že existují i jiné oblasti života než sport, což se propsalo i do našeho duchu fair play.

Čtěte také

Zklamalo mě to. Země nebyla do cyklistiky vůbec zblázněná, říká Ježek o startu Gira v Bulharsku

Jak je to obecně s dodržováním zásad fair play ve sportu?

Sport vždy byl a bude odrazem společnosti. Vždy najdete lidi, kteří ctí pravidla, respektují soupeře a hrají fair play. Najdete ale i lidi, kteří mají na prvním místě výsledek, výhru a profit. To je ve všech oborech. Změnilo se to, že se sport hodně komercializoval. Díky tomu se zvýšilo to, čeho můžete dosáhnout. V mnoha sportech se můžete zajistit na celý život. Trochu se změnila i mentalita sportovců, kteří jsou najednou ochotni zkreslit realitu ve svůj prospěch.

Odsoudil byste fotbalistu Slavie Davida Douděru za jeho extempore při nedávném pražském derby?

Nechci vynášet soudy o jiných sportech a jiných sportovcích. Fotbal sleduji jen jako fanoušek, každopádně ze strany Davida Douděry se ta situace dala vyřešit lépe. Záleží na tom, jak je nastavené okolí. Častý argument sportovců je pak takový, že proč by se choval fair play, když to nemůže očekávat ani od soupeře. Je to tak trochu začarovaný kruh. Spíš se k tomu nestavíme správně jako společnost než jednotlivci.

Mění situaci vylepšování technologií a zjištění, že existuje daleko víc záznamů sporných situací?

Úplně nesdílím názor, že s vyšší mírou technologií a videí, máme sport férovější. Spíše suplujeme to, co nám chybí. Chybí nám jasné odsouzení nefér jednání.

‚Život po životě‘

Na začátku roku jste oznámil konec profesionální kariéry. Jak moc se vám změnil život?

Velmi, ale rozhodně ne k horšímu. Rozhodnutí jsem udělal s vědomím toho, že vím, co mě po kariéře čeká. Vystoupení i jinam než ze sportovní bubliny není radno podceňovat. Díky přípravě na postkariérní období formou studia, ale i skvělému rodinnému zázemí, pro mě byl přechod relativně hladký. 

Co bylo nejtěžší?

Učinit samotné rozhodnutí. Profesionální sport mnohdy funguje jako jednosměrná ulice. Když se jednou rozhodnete skončit, tak si nemůžete zase za tři roky říct, že se vrátíte a budete zase hrát.

Druhá a možná ještě důležitější věc je, že jsem byl zvyklý hrát důležité zápasy a turnaje pod tlakem. Moc mě to bavilo a přineslo mi to největší zážitky. Až nyní na podzim začne olympijská kvalifikace, tak budu trpět.

Vy ale dál hrajete a na konci května se představíte na prestižním turnaji v Ostravě. S jakými ambicemi tam pojedete?

Vzhledem k mému statusu amatérského sportovce se hlavně nechci zranit. Druhou ambicí bude postoupit z kvalifikace do hlavní soutěže. Na vybrané turnaje doplním pět kluků, kteří zůstali v reprezentaci.

O kolik tréninků jste šel dolů?

Počet tréninků se u mě měnil už v průběhu kariéry. V přípravné fázi sezony jsem byl zvyklý trénovat zhruba desetkrát týdně, teď trénuji tak čtyřikrát, pětkrát týdně. Mění se i náplň a kvalita tréninku.

Myslíte si, že si turnaj v Ostravě užijete daleko víc, než když na vás byl vyvíjen tlak na výsledek?

Celkově se těším na celou sezonu, kde budu hrát s různými partnery a mladšími kolegy z národního týmu. Budu tam v jiné roli, než při spolupráci s Davidem. Ostravský turnaj si hodlám užít a snad předvedu i kvalitní výkon, aby si to užili i diváci.

Na rovinu s Tomášem Pancířem|foto:Shutterstock