Perkuse musí být sexy, dokážou navodit i trans. Potřebujete vášeň a špetku drzosti, líčí Imran Zangi

Jak se na tento nástroj vůbec učí? Ty jsi samouk. Hrál jsi s Yo Yo Bandem, hrál jsi s Janou Koubkovou, hraješ s Martinem Kratochvílem a Tonym Ackermanem, máš vlastní kapelu – a to všechno jako bez školy? Kromě medicíny, ale tam se teď nebudu pouštět.

Jasně, tam potřebuješ léta. Tady to bylo tak, že máš vášeň, máš to rád, furt boucháš do lavic, furt jsi okřikován učiteli, co to tam děláte...

Třeba sedíš u stolu a začneš...

Neustále, i doma. Moje manželka, chudák, to má už 42 let, plus k tomu ještě mého syna. Takže my dva si tam poklepáváme, za což se teď veřejně omlouvám.

Čtěte také

Hrát se dá na všechno, do čeho jde bouchnout, říká lékař a perkusionista Imran Musa Zangi

Potřebuješ k tomu vášeň, chuť a zároveň špetku drzosti. Protože třeba, jak jsem se učil na bicí v Karlových Varech, kde jsem dlel, jako student jsem tam dělal různé brigády, tak jsem chodil po barech a tam jsem třeba oslovil bubeníka od kapely Spiry, a ten mi půjčil bicí. Já jsem mu řekl, že bych si rád zahrál – to většinou říká člověk, který něco umí. A já jsem si myslel, že to umím. Dali jsme nějaký rokec, tak se to povedlo a hrál jsem. Pak, na fakultě, se mi díky tomu povedlo hrát s Mikym Volkem, na bicí.

Podobnou náhodou jsem se dostal k Janě Koubkové na perkuse, na které jsem nehrál nikdy. Ale Eda Thomas, který si prozpěvoval v nějaké vinárně, mě tam potkal. Já tam slavil snad úspěšně zdolanou státnici z gynekologie, už pátý den, a bouchal jsem si do kufru. On se rozhodl, že dá telefon Janě Koubkové, že ta shání perkusistu, a ona mi zavolala. Já tam hrál na půjčené kastroly a kýble a takto jsem se stal perkusistou.

To, na co hraješ, perkuse, je možná jeden z nejstarších nástrojů na světě. On prý dovede přivést člověka i do extáze, když se na něj hraje dlouho. Máš s tím takovou zkušenost?

Moje paní tvrdí, že jo (směje se). Zažili jsme to i u Jany, když jsme tam měli tzv. vítání jara.

Ale třeba můj táta, který pocházel z Basry, což je na jihu Iráku, říkal, že tam jezdily takové pouťové ansámbly. To byli takoví potulní hudebníci, kteří tam dělali třeba týden slavností. Tam je třeba devět perkusistů – a to jsou zase úplně jiné stavby nástrojů – a jedna píšťala. Říkal mi: oni hráli a hráli, třeba celý den, a já jsem se odpoledne dostal do tranzu. Otec to říkal.

Čtěte také

Šamani v pravěku věděli něco víc. Znali přírodu i počasí, nastiňuje autor knihy Šaman ze země mamutů

A to nebyl nějaký jednoduchý člověk, že. To byl mimořádně vzdělaný muž, který asi nepodléhá nějakým bludům.

Přesně tak.

Má to nějaké lékařské vysvětlení?

Já nejsem psychiatr, ale myslím si, že... nevím. Tam musí lítat nějaké hormonální vlivy, endorfiny, já nevím.

Něco tam asi bude. Tehdejší národy kolem ohně, šamani, tak to asi fungovalo. Musí mít perkusionista hudební sluch?

Měl by, protože perkuse...

... to není jenom rytmus.

Ne, ne, říkáš to správně. Perkuse v podstatě zpívají. To je hra, je to také o melodii. Abych to řekl lékařsky, musí to být sexy.

Ano, to je klasický lékařský termín.

Citlivé ruce i mluva

Jak si uchovat ruce pro citlivou práci očního lékaře, zejména když operuje? Teď se bavíme o tom, že přeci jen to hraní na bonga, konga a další nástroje může působit změny na prstech, na dlaních, ne?

Může, to je pravda. Já jsem byl 20 let na klinice, přičemž to bylo období mého intenzivního hraní, protože jsem hrál až 25 vystoupení za měsíc, což je děs běs. Ale dalo se, žádné třesy, nic. I když je fakt, že jsem do toho opravdu hodně řezal.

Čtěte také

Hudba pro mě vždy byla sen, přiznává lékař a perkusista Imran Zangi. Syn Filip mu teď daroval vlastní album

Nějaké změny můžou být, ty mám třeba v citlivosti úplně na konečcích prstů, ale to nehraje v motorice roli. Já jsem operoval, řekněme, skoro 20 let, co jsem tam byl – než tě k tomu pustí, tak to máš tři roky, než si můžeš samostatně něco dělat. Ale asistuješ téměř od začátku.

Potom jsem přešel do svých soukromých praxí. Pak, než jsme se stali eurounionisty, tak jsem ještě mohl dělat nějaké věci u sebe na malém sálku, ale postupně jsem se stal nehomologovatelným. Prostě musíš mít homologaci. Když si někdo pak stěžuje a ty nemáš – teď přeháním – třeba kachlíček zelenej podle pravidel a máš tam modrej, tak to nesplňuješ. Takže jsem se potom přestal o to snažit, takže už nějakou dobu neoperuji. Ale nijak mě to neomezuje, je to v pořádku.

Posluchači zaznamenali, že máš výrazně barvitý slovník. Přijít k tobě do ordinace a slyšet pokyn jako: zřete sem, zaujměte stanovisko – přeložím, posaďte se tady. Chodí k tobě také jiní pacienti než hudebníci?

No, zaplať pánbůh. Ale to je hezké, jak jsi mi to řekl s tou barevností slov. Já to úplně miluji, strašně moc to mám rád. Je plno pacientů, kteří to uchopí – ty teda okamžitě s tím „zaujměte stanovisko“, to jsem ti řekl možná jednou.

Nebudu tady říkat všechno, co tam říkám – ale musí to být citlivé, jemné a zábavné. Musím říct, že lidi k nám přijdou a mají tam opravdu, ale opravdu vlídné přijetí. Sestřičky jsou v pohodě, ale i tak někdy se stane, že na vás někdo pokřikuje. Včera se sestra mohla snažit ze všech sil, ale nešlo to, protože doktorů je málo a lidí čím dál víc.

Jak se v rodině Zangi hudba předává z generace na generaci? Poslechněte si celý rozhovor s hostem Jana Pokorného.