Pavla Francová, nevidomá malířka

Host (Pavla Francová): Ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Je to tedy půl na půl, patnáct let jste viděla trochu, patnáct let nevidíte. Pavlo, já vás poprosím, aby jste se naším posluchačům představila sama. Řekněte o sobě to, co sama považujete za důležité.

Host (Pavla Francová): Vystudovala jsem angličtinu a psychoterapii ve Spojených státech, část svého života jsem se věnovala vrcholovému sportu, ze kterého jsem vlastním rozhodnutím odešla, z dobrých důvodů. A jsem tomu rozhodnutí velmi ráda. A dneska žiju velmi klidný a spokojený život, pracuju pro jedno občanské sdružení, který se jmenuje Okamžik, kde mě ta práce velmi naplňuje, těší mě to. Především se věnujeme osobní asistenci pro nevidomé. Jinak se hodně živím angličtinou. Učím anglicky mluvící cizince češtinu, mám i nějaké studenty na angličtinu, občas překládám, příležitostně tlumočím.

Moderátor (Jana Klusáková): Když se řekne Pavla Francová a když se dodá vaše dívčí jméno - Valníčková, mnozí lidé si vzpomenou právě na tu vaši sportovní kariéru. Vy jste s vynikajícími výsledky plavala, lyžovala, běhala. Máte doma sbírku cenných medailí. I těch nejcennějších. Na vrcholu jste toho k překvapení všech nechala. Vy říkáte, že jste k tomu měla dobré důvody. Řeknete, jaké to byly?

Host (Pavla Francová): Ráda. S odstupem času to pokládám spíše za jakési osvícení, než skutečné mé vědomé stanovisko. I když tehdy jsem to vnímala jako takovou únavu, naplněnost. Neuměla jsem si představit, že bych jenom měla jezdit na další a další olympiádu, mistrovství světa. Připadalo mi to úplně zbytečné, vyprázdněné. A byla jsem hodně unavená z toho celého světa, z toho dění, z té velké bubliny, která se kolem vrcholového sportu dělá.

Moderátor (Jana Klusáková): Vrcholový sport zdravých, takzvaně, sportovců má ne úplně čisté zázemí. A zázemí vrcholového sportu zdravotně postižených?

Host (Pavla Francová): Bohužel je to dost podobné, i když třeba ty podvody nedosahovaly takových rozměrů. Ale i do sportu zdravotně postižených se postupně dostávaly peníze, zase mnohem menší, ale přece jenom. Takže lidé byli ochotni sahat po dopingu. A zdravotní postižení nabízelo ještě možnost zkoušet oklamat lékaře, kontrolující nás podle stupně toho postižení. A podle toho nás přidělující do konkrétních kategorií, soutěžních. Takže se tam občas vyskytovaly podvody právě se stupněm postižení.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste vyprávěla takovou humorně-smutnou historku, o oštěpařce v Barceloně. Vyhrála a v tom opojení zapomněla, že předstírá, že nevidí.

Host (Pavla Francová): Že nevidí vůbec. A odběhla naprosto se perfektně orientujíc samostatně do šaten. Pak jí někdo potkal i na nákupech ve městě. Vím, že byla potom vyhoštěna z olympijské paralympijské vesnice.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy hodně cestujete. A já jsem se setkala s názorem, proč vlastně slepí lidé cestují, co z toho mají. Když nevidí památky ani přírodu?

Host (Pavla Francová): Taky se s tím názorem setkávám a usmívám se mu. Pro mě je cestování natolik nádherná věc, naplňující, že vůbec nechápu, že to druhý člověk nechápe. No, tak je to poznávání krajiny, jiné, se pro mě děje především přes setkávání, setkávání s lidma. A taky na těch cestách jsem vždycky s nějakým kamarádem. Nebo svým partnerem. Nebo prostě s nějakým blízkým člověkem, takže i jeho popis, jeho zprostředkovávané prožitky, zrakové, řekněme, tak to je pro mě velmi jako podstatná součást. A že jsem jezdila hodně do zemí, kde se sama domluvím, tím místním jazykem, no tak toho člověk tolik slyší, tolik může i vnímat rukama, čichem. Prostě všemi smysly, že tady vůbec nemám pocit nějaké prázdné aktivity.

Moderátor (Jana Klusáková): Mluvíte anglicky a ještě?

Host (Pavla Francová): Anglicky, tak to je ten můj, řekněme, výdělečný nástroj. A jinak, tak velmi malinko německy, něco málo španělsky. Učila jsem se rusky, asi bych jí někde vydolovala.

Moderátor (Jana Klusáková): Ve Spojených státech jste byla dvakrát. Poprvé to bylo v roce 92, na devítiměsíční stáži jste se učila pracovat s počítačem. Je to váš velký pomocník?

Host (Pavla Francová): Ano, bez počítače si svůj život už dnes představit neumím, i když si velmi dávám pozor na to, aby mně nepřerostl přes hlavu. A například odmítám ten komerční tlak, který by mě tlačil neustále se učit s novými softwary. Takže se snažím vybírat si, co opravdu pro tu práci potřebuju. Protože počítač jako takový mě jinak nezajímal. Proč funguje, jak funguje. To je mi lhostejné. Ale jinak mi velmi pomáhá, to ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Já denně vstávám od počítače a slzí mi oči. Jak vypadá počítač pro nevidomou?

Host (Pavla Francová): Vypadá úplně stejně jako pro vás, jenom tam mám ještě přistavěné speciální zařízení, kterému se hmatový displej nebo brailský řádek, to je vlastně taková deska, na které stojí klávesnice. A na kterou já přesahávám rukama, abych si přečetla, co je na obrazovce. A pak ještě mám v počítači zabudovaný hlasový program na syntézu řeči, takže potom nějaká digitalizovaná knížka v elektronické podobě mě z toho počítače mluví. A on se stane vlastně jakoby magnetofonem, já třeba můžu u toho i žehlit.

Moderátor (Jana Klusáková): Podruhé jste přijela do Ameriky studovat, studovala jste tam psychoterapii?

Host (Pavla Francová): Ano.

Moderátor (Jana Klusáková): To bylo v roce 96 a jak dlouho jste tam byla?

Host (Pavla Francová): Dva roky. Na magisterském studiu na jedné Pensylvánské státní univerzitě.

Moderátor (Jana Klusáková): Evropané kritizují americkou nabubřelost a sebestřednost. Takovou tu jejich velmocenskou nadřazenost a pýchu.

Host (Pavla Francová): Když slyším velkou kritiku na Američany, tak je obhajuju. Když slyším jejich velký obdiv, tak říkám něco uzemňujícího, prostě nemám ráda jednostranné výpovědi o žádné skupině lidí, ani o žádném národu. A u těch Američanů mě to asi tahá za uši víc, protože je těch jednostranností slyšet víc.

Moderátor (Jana Klusáková): Co amerického by mohlo být užitečné i pro nás? A mám namysli spíš vlastnost než věc.

Host (Pavla Francová): To mě opravdu tlačíte do těch zevšeobecňujících pohledů.

Moderátor (Jana Klusáková): Ne naopak, já bych chtěla, aby jste řekla něco velmi konkrétního.

Host (Pavla Francová): Já můžu říct, co mě potěšilo, s čím jsem se tam setkávala průběžně. Mně se velmi líbilo, bylo mi moc příjemné, že jsem lidi nezaskakovala svojí přítomností v různých situacích a v různých prostředích. Takže například na té vysoké škole ten pohled na mě, jako na slepou studentku, byl naprosto pragmatický. Když jsem tam, přestože jsem byla třeba první nevidomá studentka na katedře, tak to brali naprosto jako věcně. Vyučující se se mnou jednoduše dokázali bavit o požadavcích konkrétních předmětů a o mých možnostech, jak ty požadavky budu naplňovat. Nikdy mně nenabízeli třeba, že bych písemnou zkoušku měla absolvovat ústně. Takže jim nepřipadalo, to co se u nás často děje, že slepota je samozřejmě vysvětlení toho, že člověk nebude psát. A tak jsem měla pocit takového skutečně plnohodnotného studia. A velmi partnerského přístupu z jejich strany. A to mě moc těšilo.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy se živíte, mimo jiné, tím, že učíte anglicky mluvící cizince češtině. Řekněte, Pavlo, co pro ně v české jazyce představuje největší překážku?

Host (Pavla Francová): Já je nesmírně obdivuju za to, že se do češtiny pustěj. Protože třeba pro ty Američany, kteří většinou nemají zkušenost s, vůbec s učením se cizího jazyka, je to pro ně opravdu těžká věc.

Moderátor (Jana Klusáková): Mimochodem, proč to dělají?

Host (Pavla Francová): Většinou mají silnou motivaci, například že tady mají svého partnera, česky mluvícího. Taky jsem se setkala s pár misionáři. Takže ti to přímo měli jako své poslání, to třeba cítili.

Moderátor (Jana Klusáková): A co je tedy pro ně těžší?

Host (Pavla Francová): Předložky, pády, vůbec časování, pochopit strukturu slovesnou, jak slovesa fungují. Vidy, samozřejmě. To je strašně těžká věc, jí vysvětlit. A já díky nim objevuju češtinu úplně jinak. A jsem jim za to vděčná, pro mě je to nesmírně tvořivá, krásná práce.

Moderátor (Jana Klusáková): V jednom rozhovoru jste řekla, oslepnutí v praktickém životě pro mě neznamenalo nezvládnutelný problém, rodiče mě na to výborně připravili. To by bylo jistě na celý pořad, ale jenom kdyby jste zhruba řekla, jak taková příprava může probíhat?

Host (Pavla Francová): Jednak je to určitě v postoji rodičů, kteří mě nelitovali a vedli mě zase pak věcně k tomu, jak se přizpůsobovat těm postupně zhoršujícím se, mým zrakovým možnostem. Ale to hlavní vodítko, které i pro rodiče vlastně bylo určující, jak ke mně přistupovat, přicházelo ze školy. Já jsem totiž chodila do školy, která dnes už neexistuje. Byla to škola pro děti se zbytky zraku. Kde nás právě připravovali na tu možnost oslepnutí. Takže jsme od první třídy byli vedeni k tomu, všechno dělat dvojím způsobem. Buď zrakem nebo hmatem. Takže jsme se učili od první třídy číst a psát brailem i rukou nebo tužkou, jak mi říkáme černotiskem. Postupně se do výuky dostala i prostorová orientace, tedy umět používat bílou hůl pro samostatnou chůzi. Ta slepota jako kdyby postupně vrůstala do mého světa.

Moderátor (Jana Klusáková): V Českém rozhlase 1 - Radiožurnále vás seznamujeme s mnohostrannou osobností Pavly Francové. Osobně jsem se seznámily nedávno. Bylo to díky sborníku, Co vlastně ti nevidomí dělají, na kterém jste se Pavlo podílela svými ilustracemi. Jiří Hůla, výtvorný teoretik i praktik, o vaší výtvarné tvorbě napsal. Pavla Francová má už od dětství silné a zcela konkrétní barevné vidění. Všechny informace vnímá a ukládá přes barvy. Cokoli, co například existuje v jazyce, má pro ni danou a stálou barevnost. Svou výtvarnou techniku nazývá prokreslování. Po prokreslení základních tvarů a detailů papír otočí, reliéf je totiž z druhé strany pozitivní, pro hmat zřetelnější. A lineární kresbu vybarvuje. Po formátech kancelářských papírů se pouští do větších ploch. Tak to jen tak zhruba, chcete k tomu něco dodat?

Host (Pavla Francová): No, je to taková moje radost. A způsob vyjádření se, na který jsem mnoho let po oslepnutí nemohl přijít. A myslela jsem, že malování, která jsem tak měla ráda v dětství, že oslepnutí je mi zřejmě uzavřené. A že to je jedna z mála činností, pro které ve světě slepoty nenajdu náhradu. Takže mě to pak potěšilo, když mě napadla tahle ta primitivní technika.

Moderátor (Jana Klusáková): Dneska máme neděli, když jsme u toho barevného vidění. Jakou barvu má neděle?

Host (Pavla Francová): Neděle je ze všech sedmi dní pro mě nejkrásnější barevně, protože je taková skalicově modrá. A má v sobě, jak kdyby zlatožlutý déšť takových nitek.

Moderátor (Jana Klusáková): Ať venku prší nebo svítí sluníčko?

Host (Pavla Francová): To na to vůbec nemá žádný dopad.

Moderátor (Jana Klusáková): Jako barvu má Pavla Francová?

Host (Pavla Francová): Tak křestní jména mají většinou barvu, protože potom příjmení nějak samostatně ani ne, spíš ty jsou poskládaná z mnoha barevných písmenek. A s barvou Pavly jsem odmalička nesouhlasila, protestovala jsem proti ní jako malá. A bylo mi to málo platné, vždycky se vrátila v úplně stejné podobě. Takže ta barva je taková neprostupná, červená. A neřekla bych, že má moc zdrojů světla.

Moderátor (Jana Klusáková): Jeden český film se jmenoval, Jakou barvu má láska. A podle vás?

Host (Pavla Francová): Abstraktní pojmenování pro mě nemají samostatnou barvu. To už potom, když se dostávám do konkrétních prožitků s konkrétními lidmi. Nebo situací, setkání. Tak ty můžou mít svou aktuální okamžitou barvu. Ale abstraktum jako láska nemá samostatnou barvu.

Moderátor (Jana Klusáková): A tak si troufnu se zeptat, jakou barvu mám já?

Host (Pavla Francová): Vy jste barevně podobná pátku. A to je taková velmi temná barva, až jako dočerna. Ale je zajímavé na ní, že má vnitřní prostory, že se do ní dá vstoupit. A možná se tam dá tušit temně fialová.

Moderátor (Jana Klusáková): To je dobře nebo špatně.

Host (Pavla Francová): Já nedávám hodnocení.

Moderátor (Jana Klusáková): V těchto dnech vyšla knížka Jany Jirouškové - Černá Afrika. Nakladatelství Lidové noviny jí vydalo v edici Dějiny odívání. V kapitole o oděvních doplňcích je zajímavý odstavec o barvách. Každá prý má v kmenu Zulů svůj kladný i záporný význam. A já jsem si to tady označila, abych vám to přečetla. Tak černá, je kladně svatba, obnova. A záporně smrt, neštěstí. Fialová - věrnost nebo nemoc. Žlutá - zdraví, plodnost, zlo, závist. Zelená - spokojenost, rodinné štěstí. A na druhé straně rozpad pravidelného řádu. Růžová, společenský úspěch, ale také lež, nerozhodnost. A konečně červená, láska, silné emoce a také agresivita. A bílá - duchovní láska, čistota, panenství, a na druhé straně smrt. Co vy na to?

Host (Pavla Francová): Nedokážu se k tomu vztáhnout, protože pro mě, když se řekne modrá, to může mít tolik různých podob, ta barva pro mě dostává naprosto jinou vlastnost, podle toho, v jakém je prostředí ostatních barev. Takže modrá sama o sobě, když se k ní neřekne, jestli je hustá, nakolik je třeba prostupná. Jestli je v ní nějaká dynamika, kluzace, jaký je to odstín modré.

Moderátor (Jana Klusáková): Ještě mám jednu větu, modrá barva, použitá v kombinaci se žlutou, černou a červenou, znamená výzvu a čekání na odpověď. Dívka kmene Zulů tímto náhrdelníkem oznamuje svému okolí, jsem vdaná, ale můj muž tu není. Kdy se vrátí?

Host (Pavla Francová): Tak to je pro mě nádherné, protože mám pocit, že barvy vytvářejí nějakou určitou vrstvu našeho světa nebo prostě nějako úroveň bytí, do které se dá vstoupit. Takže se mi líbí, tohle je mi velmi blízké. Takovýhle způsob.

Moderátor (Jana Klusáková): A na závěr ještě, Pavlo, režisér Pavel Štingl, významný český dokumentarista, o vás natáčí celovečerní film?

Host (Pavla Francová): Ano.

Moderátor (Jana Klusáková): O čem to bude?

Host (Pavla Francová): Taky trošku trnu.

Moderátor (Jana Klusáková): Tak přečteme slova pana režiséra, který říká, rád bych se pokusil pomocí série kreseb, motivovaných rozhovorem o životních vzpomínkách, o vztazích, náladách, o přátelství a zklamáních. Sestavit obraz vnitřního světa nevidomé malířky. Slepota by měla být součástí našeho povídání, kterou nelze přehlédnout, ale není v žádném případě dominantní tématem tohoto filmového dobrodružství. Pro pana režiséra je to dobrodružství a pro vás?

Host (Pavla Francová): No pro je to taky dobrodružství. A vím, že někdo jiný, než Pavel, by mě k ničemu takovému, k takovému výkonu nedonutil nebo nedovedl. A ještě jsem sama zvědavá, jaké to vlastně bude mít vyznění. A kolik lidí se se mnou ještě potom filmu bude chtít dál stýkat.

Moderátor (Jana Klusáková): A tak tedy otázka na závěr, jak se máte, Pavlo?

Host (Pavla Francová): Mám se velmi dobře.

Moderátor (Jana Klusáková): To byla Pavla Francová, která říká, vnitřní vidění vnímám jako veliký dar. Nevím, kde a proč jsem ho získala. Ale hodně si toho daru vážím. Je pro mě nesmírným obohacením, bez kterého si svůj život nedovedu představit. Za rozhovor vám srdečně děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.