Pavel Maurer radí: Čtyři důvody, proč jíst ořechy
K podzimu neodmyslitelně patří padající ořechy. Milovník dobrého jídla a pití Pavel Maurer sbírá vlašské ořechy na své zahrádce. A sbírá i ty, které mu padají ze stromu rostoucím na sousedově zahrádce.
Je podzim, a tak na zahradě denně sbírám ořechy. Mám dva velké ořešáky. Soused má jen jeden, ale dvakrát větší. Ořechů mám tedy dost. Od sebe i od souseda. Minule, když jsem sbíral ořechy pod větvemi, které mám nad svou zahradou, se na mě soused zadíval zpoza plotu, ale nic neřekl.
Zastyděl jsem se, že zcela automaticky sbírám jeho ořechy spadlé na mou zahradu a začalo mi to vrtat hlavou. Jsou to vůbec jeho ořechy jen proto, že pocházejí z jeho stromu? Nebo jsou moje, protože větve obrovitého ořešáku mi celý rok stíní na zahradě?
Moc dobře vím, že to, co není vidět, totiž celý kořenový systém, je pod mým pozemkem, a bere si tedy moji vodu, moje minerální látky, a navíc mi bere možnost, abych na své půdě cokoli pěstoval. A ořechové listí se nedá použít ani do kompostu. Ořech vše kolem sebe zničí a vydrancuje. Ořechy jsou tedy moje a soused může být rád, že mu jeho větve neuříznu.
Letos jsou plody tvrdší, ale snadno je rozlousknete. Stačí je zalít vroucí vodou a nechat stát přiklopené 15 minut. Půlky půjdou oddělit nožem a jádra zůstanou celá.
Ořechy jsou však letos menší než loni. Některé pranostiky říkají, že když se urodí malé ořechy, bude tuhá zima. A že bude válka.
Na tuhou zimu bych možná vsadil. Ale válka? To se mi nechce věřit. Když však poctivě uvážím, co se děje všude kolem ve světě, raději všechny ořechy, co jsem nasbíral na zahrádce, pro jistotu sousedovi vrátím. Ať je klid.
