Pavel Maurer: Dobře upravená domácí ryba dokáže potěšit na těle i na duchu
Jíte rádi ryby? Jestli ano, tak asi dáte za pravdu Pavlu Maurerovi, který se v dnešní gastroglose zamýšlí nad tím, z jaké dálky někdy musí na náš talíř ryby cestovat. Na chuti ryby se podle něj odrazí, jestli vyrostla v sádce, velkofarmě nebo některém z jihočeských rybníků.
Praha, ale i mnohá další místa v naší republice jsou víc a víc kulinárně zajímavá. Mě v poslední hodně přitahují podniky, které se vyznačují nějakým speciálním zaměřením. Orientují se třeba jen na zvěřinu, nebo mají svoji zahradu, bylinkové pole, či připravují ryby z vlastních sádek.
Česnečka za deset korun, řízek za padesát. Pavel Maurer navštívil bufet s nízkými cenami jídel
V dnešní uspěchané době jsme zvyklí, že za kvalitní jídlo si musíme připlatit. Ceny pokrmů můžou být ale i tak levné, že se vám to ani nezdálo. Netradiční bufet popisuje Pavel Maurer ve své glose.
V Třeboni je třeba jedna restaurace, která se pyšní vlastním rybníkem, z kterého čerpají své dobroty. V Karlíně zase můžete navštívit takové moderní trendy bistro, kde všechna jídla připravují pouze na avokádovém základu. Dokonce i větrník dostanete zelený! Můžete také ochutnat avokádovou polévku, čokoládovo-avokádovou pěnu, sendvič i kus pečeného masa s touto exotickou super-potravinou.
Další kreativní podnik pro změnu staví svůj jídelní lístek na vejcích. Připraví vám vajíčka všech druhů a velikostí od křepelky až po pštrosa.
V Praze také byla restaurace, kde jste měli všechna jídla z nudlí. Ať už to byly klasické šunkafleky, thajské, čínské, rýžové či ramen nudle, ale i špecle, kolínka, prostě všechny druhy této těstoviny z jednotlivých konců světa tu byly k mání.
Žádné sádky ani velkofarmy
O přízeň gastronautů se pár let také ucházel nóbl podnik, kde pro změnu všechny pokrmy byly připraveny na bázi lanýžů. To jsou ty nejdražší houby na světě, tolik oblíbené ve Francii a v severní Itálii. Jenže ne všechny restaurace vydržely svou zajímavou cestu k experimentální gastronomii...Některým se daří čím dále tím lépe, jiné musely zatáhnout roletu, protože si je návštěvníci neoblíbili.
Nedávno jsem ochutnal v jednom prestižním podniku zcela ojedinělé sladkovodní rybí menu. Jedli jsme předkrm ze pstruha duhového, rybí sladkokyselý salát z kapra, uzeného sivena a jako hlavní chod k nám připlaval pstruh potočný, pak filet z jesetera a konečně sumec se zeleným hráškem.
A víte co kromě chuti bylo pro mne na těchto rybách nejvíc podstatné? To, že byly všechny chovány v českých rybnících, žádné sádky ani podezřelé velkofarmy, že byly čerstvé a že jejich cestování z místa původu na můj talíř bylo zhruba 100 km.
Já se sice nezříkám tuňáka ze Srí Lanky ani aljašské tresky, ale apeluji na to, že dobře upravená domácí ryba dokáže potěšit na těle i na duchu!
