Patří Vltava vodákům, nebo čertům? V divokých částech řeky se lidé přetlačují s přesličkami i bobry
Občas se mi stane, že na sociálních sítích objevím neznámého člověka zajímavého svým způsobem myšlení a estetiky. Takto jsem narazila i na učitele a poutníka Jaroslava Jonáše, který procestoval velkou část světa, aby se po návratu mohl najít v zákrutech pošumavské krajiny okolo Vyššího Brodu. O jeho vztahu k řece i krajině jsme si povídali na procházce k Čertově stěně, kde jsem naposledy byla jako malá a vůbec netušila, jak bohaté území se hluboko pode mnou rozkládá.
Na několikahodinovou procházku vyrážíme už v ranní mlze. Z natáčení v přírodě jsem trochu nervózní a mrznou mi ruce, ale Jaroslav Jonáš mě rychle vtahuje do svého poetického světa, kde nepříjemnosti neexistují. Začínáme na skalách Čertovy stěny, kam vede turistická cesta. Hukot vody pod námi zasahuje až sem nahoru a kameny jsou hodně kluzké. Trochu se bojím, že mi někde ujede noha a spadnu, musím si dodávat odvahu, ale v duchu se svojí představě docela směju.
Začínáme si povídat o čertech ze zdejších pověstí, které znám z dětství, ale brzy se dostáváme i k závažnějším věcem, které se v současnosti kolem řeky dějí. Po několikaminutovém sestupu se před námi otevírá výhled a já si uvědomím, že v tomhle místě zdaleka nerostou jenom zakrslé borovice, ale všude okolo jsou i buky, javory a další listnáče spolu s hustým porostem různých druhů keřů. „Asi to bude botanicky docela pestré území, co myslíte?“ ptám se Jonáše. „No jéje. Podařilo se mi tu najít mimořádně vzácné druhy rostlin. Například zcela unikátní přesličku zimní, která je endemit a vyskytuje se jenom tady. Je to jediná přeslička, která je schopná přežívat jako zelená i v zimě. A já jsem ji hledal třicet let a je to čtyři roky, kdy jsem objevil takové místečko, tři krát dva metry. Je dobře ukryté a přeslička je možná jedním z důvodů, proč tady zatím není spuštěná divoká voda, to sjíždění na nafukovacích gumových člunech,“ vypráví učitel.
Čtěte také
Divím se, že by se v takto neporušeném místě mělo něco stavět. „Víte, to je tak. Na jaře roku 2015 přijel pan prezident s velkým humbukem do Loučovic, vykácelo se tam pár stromů a na štěrku se vztyčilo nafukovací pódium. Pan prezident vystoupil a začal plamenně hovořit pro to, jak všichni tady touží po projektu divoké vody,“ popisuje Jonáš moment, kdy se z milovníka krajiny stal i aktivistou. „Nebylo to lehké rozhodování. Člověk je učitelem v malých Loučovicích, kde se všichni znají, a opravdu mě to stálo mnoho bezesných nocí. Ale výsledkem bylo, že jsem oblékl svoji indiánskou koženou halenu, sepsal pár transparentů, na kterých stála hesla jako Nechte nám tady divokost!, a s tím jsem vyrazil do davu,“ dodává.
Naštěstí to nakonec vypadá, že se nový kanál stavět nebude, a divočina tak zůstane na svém místě. Procházíme se dál podél, ale i uvnitř řeky, po obrovských a kluzkých balvanech a mě zase chytá strach z toho, že spadnu i s celou technikou do vody. Za objetí hlasitým šuměním proudů to ale stojí a my pokračujeme kupředu. Chceme se podívat taky na místo výskytu bobrů evropských, kteří jsou, podle slov pana Jonáše, v těchto místech bohužel loveni. Hlas řeky se postupně uklidňuje a na druhém břehu slyšíme projíždějící vlak. Po několika hodinách lezení po kamenech ve studené vodě jsem sice prokřehlá a unavená, ale domů si odnáším poutnickou hůl okousanou od bobrů, kterou jsem dostala od Jaroslava Jonáše darem jako vzpomínku na společnou cestu.
V čem je půvab divokých úseků Vltavy? A jak se z člověka stane vesnický učitel a potom i environmentální aktivista? Poslechněte si reportáž Nikoly Benčové z procházky okolo Čertovy stěny.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
