Paříží pochodovali čeští legionáři. Opět po sto letech
Před sto lety se v Paříži přihlásilo na šest stovek českých a slovenských dobrovolníků do francouzské armády. Na jejich počest vyrazila do pařížských ulic stovka nadšenců v dobových uniformách, aby si připomněla zformování roty Nazdar, která se zapojila do bojů první světové války především v Champagni.
Kolemjdoucí starší paní, kterou jsem s mikrofonem zastavil na ulici, si zpočátku myslela, že se tady snad točí nějaký film.
„Vojáků je tady nejmíň padesát nebo šedesát a jaké mají uniformy,“ sdělovala mi s ohníčky v očích na náměstí Svornosti ve chvíli, kdy tudy procházeli naši dobrovolníci v dobových uniformách roty Nazdar.
Pochodem vchod Paříží
Byl na ně opravdu hezký pohled, ale většina Pařížanů stejně jako tato paní vůbec netušila, odkud jsou, a ani naše vlajka jim nepřipadala povědomá. Kdyby se některý z kolemjdoucích přišel podívat ke Královskému paláci, snad by si mohl dokonce myslet, že je to nějaká starší francouzská rota.
Zamířil jsem spolu s rotou Nazdar pochodující po ulici Rivoli na náměstí Svornosti v blízkosti Champs-Élysées. Právě tudy, od Královského paláce až na Invalidovnu, putovali naši dobrovolníci, aby se připojili k francouzské armádě. Později na jihu Francie založili rotu Nazdar.
V kůži předků
„Je důležité připomínat si události, které se odehrály před sto lety a které souvisejí se základy našeho státu,“ myslí si Jirka, jeden z pochodujících dobrovolníků, kterého jsem s mikrofonem dohonil. „Tento pochod nám dovoluje vžít se trochu do role našich předků, kteří skutečně touto cestou před sto lety šli.“
Na čele skupiny pochodující centrem Paříže všemu velí tajemník Československé obce legionářské Milan Mojžíš. Na moji otázku, jak náročná byla příprava tohoto vzpomínkového pochodu přiznává, že zabrala několik dní.
„Část naší delegace přiletěla už včera letadlem přímo do Paříže, část přicestovala autobusem. Cestou jsme navštívili bojiště v Champagne, kde byla rota Nazdar nasazena,“ popisuje.
Červenobílá je pro boj nepraktická
Rota Nazdar Paříží pochoduje v červenobílých barvách cizinecké legie, k čemuž měl místopředseda Poslanecké sněmovny ČR Petr Gazdík správný postřeh: „Jako bývalému vojákovi Hradní stráže se mi ta uniforma příliš nelíbí – z praktického hlediska. S červenou čepicící a červenými kalhotami museli ve válce působit takřka jako chodící terč.“
Dnes, po sto letech, musíme obdivovat šest stovek československých dobrovolníků, kteří se hlásili k odvodu v Invalidovně, ale stejně tak i desítky nadšenců, kteří se oblékli do tehdejších uniforem a ušli v rychlém tempu šest kilometrů Paříží.
A pak do hotelu do postele? Kdepak, David můj předpoklad uvádí na správnou míru: „Čeká nás celonoční jízda do posádkového města Bayonne kousek od španělských hranic a pak další celonoční přejezd zpátky domů.“
