Paměť národa ocení 73letou Nadiju Kalinčenkovu. Jako dobrovolnice plete maskovací sítě a oblečení pro ukrajinské vojáky

„A kde je bezpečno? Je válka. U nás není bezpečno nikde, na žádném místě. Ano, jsme blízko fronty, vidíme to, slyšíme to. Ale co dělat? Víte, bůh nemá jiné ruce než naše. A právě naše ruce teď pomáhají nejen bohu, ale i naší armádě v naší zemi,“ říká Nadija Kalinčenkova.

Výrobna sítí je nyní v malé místnosti čtyři na šest metrů, ale pořád se stěhují na různá místa kvůli útokům. Občas to někam spadne a rozbije jim to dům. „Tady u nás, vidíte, není okno, nejsou dveře. Viděli jste, když jste vcházeli, že dveře chybí. Jedny dveře zůstaly, ale druhé jsou vyražené po tom zásahu.“

Ponožky jako od babičky

Pro vojáky vyrábějí pořádné chlupaté ponožky – jako od babičky. „Když přivezou raněné, přivezou je nahé. Musíme je do něčeho obléct, aby jim nemrzly nohy. Ponožky, spodky, tričko, takové věci.“

Paní Nadija nikdy nebyla v České republice, vlastně vůbec nikdy necestovala do zahraničí. Maximálně když byla malá, jako dítě byla jednou v Německu. „Já už nejsem mladá, sama bych to možná ani nezvládla,“ přiznává. „Já nechtěla do Česka. Říkala jsem si, že mě tam nebudou chtít. Ale kamarádka Olga mi pořád říkala: ‚Jdi, jdi, jdi.‘ Tak jsem šla.“

Možná nejtěžší je pro paní Nadiju ale odjet z Kramatorska ven a potom zase zpátky, protože i když je silnice zabezpečená sítěmi, ruské drony v tomto úseku neustále útočí.