Palác Salvo, kontroverzní symbol uruguayské metropole. Bude věčně bloudit vlastní historií?

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ve své době nejvyšší stavba postavená ze železobetonu. Ročník 1928
0:00
/
0:00

Každé město má svůj symbol. Tím, čím je pro Paříž Eiffelovka, pro New York socha Svobody nebo pro Dubaj Burdž Chalífa, je pro uruguayské hlavní město Montevideo bezesporu Palác Salvo. Se svými 27 patry a zvláštní věží, která sloužila jako maják i jako televizní vysílač, budí v lidech rozporuplné pocity. Ani náš jihoamerický zpravodaj se nemůže rozhodnout, jestli je spíš ošklivý, nebo krásný. Jedno je ale jisté. Palác Salvo i díky své historii dodnes fascinuje.

Nemohu tomu uvěřit. Kdysi jsem na fotku téhle stavby užasle zíral ve sbírce starých pohlednic a dnes vstupuji z montevidejského náměstí Nezávislosti do její haly. A potkávám se s lidmi, kteří tu už léta žijí.

Zvláštní energie

Paní Renata Vierová říká, že se jí palác vždy líbil. Přitahovaly ji prý totiž divné věci. A to ještě nevěděla, že tu potká budoucího manžela.

První noc ve velkém bytě ve věži budovy pro ni byla neobyčejná. Onen zážitek i celý dům popisuje jako božský. „Chcete-li změnit svůj život, nastěhujte se sem!“ říká.

Čtěte také

Manžel paní Renaty mluví o zvláštní energii, která domem prostupuje. Abelardo García Viera tu žije 46 let a několikrát stál v čele akciové společnosti, která dům spravuje. „Je to město ve městě. Odrážejí se v něm všechny přednosti i slabiny Uruguaye najednou,“ vypráví muž, který pracoval jako šéf národního archivu.

„V Montevideu žilo mnoho rodin z Itálie. Mívaly hodně dětí. Většinou nejmladší dcery byly předurčeny k péči o staré rodiče. Když ti zemřeli, zůstaly tyto dcery svobodné. A často se stěhovaly sem do Paláce Salvo. Byla tu restaurace, byly tu plesy. Lidé se tu vždy cítili v bezpečí,“ říká Abelardo. Dnes už tu restaurace není, plesy skončily, ale onen pocit podle něj zůstává.

Renata Vierová a manžel Abelardo García Viera bydlí v domě už desítky let. Jejich byt ve věži jim ostatní mohou závidět

Bohatá historie unikátního místa

Příběhy těchto i dalších obyvatel Paláce Salvo zná Daniel Elissalde. Stavba ho okouzlovala odjakživa, před 12 začal zkoumat její historii a napsal o ní knihu. Teď tu i provádí turisty.

A je co vyprávět. V cukrárně a kavárně, která stávala dřív na tomto pozemku, se poprvé hrálo snad nejslavnější tango světa La Cumparsita. Pak tu vyrostl tenhle neobyčejný dům. V jeho podzemí bývalo divadlo, kde vystupovala i slavná Josephine Baker.

Kdysi se do paláce lidé chodili dívat na rozhlasové hry, které se odsud živě přenášely. A za vojenského režimu bylo zdejší Rádio 30 jedním ze středisek odporu proti diktátorům.

Věž působí monumentálně z jakéhokoliv úhlu pohledu

Skvělý symbol, špatná investice

Zajímavý je i příběh samotného vzniku Paláce Salvo. „Když přišli z Itálie, začínali dva bratři Salvové jako podomní prodejci. Postupně se dopracovali k velkému jmění a rozhodli se postavit tenhle palác – jednak jako investici a také jako poděkování za to, jakou příležitost k jihoamerickému snu jim Montevideo a Uruguay poskytly.“

„Dát městu symbol se povedlo. Ale investice to byla špatná, palác nikdy nevynášel,“ říká Daniel Elissalde.

Hotel fungoval jen v části a ne dlouho a postupně se skoro vše proměnilo na byty. Těch je tu dnes 370. Velkých i menších. A některé jsou opravdu podivné – třeba někdejší taneční sál ve druhém patře je rozdělený podivnými přepážkami dokonce i na výšku. Spíš než byty jsou to takové kumbály – nic pro klaustrofobiky. Sál se zmenšil a dnes funguje v temném prostoru kulečníkový klub – s hráči pouze v pokročilém věku.

Výhled je dechberoucí, vnitřek pro pláč

Skupina turistů vychází na střechu budovy – výhled na město bere dech. Naopak pohled dovnitř do jednotlivých vnitrobloků je spíš pro pláč. Nejrůznější trubky, dráty, okna, zabedněná okenicemi, mezitím sušící se prádlo. I na věži už je vidět, co z dálky z náměstí ne – budova chátrá, sem tam do ní určitě zatéká. Části fasády dokonce museli odstranit, protože padaly na ulici.

Pohled přes skla téměř posledního patra Paláce Salvo je úchvatný. Bohužel jen do dvou světových stran

Jeden ze 6 výtahů vydává opravdu hororové zvuky. V jednu chvíli dokonce z výtahové strojovny vyšlehl blesk.

Ve věži, která má nad 10 základními patry ještě dalších 14, je hodně těsno – někde je mezi výtahem a dveřmi bytů jen tak na dva lokty.

Jako z hororu

Kabina výtahu, který vede až nahoru, v sedmém patře vždy zastaví – to prý nastupuje místní duch, který bloudí halami a chodbami. Je to tu tak divné, že na přízraky skutečně začínáte věřit. Zdráhám se říci průvodci a obdivovateli budovy Danielu Elissaldovi, že to je jak z hororu. Ale on se směje a přiznává, že větší část své skoro 90leté historie palác upadal.

„Až po konci diktatury se o něm začalo mluvit lépe. Přestože některé části už se neobnoví – třeba fresky, postupně se stavba naštěstí rekonstruuje.“

Napadlo vás někdy, jak to může vypadat na střeše takové velké budovy?

Rozporuplně na člověka působí i věž, do které se na konec prohlídky dostáváme. Kdysi tu byl maják, který prý lodě jen mátl, takže ho rozebrali a odvezli. A z televizního vysílače, odmontovaného před pár lety (v roce 2012), zbyla ještě vnitřní konstrukce. Proto je z věže vidět jen na dvě strany a není to tak úplná vyhlídka.

Jakou vyhlídku má samotný Palác Salvo, těžko říct. Nejspíš je předurčen či odsouzen k věčnému bloudění vlastní historií.

Palác Salvo v kontrastu s modernější architekturou na náměstí Nezávislosti
autor: dkk
Spustit audio

Související