Padesát odstínů Šarlatánovy žluti. Nový film Agnieszky Holland neurazí, ale odteče do ztracena

Podobně napjatá očekávání panují ve studiu i ohledně nového filmu Agnieszky Holland o životním osudu geniálního léčitele Jana Mikoláška. Aleš s Vítkem jsou po utrpení, které jim působily poslední režisérčiny počiny Přes kosti mrtvých a Pan Jones, jako na trní, a na její novinku se zatím statečně vypravil pouze Tomáš. Co zjistil?

„Šarlatán je o tom, že když se na ten film podíváte a pak se podíváte na moč libovolného člověka, tak přesně víte, co mu je. Myslím, že ten snímek by se ideálně měl jmenovat Padesát odstínů žluti,“ začíná laškovně. „Solidně natočený, ale zároveň zaměnitelný film nenutící k velké konfrontaci. Sympatický je ale v tom, že i přes odměřenost není distancovaný do mrtvolna jako třeba Masaryci či Tomani,“ přemítá.

„Hlavní výtka je, že vyznívá do ztracena. Filmy mají provokovat k otázkám, ale tady jde o sbírku náhodných otázek,“ uzavírá Tomáš s tím, že i přes značnou jalovost má Šarlatán potenciál stát se diváckým snímkem. To se samozřejmě netýká Aleše, který sice náhodným otázkám většinou mimo filmový svět holduje, ale ezo tematika je mu zhruba stejně blízká jako Shiu LaBeoufovi jeho násilnický otec.

Zlaté dítě Hollywoodu nezmiňujeme jen tak pro nic za nic, LaBeouf totiž při nedávné odvykačce sepsal scénář životopisného snímku Honey Boy a střihl si v něm hned roli vlastního táty, bývalého klauna z rodea, hrubiána a zločince. „Můžeme si rovnou říct, že v Americe je rehab vlastně luxusní hotel, kde se hvězdy můžou trošku vrtat ve svejch bolístkách. A bohužel, pokud vypadne podobně ufňukanej, do sebe zahleděnej scénář… je z toho vodporná manýra,“ úpí Vítek.

„Film, kterej je mizernej i jako terapie. Hrozně sebestředná záležitost, dramaturgicky rozlezlá, nesmírně repetitivní a bohužel v tý sebevzhlíživosti totálně nesdílná,“ nešetří Shiu ani Aleš, přestože má tohoto sympatického magora jinak poměrně rád. Místo kluka medového tak Čelisti doporučují spíš Mléko strachu, které kromě výrazně lepšího výkonu kameramanky Natashy Braier vyniká motivem důmyslně ukryté brambory. A to je férové divácké bolestné.