Páchat dobro není tak snadné, jak by se mohlo zdát, říká novinář Jiří Pasz, jehož kniha se stala cestopisem roku

Páchat dobro. Proč ten název? Nezní to trochu pejorativně?

Je to hříčka se slovy. Všichni víme, co je to páchat zlo, ale konat dobro není vlastně až tak jednoduché, jak by se zdálo. Nepsal jsem seberozvojovou knížku, ale knížku, která ukazuje lidi, kteří se snaží pomáhat ostatním a jsou tak velkou inspirací. Mluvím o lidech, kteří skrze dobro nenastoupili cestu do pekla.

Čtěte také

Cestopisem roku se stala kniha Páchat dobro novináře Jiřího Pasze. Nejpůjčovanějším titulem je Novinářem v Číně 2

Kniha získala Cenu Hanzelky a Zikmunda jako cestopis roku. Co to pro vás znamená?

Mám velkou radost. Je to jedno z nejvyšších ocenění, kterého jsem kdy v životě dosáhl.

Hlavní cenou pro vítěze byla cesta na Island. Teď jste se vrátil. Jak se vám tam líbilo?

Island člověk nemůže nemilovat, byl jsem tam podruhé. Island je fascinující v tom, že na každém rohu může člověk najít něco nového. Všechna místa, která člověk navštěvuje podruhé, potřetí, podesáté, vlastně dokážou být úplně jiná, protože je rozdíl, jestli je vidíte v nádherné mystické mlze nebo za slunečného počasí bez mráčku.

Našel jste tam nějaké téma, které zapadá do okruhu vašeho zájmu?

Hodně mě překvapilo, jak skvělé místo byla Modrá laguna. Když jsem tam plaval, bylo mi strašně dobře. Koukal jsem se po lidech a říkal jsem si, jaká je škoda, že lidstvo nežije v jedné obrovské obří celoplanetární modré laguně, protože všichni tam byli tak vyklidnění a spokojení, že mi to přišlo skvělé.

Znám se ale s jednou úžasnou ženou z Islandu, která je jednou z největších globálních aktivistek na poli prevence sexuálního násilí. Výjimečná je tím, že napsala knihu se svým násilníkem, klukem, který ji znásilnil, když byli oba teenageři. Po mnoha letech tak oba našli cestu k tomu, proč se to stalo, jak k tomu došlo a co je možné s tím udělat.

Čtěte také

Zůstane po nás víc dobra, nebo zla? Ptá se autor knihy Páchat dobro, novinář Jiří Pasz

Australskému studentovi na výměně bylo nakonec odpuštěno na základě toho, že dostatečně pykal, že si to odčinil tím, že od té doby dělá všechno proto, aby muži nepáchali sexuální násilí, tak, jako to udělal před lety on sám.

Příběhy, které inspirují

Co vás přivedlo na myšlenku zachytit příběhy lidí, kteří se nevzdávají?

Fascinují mě lidi, kteří ani v těch nejtěžších podmínkách nebo po nejtěžších událostech nevzdávají dělat něco pro sebe a pro druhé. Je to hodně propletené, protože když člověk efektivně pomáhá druhým, tak často pomáhá i sobě, což já vůbec nepovažuji za sobecké, ale terapeutické. Je to součást toho, jaké jsme bytosti. Musíme si navzájem pomáhat. Na tom je postaven náš evoluční úspěch. Nikdo není nezávislý, jsme zkrátka všichni propojeni.

A já jsem začal těchto lidí potkávat víc a víc na místech, kde je to málo pravděpodobné. Hrozně moc jsem chtěl, aby se o těchto hrdinech vědělo, aby nás inspirovali. Ať už jde o kluka z Libanonu, jeptišky z Indie nebo divadelníky ve Vietnamu, kteří ale nebyli původně divadelníky, ale šlo o skupinu lidí, kde bylo deset žen, které prošly různými formami domácího násilí, a pět bývalých násilníků, kteří společně hráli divadlo.

Doplním ještě třeba dělníky v kambodžských textilkách nebo bývalé dětské vojáky v Ugandě. Jak jste se k těmto příběhům dostával?

Ony nějak potkávají mě samotného, když cestuji. Cestuji s neziskovkami, a díky tomu mám možnost setkávat se s různými lidmi. Často se ale i doptávám, jestli v místě není někdo, kdo nějakým způsobem pomáhá ostatním. A pak už se to nabaluje snadno.

Čtěte také

Jiří Pasz hledá dobro uprostřed bídy, války a chaosu. Napsal knihu reportáží o odvaze pomáhat

Jak dlouho jste příběhy zpracovával? Kolik času jste knize věnoval?

Jsou tam příběhy za 25 let mého cestování, které jsem zpracovával asi tři roky.

A je to cestopis, když už jste dostal tu cenu?

Vůbec nevím, protože já nerad škatulkuju. Myslím si, že žijeme v době, kdy je čím dál těžší věci definovat. Možná to jsou cestopisné literární reportáže. Mám moc rád polskou reportážní literární školu, z které se snažím poučit. Úplně jednoznačně je to z mojí strany i pokus vyřešit si krizi středního věku.

Funguje to?

Funguje, protože jedna ze základních terapeutických metod je snažit se poskládat svůj životní příběh tak, aby byl co nejvíce pravdivý, co nejvíce seberozvojový ve smyslu otázky: Odkud kam jdeš, člověče, odkud kam kráčíš?

Komu je kniha určena?

Úplně všem lidem. Primárně jde hlavně o to, že chci šířit humanismus, ne za sebe, ale za lidi, se kterými jsem se setkal, kteří ho aktivně dělají a vytvářejí. Není to politika, není to byznys, je to humanismus, který nás může zachránit.

V čem pro nás mohou být inspirativní příběhy lidí, kteří se snaží pomáhat v těch nejchudších částech světa? Často jsou to rozvrácené státy...

Čtěte také

I Asii čeká obrozenecké hnutí, že není potřeba vycpaný zadek, aby člověk měl nějakou hodnotu, říká humanitární pracovník Pasz

Pomoc je v zásadě vždycky úplně stejná...

Oni to ale mají mnohem těžší než třeba my, když se rozhodneme pomáhat...

To záleží. I v těch nejbohatších státech jsem potkal lidi, kteří potřebovali pomoc nebo si prožili něco extrémního. Třeba jedny z nejlepších a nejstatečnějších lidí tady v Česku znám díky Sportovnímu klubu vozíčkářů. Jsou to lidé, kteří pomáhají ostatním, protože nějak je to součást jejich bytí.

A čím více je člověk propojený s ostatními a čím více nejsou vztahy položené na individualismu a využití a zneužití ostatních, tím větší štěstí a spokojenost to přináší. Potvrzuje to spousta vědeckých výzkumů a víme to i dík lidské moudrosti. Akorát máme často problém se k tomu propracovat...

Co je sociální psychiatrie, které se Jiří Pasz věnoval v Národním ústavu duševního zdraví? A jak psychiku lidí mění válka na Ukrajině? Poslechněte si celý rozhovor!