Otce popravili, matku a sestru poslali do vězení a 16letého Oldu na „převýchovu“ do tábora v Moringenu. Už se nevrátil

Místa jako Buchenwald, Dachau nebo Ravensbruck jsou smutně proslulá svými koncentračními tábory, kde za vlády nacistů zemřely statisíce lidí. O dolnosaském Moringenu ale ví málokdo. Za druhé světové války tam byl takzvaný ochranný policejní tábor pro mládež, kde ale ve skutečnosti vládli stejní lidé a stejné metody jako v běžném koncentráku.

„Marsch, marsch!!!“ vítali příslušníci jednotek SS mladé vězně, vlastně ještě kluky na moringenském nádraží. Odtud pochodovali spoutaní na rukou i nohou do centra městečka.

To, že byl v Moringenu od roku 1940 do roku 1945 dětský koncentrační tábor, dnes připomíná jen pamětní deska v centru města na budově bývalého velitelství. V přízemí tohoto domu je dnes psychiatrická léčebna a uvnitř ve vestibulu malá expozice.

Čtěte také

Nepohodlná minulost

Portrét Oldy Dolečka před uvězněním

Chlapce ve věku od 12 do 22 let hlídali esesáci a nakládali s nimi podle svých osvědčených metod.

„Nešlo o žádnou nápravu, nebyla tu ani škola, cílem bylo vyloučit je ze společnosti. Chlapci museli do úmoru pracovat a za sebemenší provinění dávali dozorci tvrdé tresty. Mnoho firem z okolí z práce mladistvých vězňů profitovalo,“ říká správce zdejšího památníku Dietmar Sedlaczek

Skromný památník tu vybudovali až v devadesátých letech. A nebylo to lehké, protože lidé v okolí se těžko smiřovali s tím, co se tu dělo.

Vestibul budovy působí velmi prázdně, po stranách jsou vysunovací panely, na jedné straně jsou osudy vězněných chlapců, na druhé pak informace o samotném táboře. Chlapci se sem dostali třeba za vyhýbání se pracovní povinnosti, za poslech jazzu nebo kvůli odporu k nacismu.

Návrat nežádoucí

To byl případ Oldy Dolečka, syna hajného z Ústí nad Orlicí. Celá rodina ukrývala odbojáře a předávala informace. V březnu 1943 je zatklo gestapo. Otce popravili, matku se sestrou poslali do vězení a tehdy šestnáctiletého Oldu do Moringenu – s nálepkou „návrat nežádoucí“.

„Putoval na SD, tedy státobezpečnostní blok a to znamenalo velmi tvrdou práci. Naděje na propuštění nebyla žádná. Cesta ven vedla jen do armády nebo do jiného tábora, třeba do Osvětimi,“ vysvětluje Dietmar Sedlaczek.

Po roce Oldu táborový psychiatr doktor Ritter poslal na kliniku v blízkém Gottinghenu. Podle mnoha hrůzných svědectví to bylo místo, kde lékaři prováděli na chlapcích různé pokusy.

Profil jednoho z vězňů moringenského tábora

Smrt na svobodě

Oldřich se konce války a osvobození tábora, byl ale slepý a nepohyblivý. Jeho matka Marie se sestrou Hanou se ho pokusily dostat domů.

„Sehnaly jsme auto i nedostatkové palivo a stejně se to nepovedlo,“ vzpomíná na těžkou poválečnou dobu Oldova sestra Hana Faltusová. „Nepustili nás přes hranice. Řekli, že se tam naši lidé špatně chovají, prý tam kradou. Nebyla to pravda.“

V srpnu 1945, tři měsíce po válce, Olda zemřel. Jako poslední ze zhruba šesti desítek zdejších obětí nacistického „výchovného“ koncentráku. Podle šetření novináře Stanislava Motla byl Olda Doleček poté, co zemřel v gottingenské nemocnici, pochován na zdejším hřbitově v sekci číslo 105.

„Neustále jsme se ptali: Proč?“ vzpomíná žena, která jako jedna mála přežila vyhlazení Lidic
Nemá tu žádnou pamětní desku, není tu nic, co by ho připomínalo. A tak alespoň jako vzpomínku na nejmladšího českého odbojáře u kamenného pomníčku s číslemm105 zapálíme svíčku.

<iframe src="https://www.google.com/maps/embed?pb=!1m18!1m12!1m3!1d2460994.166434881!2d7.8956794523628995!3d51.68295525071139!2m3!1f0!2f0!3f0!3m2!1i1024!2i768!4f13.1!3m3!1m2!1s0x47bad12dee7b349d%3A0x425ac6d94ac42c0!2s37186+Moringen%2C+N%C4%9Bmecko!5e0!3m2!1scs!2scz!4v1496528230529" width="600" height="450" frameborder="0" style="border:0" allowfullscreen></iframe>
autor: KSA
Spustit audio