Osmanská říše je 90 let minulostí, Turkům se po ní nestýská
Tento týden uplynulo 90 let od zániku Osmanské říše, poražené v první světové válce. Na jejím místě vznikla Turecká republika a řada nových, uměle vytvořených států. Nevyvolává však vzpomínka na rozpad obrovského impéria něco jako smutek v duších dnešních Turků? Vydejte se s námi po stopách osmanské nostalgie!
Řada tureckých historiků uvádí, že vojenskou hudbu dala před staletími světu Osmanská říše. Dnes už je 90 let historií osmanská armáda i celé impérium. Za orchestrem, který vyhrává vojenskou muziku, se tak musí do vojenského muzea v Istanbulu.
Nabízí se otázka, jestli se tu po říši, která jedno století zpátky sahala od Tuniska po Irák a od Balkánu po Jemen, v Turecku někomu nestýská.
„Jsou lidé, kteří sbírají osmanská vyznamenání, pohlednice nebo uniformy. Turci si toho hodně uchovávají doma jako památku na své předky. Nic z toho však neznamená, že by v Turecku někdo chtěl zrušit republiku a obnovit Osmanskou říši,“ říká turecký vojenský badatel Altay Atli.
Na tržišti se starožitnostmi seženete leccos
Připouští, že dnešní turecká vláda má velké ambice i za svými hranicemi. To prý však je jenom otázka pragmatické politiky, nikoli nostalgie.
„To je úplně jiná věc. Turecko má velmi dynamickou zahraniční politiku a chce ovlivňovat dění v okolních zemích – i v těch, které kdysi byly součástí Osmanské říše. To není snaha obnovit impérium, vláda jenom posiluje ekonomický a politický vliv Turecka, je to reál politika,“ domnívá se.
Pojďme se ponořit do istanbulského Velkého bazaru. Jestli někdo brečí za Osmanskou říší, u zdejších starožitníků si přijde na své.
„Lidé tu mohou sehnat spoustu věcí: osmanská vyznamenání, součásti uniforem i přilby. Jenom pro zbraně a hodně staré předměty platí určitá omezení. Bývá obtížné takové věci najít – jsou stále vzácnější. Jeden den něco zahlédnete, druhý den už to tam není,“ vysvětluje ochotně obchodník Hamza.
Památky na hrdinné předky často mají emocionální hodnotu
Kdo takové poklady vlastně prodává? zajímám se. Snad ne potomci osmanských vojáků, kteří ještě za první světové války nasazovali život za udržení říše!
„Ano, rodiny to také prodávají. Vyznamenání a památky po dědečkovi, po pradědovi. Oni nešli do války kvůli nějakému metálu, ale kvůli své vlasti. A tak to teď jejich příbuzní někdy podávají – medailí se totiž nenajíte!“ dozvídám se.
Historik Altay Atli tak příkré výroky trochu koriguje: „Tyhle věci často mají v tureckých rodinách spíš emociální hodnotu, takže opravdu pouze málokdy slouží k přivýdělku. Někteří aktivisté dokonce jeden čas prosazovali, aby se obchodování s takovými předměty úplně zakázalo. Z pietních důvodů.“
