Oslavy vypadaly podobně, jako jsme hráli naplno na ledě, směje se Rutta. Proč při finále odešel z tribuny?

7. červen 2024

Hostem studia Radiožurnálu Sport byl čerstvý mistr světa Jan Rutta. Hokejista národního týmu v pořadu Páteční finiš prozradil, jak prožíval finálový zápas, do kterého kvůli dodatečnému trestu nemohl nastoupit, anebo čím je jiný přístup trenéra Radima Rulíka.

Honzo, oba jsme z jihu Čech. Vrať se prosím ke svému dětství, byla tvá kariéra položena v jihočeském Písku?
Určitě. Když se podívám zpátky, musím poděkovat všem trenérům-otcům. Měli jsme štěstí, že ti trenéři byli v té době trochu nadčasoví a dali tomu péči a lásku. V mládežnických kategoriích jsme byli schopni hrát se Slavií a takovými týmy. V Písku to bylo úžasné.

Hokejový obránce Jan Rutta a moderátorka pořadu Páteční finiš Kateřina Neumannová

Jsi myšlenkami stále na světovém šampionátu, nebo jde život dál a už se zaměřuješ na něco jiného?
Asi oboje. Hlavní oslavy skončily, je to škoda, protože to byla jízda a užívali si to všichni. Teď už se těším, že se uvidím s rodinou a kamarády, které jsem celou sezonu neviděl, takže se to bude slavit znovu. Už to ale nebude tak bujaré a velké.

Komu jsi věnoval svůj čas od konce mistrovství?
Byli to ti nejbližší. Teď jsou Písecké slavnosti, tak tam přijedu a ukážu medaili.

Máš spočítáno, kolik rozhovorů, podpisů a pozdravení se s fanoušky jsi absolvoval?
Rozhovorů zase nebylo obrovské množství, ale podpisů a interakcí s fanoušky bylo strašně moc. Bylo to úžasné.

Jak dlouho se dá po takové akci vydržet slavit? Museli jste být unavení...
Vydrželi jsme všechny ty dny a možná bychom zvládli ještě jednou tolik. Ve čtvrtek už byla poslední oficiální, kdy jsme se viděli s prezidentem, ale kluci z Moravy už neměli výmluvu, aby mohli zůstat v Praze, tak se to rozpustilo. Jak jsme hráli naplno na ledě, tak ty oslavy vypadaly podobně. Pár dní bychom ale ještě zvládli.

Jaké to je přeskočit z dresu do obleku a vyrazit na Pražský hrad a do Kramářovy vily?
Je to obrovská čest být pozvaný na Hrad, to je úžasné. Nám sportovcům ale víc sluší ten dres anebo potom to pivo.

Který z momentů byl pro tebe osobně nejsilnější?
Asi bych vypíchl Staromák. Jako malý kluk jsem viděl Nagano a tehdy to ve mě budilo obrovskou národní hrdost. Říkal jsem si, že to jsou hrdinové, a mít možnost tam být jako jeden z hráčů na pódiu a vidět nadšené lidi, to bylo úžasné.

Čtěte také

Na mě ten tým od začátku působil jako tým, který věděl, co chce. Od prvního zápasu ve skupině jste makali a hráli krásný hokej. Kde se zrodil základ této party?
Trenér měl šťastnou ruku, jak ten tým vybral. Když jsem přijel do Brna, bylo tam 40 lidí a půlku jsem ani neznal. Když se udělal finální tým, tak jsem přišel do kabiny a tam to bylo cítit od prvního dne. Byl jsem v týmech, které byly úspěšné, a i v týmech, kde to nefungovalo. Tady člověk přišel do kabiny a bylo cítit, že ten týmový duch je silný.

Nejtěžší zápas, jak po stránce hokejové, tak mentální.
Za mě určitě Amerika. Měli tým poskládaný jako velice silné mužstvo. Zápas se hrál o pokračování v turnaji, mužstvo šlapalo, ale kdyby se nepovedl jeden zápas, byl by konec. Za mě to bylo z hlediska psychiky nejtěžší čtvrtfinále.

Byla na někom znát před zápasem nervozita?
Každý to zvládal asi jinak. U mě, když nervozita před zápasem je, tak je dobrá, když s ní umí pracovat, protože pak je schopný vydat ještě trochu víc. Domácí šampionát, nervozita byla, ale všichni v týmu se s tím popasovali výborně.

Jak jste vnímali čekání na to, jestli přijede David Pastrňák, Pavel Zacha a další? Vnímali jste to, nebo jste si hleděli svého, co máte dělat na ledě?
To bych kecal, kdybych řekl, že jsme to nesledovali. Kvalitu hráčů, jako je Pasta, Nečas nebo Zachyč, tu zná každý, zvlášť my z Ameriky, a moc dobře jsme věděli, jak moc by týmu pomohli. Je super, že se jim podařilo přijet.

Spoustu mistrovství světa jsme hráli hezký hokej, ale nepadali góly. V čem byl rozdíl, že jsme teď dávali hodně gólů?
Možná to tak prostě mělo být. Celý turnaj bych lépe nenapsal, tak možná to bylo někde napsané.

Trenéra Radima Rulíka jsem viděla poprvé se usmát, snad až když jste přebírali zlaté medaile. Dá se jeho charakteristický rukopis nějak popsat?
Asi ne. Radima jsem zažil v plzeňské juniorce, pak v seniorském mužstvu v Chomutově a teď jsem se ním potkal v národním mužstvu. Za mě to je pořád stejný Radim, asi se někam posunul, ale ta jeho persona, tak se moc nezměnila. Potkal jsem ho po 15 letech a měl jsem z něj stejný dojem.

Je něco, co po vás po hráčích chce a je to odlišné od jiných trenérů?
Jeho zpráva pro tým je, že chce, aby tam nechali duši a srdce na ledě a makali. Když člověk maká, nechá tam všechno, tak to je to hlavní, co Radim chce.

Je on respektovaný a důvěryhodný, že tam pak tu duši necháte?
Každý trenér by to chtěl, ale ne všichni to mají. Je to ta autorita. Měl jsem spoustu trenérů a někteří to mají přirozeně, už když přijdou do místnosti, tak člověk zpozorní. S tím se člověk musí narodit, a když to umí použít jako trenér, mohou z toho být výsledky.

Chválil vás třeba v kabině, když jste hráli pěkný hokej v základní skupině?
Ano, ale vždycky tam bylo nějaké ale. V základní skupině jsme zápasů moc neprohráli. V hokeji se ale děje tolik chyb, že se tam dá vždy něco vypíchnout. Nenechali jsme se ukolíbat, takže pochválil, ale bylo tam vždy to ale.

Bylo tam něco, co se muselo zlepšit a musel to opakovat?
Nemyslím, že by tam byla vysloveně nějaká věc, co by tým trápila celý turnaj. Byly to možná jeden dva zápasy, kdy nám nešly přesilovky, ale většinou jsme byli schopni ty věci opravit.

Kdo je ten hlavní, kdo mezi třetinami v kabině mluvil?
Nebyl to vždy jeden hráč, lídrů měla kabina víc. Zkušenější Radko Gudas, Ondřej Palát víc mluvili, ale každý z celého týmu něco řekl, ať už šlo třeba jen o povzbuzování.

Do jaké míry byla fantastická atmosféra v aréně výhodou a do jaké míry vyvolávala nervozitu?
Jsou to dvě misky vah. Celý turnaj jsme většinu zápasů nezačali tak dobře, začátky byly nervózní, ale když se pak tým ustálil, tak nás diváci hrozně hnali.

Prvních pět minut finále proti Švýcarsku to byl naprostý uragán. Byla to taktika na ně takto vletět?
Těžko říct, já jsem koukal z tribuny a viděl jsem jen začátek. Viděl jsem, jak kluci hrají výborně. Po prvních pár minutách jsem ale odešel pryč...

Český obránce Jan Rutta na světovém šampionátu v zápase proti Švýcarsku

Z důvodu nervozity?
Přesně tak.

A díval ses v televizi?
Šel jsem na tribunu s klukama, co nehrávali, a po prvních minutách, co kluci hráli výborně, nic tam nepadlo, tak jsem šel do šatny do prádelny a tam jsem byl do první komerční přestávky v poslední třetině.

Na závěr sis to užil už mezi hráči?
Na začátku třetí třetiny šli kluci dolů do kabiny, zapli jsme televizi a hned padl gól. To je takové hezké, když koukáte na hokej v šatně a slyšíte, že padl gól a v televizi to ještě není. Pak už jsme jen doufali, aby se to udrželo.

Fanoušci fandili i ve chvíli, kdy jste prožívali horší chvilky, třeba v zápase s Norskem. Neslyšela jsem jedinou negativní reakci. Vnímali jste to?
Musím říct, že jo. Bude to znít jako klišé, ale jak si všichni přáli úspěch, tak jsme byli všichni na jedné lodi. Pro nás hráče to bylo hrozně povzbuzující. V zápase proti Norsku to nevypadalo vůbec dobře a být to na klubové úrovni, tak by si to hráči vyslechli, ale na domácím šampionátu za námi fanoušci pořád stáli a nakonec jsme ten zápas dotáhli.

Jaký je rozdíl mezi fanoušky z NHL a těmi, co byli na mistrovství světa? Je tam atmosféra jiná?
Úplně jiná. Budovy jsou ve Státech stejně velké, jako je O2 aréna, a většina zápasů je vyprodaná. Atmosféra se ale nedá srovnat, protože fanoušci fandí celý zápas. Kdo neskáče není Čech a když to člověk slyší poprvé nebo po patnácté, tak mu z toho běhá mráz po zádech.

Do NHL ses dostal až ve 27 letech a stihl jsi dvakrát vyhrát Stanley Cup. Proč se to nepovedlo dřív?

Neměl jsem na to dřív hlavu. Nevěděl jsem, co to obnáší být profesionál a dávat sportu maximum. Možná jsem si to myslel, ale maximum jsem tomu nedával. Postupem let mi to docházelo, zrál jsem jako hokejista. U někoho se to spojí v 18 letech, u někoho nikdy. Mě to naštěstí sepnulo a nebylo tak pozdě, tak jsem se tam dostal trochu déle.

V čem byla ta změna v přístupu?
Je to ta hlava. Mluví se o tom hodně, ale i v Čechách se s tím málo pracuje. Znám spoustu hokejistů, co jsou silnější než já, ale v NHL nehrají. Nemůže to být jen o posilovně. V Americe se hraje o 30 zápasů víc, a když na to člověk nemá nastavenou hlavu, tak během čtvrtky sezony vyhoří. Mít dobře nastavenou hlavu a jít si za svým cílem.

Co jsou tvé hokejové přednosti?
Asi bych vyzdvihl práci s hokejkou, bruslení. Jsem poměrně vysoký, nevadí mi dělat jakoukoliv práci pro tým. Vždy jsem si našel cestu, jak být týmu prospěšný.

Byl jsi v Tampě na Floridě, teď ses posunul na západ do San Jose. To si záměrně vybíráš teplé kraje?
Sám jsem si to nevybral, mám na to asi kliku.

Je to štěstí mezi hráči, když trefíš klub, který sídlí v dovolenkových destinacích?
Hrát v takových místech, kde asi nebylo zamýšlené, aby se tam hrál hokej, je úžasné. Florida je příjemnější tím, že tam není státní daň, to v Kalifornii je naopak nejvyšší v celé Americe. Když je únor a člověk může mít kraťasy, tak to je věc, co člověka nabije.

Zmínil jsi státní daň. Když tedy přestoupíte z Floridy, tak zchudnete?
Platíme na těch daních trochu víc, no.

Jaké to je pro váš soukromý život? Žije se tam lépe?
Ano, na to je krátká odpověď. To počasí dělá strašně moc, hokej se hraje v chladných měsících. V Čechách přijde mrakomor a je pořád zataženo. Když ale tady v prosinci, v lednu je pořád sluníčko, tak to je krásný. Sluníčko je pro mě hrozně důležité.

Budeš se chtít pak vrátit domů, až kariéra skončí?
Jednoznačně. Jsem strašně rád, že jsem měl možnost vyzkoušet si možnost hrát v Americe, ale Čechy jsou úžasné a mám to tady strašně rád.

Jaké to bude po sezoně a kdy začneš znovu makat na další sezonu?
Za mě je vždycky jednodušší, když sezona končila úspěchem, se pak vrátit zase do dřiny. Člověk má pak daleko větší motivaci. Sezona skončila trochu později, ale dá se ještě dva týdny odpočinout a pak zase začít něco dělat. Letní fáze je ještě bez bruslení a pak se začnou přidávat ledy před tréninkovým kempem, abychom byli v dobré kondici.

Na čem nejvíc pracuješ na začátku přípravy a máš nějakou slabinu, na které budeš chtít zamakat?

Každé léto začínám s kondičním trenérem a řekneme si, kolik mám času, než začne sezona, a podle toho uděláme plán, aby tělo dostalo co nejvíc. Snažím se udržet si sílu, ale hodně dbáme i na prevenci zranění. Když tam byly nějaká svalová zranění z předchozí sezony, třeba díky disbalancím, tak se snažíme tělo spravit.

Co v tréninku nemáš rád?
Určitě běhání. Už X let mám vlastní přípravu s vlastním kondičákem, tak to byla první věc, kterou jsem vyškrtl, a už asi devět let neběhám.

Jaké další sporty kromě posilovny zařazuješ?
Rád si zajdu na golf, s Real Top Praha si zahraju fotbal. Ono to běhání tolik nebolí, když je to za míčem. Fotbal a golf jsou super.

Nakolik je pro tebe hokej zábavou a nakolik to bereš jako zaměstnání?
Když je půlka sezony, člověk je dobitý a sedí na hotelu třeba v Columbusu, tak je to těžký zvlášť, když se nedaří. Máme ale strašně štěstí, že jsme prošli tím sítem a můžeme hrát na takové úrovni a za takové peníze. Motivace je obrovská. Někdy je to zábava, někdy trochu práce.

Kdy poprvé vyjedeš na led?
Zatím nevím, ale blíží se to. Většinou jsem vždy připravený dobře.

Chtěla jsem se zeptat na dovolenou, ale u vás brzy nastane ta mateřská...
Přesně tak, ale jsou to dobré starosti.

Spustit audio

Související