Opustil stres pařížské restaurace a začal prodávat pizzu na venkově. Je prý nejlepší široko daleko
Každé pondělí přiveze bývalý šéfkuchař Jean Paul do některé z vesnic v okolí města Chartres svůj pojízdný domeček na kolečkách, rozpeče pizzu a hned má kolem sebe spoustu zájemců. Bere to, jako by přijel na návštěvu. Jezdí takhle už dvě desítky let.
Připojil jsem se ke skupině hladově vyhlížejících obyvatel městečka Bazoche-Gouet a stoupl si spořádaně do fronty. Na malém náměstíčku u radnice je sice otevřeno několik bister, ale ta nemohla konkurovat malému domečku na kolečkách.
Asi pětadvacetiletý Patrick, který stojí se svými přáteli hned přede mnou, se prý na tuto pizzu těší celý týden. Jednak si rád popovídá s Jean-Paulem, který ji připravuje, ale hlavně mu moc chutná. Jeho přátelé souhlasně přikyvují.
Víc než jen pizza
Když na mě dojde řada, dávám se s neobvyklým pizzařem do hovoru. Městečko má rád, těší se na setkání s lidmi, které zná deset let, stejně jako oni se těší na něj. „Někdy mám pocit, jako bych jezdil s pojízdným biografem a rozdával lidem radost,“ usmívá se. Jenom místní mají místo kulturních zážitků plné žaludky.
Nemohu věřit tomu, že by to byla práce snů. Ale Jean Paul mi vysvětluje, že měl dlouhá léta v Paříži restauraci a byl to prý samý stres. Teď si nakoupí suroviny, vezme svůj malý domeček, který si sám postavil, a vyrazí sem na venkov, dvě hodiny jízdy od Paříže.
V Bazoche-Gouet je každé pondělí, v úterý je ve vesnici o dvacet kilometrů dál, ve středu v další a takhle to je až do pátku. Týden co týden, měsíc co měsíc, rok co rok. Je to romantické cestování s domečkem jak v minulém století.
Život na kolečkách
Ale Jean Paul v tom není sám. Doprovází ho jeho žena Louisa. Od ní se dozvídám, že na nejlepší pizzu široko daleko nemají s manželem žádný tajný recept. Důležité jsou prý suroviny. Louisa vzpomíná na těžké doby, kdy měli restauraci kolem bulváru Clichy. Teď se cítí mnohem svobodněji.
„A jestli je pro vás překvapením, že manžel vyměnil kamennou restauraci za tu na kolečkách, tak co říkáte na to, že jsem kvůli tomuto kočovnému životu opustila svět módy, kde jsem předtím pracovala?“ směje se.
Jean Paul a Louisa nemají moc času si se mnou povídat, fronta za mými zády roste. Na závěr mě ale ještě pobaví malým postřehem. Po letech si prý všimli, že nejen oni jezdí za svými klienty, ale klienti jezdí i za nimi.
„Potkáváme tady známé z vesnice vzdálené třicet kilometrů daleko, kam jedeme až za dva dny. Přijeli sem za námi, že prý se už nemohli dočkat,“ dodává Louisa.
