Odmítnout pomoc padesáti dětem bez rodičů? Odporné, říká dokumentarista Robin Kvapil. Hrdina jeho filmu More Miko vede donkichotský boj

14. březen 2023

„Málokdy se mi stane, že s člověkem, o kterém točím, navážu přátelský vztah. Kvůli stříhání filmu je dobré držet si odstup. S Jaroslavem je ale radost trávit čas, i když všechno, co si s ním naplánujete, je nakonec jinak,“ říká dokumentarista Robin Kvapil na vrub hlavního hrdiny jeho snímku More Miko. S Ondřejem Cihlářem ale ve Vizitce mluvil i o tom, proč se v umění nesmí lhát anebo proč se rozhodl pro dokumentaristickou dráhu, i když nejprve studoval divadelní režii.

Když bylo Robinovi Kvapilovi jedenáct, objevil ve svém rodném Brně Divadlo Husa na provázku a s ním i dětské studio vedené Vladimírem Morávkem. Herectví ho bavilo i později, když přešel do experimentálního Studia Dům režisérky Evy Tálské. Přihláška na divadelní režii na JAMU se tak Kvapilovi po gymnáziu zdála jako jasná volba. „Byl jsem zvyklý na avantgardu, ale ve škole se řešil spíš činoherní přístup. Rozhádali jsme se tam, navíc mi došlo, že nechci strávit život v divadelní tmě,“ vzpomíná na dobu, kdy se rozhodl, že po – nakonec absolvované – JAMU zkusí štěstí i na filmové škole. „Konzultoval jsem to na FAMU s režisérem a hudebníkem Petrem Markem. Řekl mi, že buď se můžu přihlásit k němu na hranou režii, což je ale trochu nuda, anebo že na dokumentu je zajímavý pán s fajfkou a že by nás to oba mohlo bavit.“ Přihlásil se tedy na dokument – a bavilo ho to. Osobnost Karla Vachka, toho pána s fajfkou, pro Kvapila klíčová. „Například jsem pochopil, že neexistuje hraný a dokumentární film. Když máte natočenou spoustu materiálu, můžete vyprávět v podstatě libovolný film. Je iluze myslet si, že dokument je to otisk reality. Není.“

Nejsme zlá společnost

Spoustu materiálu natočil i v případě prozatím posledního dokumentu More Miko. Hlavním aktérem filmu, o němž v rozhovoru mluvil detailně, je Jaroslava Miko – poloviční Rom, řidič kamionu, muž s nelehkým dětstvím i dospíváním a zakladatel iniciativy Češi pomáhají, který se neúnavně snaží vyjednávat s politiky napříč spektrem, aby do České republiky legálně přijali padesát syrských sirotků. O osobě pana Mika se Kvapil dočetl v době, kdy už podobně laděný film chystal, a došlo mu, že právě Mikovo konání je dobrý námět.

„Pro mě bylo jasný, že Jaroslav by mohl být vynikající nosič příběhu, na kterém bychom mohli ukázat naprosté selhání našeho státu v téhle otázce. Je to jedna z nejodpornějších věcí, kterou naše republika v novodobé historii udělala, a je pro mě záhada, proč politici tyto děti odmítli, když ve výzkumech bylo přes 70 procent lidí pro jejich převoz. My přitom nejsme zlá společnost, příkladně jsme teď pomohli Ukrajincům. Jenže tyhle děti nejsou bílé, je to starý dobrý příběh rasismu,“ domnívá se. Kauza ale i díky filmu zůstává otevřená a je možné, že celý příběh bude mít happy end.

Čtěte také

Ve Vizitce přišla řeč i na další Kvapilovu tvorbu: spolupráci s Pamětí národa, předchozí „předvolební“ snímek Máme na víc a také na nové dokumenty s divadelní tematikou. O zmíněné režisérce Evě Tálské natočil snímek krátce po její smrti, nyní hledá klíč k filmu o další svérázné brněnské postavě, „tulákovi s baťůžkem“, režisérovi a mimovi Hubertovi Krejčím, jenž nešikovné herce dokonce bil holí. Divadlu jako takovému se Kvapil nevěnuje, ačkoliv aktuálně jeden projekt promýšlí. Rozhodně by se ale rád vrhnul do natáčení absurdní pohádky Miloše Macourka; inspirací jsou mu v tomto případě jeho vlastní děti. „Mám dvě, starší kluk je v první třídě. Rád bych udělal něco, na co by obě děti jednou mohly koukat. Syn mi vlastně dělá dramaturga, dává mi permanentní zpětnou vazbu.“

Související