Odchod Boeingu z Aera Vodochody, proměny mezinárodního terotismu a Cena Prix Bohemia Radio 2004

Přehled příspěvků

Barbora Kroužková: Boeing opouští AERO Vodochody a přenechá českému státu svůj zhruba třetinový akciový podíl na symbolickou částku 2 koruny.

Egyptská turistická centra na břehu Rudého moře napadli teroristé. Obětí atentátů je už přes 30.

Poděbrady hostily 14. ročník mezinárodního festivalu PRIX BOHEMIA RADIO.

To jsou některé události tohoto týdne. Podrobně o nich teď víc. Dobrý poslech přeje Barbora Kroužková.

Duel

Barbora Kroužková: Americká společnost Boeing odchází z AERA Vodochody. Svůj třetinový podíl přenechají Američané Česku za symbolické dvě koruny. Původně požadovali celou miliardu. Návrh ministerstva financí o ukončení akciové účasti americké firmy v AERU schválila vláda. Obě strany o vypořádání vztahů jednaly od loňské zimy. Odchod Boeingu je i tématem následující diskuse. Ve studiu jsou poslanec ODS a stínový ministr obrany Petr Nečas a také náměstek ministra průmyslu a obchodu Václav Srba. Dobrý den, pánové.

Host (Petr Nečas): Dobrý den.

Host (Václav Srba): Hezký den.

Barbora Kroužková: Americký Boeing odchází za dvě koruny, přesněji řečeno předá zpátky státu 35,3 procenta akcií za ty symbolické dvě koruny. Je to zajímavá částka, pane náměstku, jak jste na ni přišli?

Host (Václav Srba): Dvě koruny je prostě vyjádření toho, že se akcie předávají za symbolickou částku a s ohledem na to, že se akcie předávají dvoum majitelům, tak nebylo možno zkonstruovat cenu pouze jedné koruny, tak jsme přidali druhou.

Barbora Kroužková: A nebylo možno zkonstruovat cenu jinou, protože Američané přece selhali, pro AERO Vodochody měli hlavně zajistit odbyt letadel na zahraničních trzích, nic takového se nestalo.

Host (Václav Srba): V AERU byl realizován podnikatelský neúspěch, abych tak řekl. Všichni zúčastnění měli své výdaje, měli své ušlé zisky. Nicméně jak víte, Boeing kupoval akcie za částku více, než jedna miliarda korun, jejich původní požadavky byly, aby tuto částku dostali zpátky a ještě byly uhrazeny nějaké jejich náklady. To bylo pochopitelně pro nás nepřijatelné a výsledkem těch jednání, která trvala půl roku je ta dohodnutá cena dvě koruny.

Barbora Kroužková: Pane poslanče, stát bude muset hasit problémy, bude muset zaplatit dluhy. Je to víc, než devět miliard, Boeing odchází za ty dvě koruny, je to přiměřené?

Host (Petr Nečas): Tak určitě to přiměřené není a je to zklamání, protože do vstupu největší světové zbrojovky, což je případ Boeingu, který má roční obrat 30 miliard amerických dolarů, byly vkládány velké naděje. Byla v tom viděna možnost jak AERO Vodochody integrovat do západního zbrojního průmyslu a jak ho především zachránit. Z tohoto pohledu se jednoznačně jedná o zklamání. Na druhou stranu já bych byl velmi rád, aby bylo jasno všem, že sice Boeing nese zásadní odpovědnost za tento neúspěch, na druhou stranu byl to pouze třiceti pětiprocentní akcionář a šedesáti pětiprocentním akcionářem nadále zůstaly státní instituce prostřednictvím různých dalších institucí a tady je třeba říci, že po celou dobu byl český stát majoritní akcionář a tedy ani český stát se nemůže zřeknout svého dílu zodpovědnosti a toho, že jako majoritní akcionář nekonal správně, někdy možná konal pozdě a nese svou výraznou odpovědnost za tento podnikatelský neúspěch.

Barbora Kroužková: Pane náměstku, proč se nezasáhlo dřív? Odboráři například před rokem tvrdili, že zástupci Boeingu směřovali k likvidaci AERA, byla to silná slova, ale situace AERA určitě nebyla růžová.

Host (Václav Srba): To byla slova samozřejmě silná, která příliš nevystihovala skutečnost, ale já bych se chtěl vyjádřit k tomu, co říkal pan poslanec Nečas. Je třeba říci, že smlouvy, tak jak byly uzavřeny v roce 1998 prakticky svěřily celé řízení společnosti do rukou Boeingu, ačkoliv Boeing měl pouze 35 procent akcií, tak prakticky řídil celou společnost. Bylo to právě spojeno zřejmě s těmi očekáváními z roku 1998, kdy se předpokládalo, že Boeing zachrání AERO, povznese AERO a prakticky veškeré pravomoci tehdy český stát, čeští akcionáři převedli dobrovolně na Boxing.

Host (Petr Nečas): Já bych tady musel říci, že opravdu v roce 98 nebyly podepsány zřejmě kvalitní smlouvy, včetně toho úvěrového rámce, který vedl ke státním zárukám, ale to nebyla vláda, ve které by byla ODS. Je třeba připomenout, že to bylo to období Tošovského vlády a pořád tady platí ten teorem, že tady šest let byla možnost jedna, například o změnách těch akcionářských poměrů a k tomu se vláda příliš neměla. Samotný fakt, že menšinový akcionář dostal většinu výkonových pravomocí, sám o sobě ještě nemusí být špatný. Já bych chtěl připomenout, že když byla privatizována částečně mladoboleslavská Škoda, tak také minoritní akce, to znamená koncern Volkswagen dostal všechny výkonné pravomoci, takže ten princip sám o sobě ještě nemusí být špatně, ale tady bylo zjevné, že se něco nedaří a stát měl konat a konat spíše diskrétní vyjednávací cestou, než zbytečně siláckými gesty, kterými ničeho nedosáhl, které vedly jenom k napětí mezi významnými akcionáři v AERU a nepřispívaly ke konsolidaci podniku a také stát bohužel podle mého názoru ne vždy udělal všechno pro to, aby AERU pomohl, například v oblasti exportu. Já tady nechci probírat všechny kauzy, připomněl bych jenom výrok jednoho člena vlády, který o letounech L 159 řekl veřejně, že jsou nebezpečnější pro ty, kteří je pilotují, než pro případného nepřítele a zkuste prodat letoun s takovým vyjádřením člena vlády vlastní země. Zkuste ho prodat na světových trzích, každý konkurent samozřejmě s velkou chutí případnému zákazníkovi tento výrok dodá, takže byly tady i některé velmi nešťastné kroky české vlády ve vztahu k AERO Vodochody.

Barbora Kroužková: Jsou to tedy dvě věci. Pane náměstku, proč stát nejednal a druhá věc, proč víc nepodporoval export nebo alespoň snahu AERA o export?

Host (Václav Srba): Já jsem místopředsedou představenstva a to zhruba jeden rok a za tento rok jsme právě snížili možnost Boeingu ovlivňovat dění v AERU a postupně jsme projednali jejich odchod. Je ale hluboký omyl se domnívat, že kdyby Boeing odešel dřív, takže by to bylo pro AERO nějaká záchrana, protože není to záchrana ani v tomto okamžiku. My prostě jsme pouze vyhodnotili situaci tak, že Boeing se odmítl podílet na úhradě ztrát AERA a že v této situaci nám v oblasti obchodní zřejmě už nemá co přinést, takže jsme se dohodli na tom, že Boeing odejde, ovšem teď před námi je úkol v režii státu vlastně dokončit restrukturalizaci a rozhodnout o budoucí podobě AERA.

Barbora Kroužková: Určitě, ale co ta námitka Petra Nečase, pokud jde o export? Proč se víc nepomáhalo AERU Vodochody?

Host (Václav Srba): Já se domnívám, tedy pochopitelně nemohu hodnotit celou tu dobu, kdy jsem u toho nebyl, ale mohu konstatovat, že na jedné straně jsou možná nešťastné výroky jednoho člena vláda, s tím zcela souhlasím ...

Barbora Kroužková: To mluvíme o exministrovi obrany Jaroslavu Tvrdíkovi ...

Host (Václav Srba): Na straně druhé je právě obrovská aktivita ze strany dalších členů vlády, jak ministrů průmyslu a obchodu, několika bývalých i současného, jsou velké aktivity i ministrů obrany v zájmu prodeje těchto letadel. Je ale potřeba vidět, že to je trh velice omezený, trh velice specifický a že prodat takováto letadla, to není vůbec nic jednoduchého.

Barbora Kroužková: Dobře, co s AEREM dál, pane stínový ministře, určitě se to týká i armády, protože ta poskytla AERU obrovskou zakázku, z které v podstatě žil do minulého roku nebo alespoň byla to významná injekce. Dovedete si představit, že dál armáda bude živit tento podnik?

Host (Petr Nečas): Já to považuju za prakticky vyloučené, pouze v oblasti nějakých oprav techniky nebo případných modernizací v budoucnosti letounů řady L 39 nebo v budoucnosti možná i právě letounu L 159, ale to samotné AERO nezachrání a od počátku projektu L 159 bylo jasné, že tento projekt v dodávkách pouze pro Armádu České republiky AERU nemůže pomoci a že musí AERO najít exportní trhy, kam bude letouny vyvážet a minimálně stejný počet letounů, jaký byl dodán do české armády musí být vyvezen, aby se AERO dostalo ze ztráty a definitivně se zachránilo. Takže to je dlouhodobá záležitost.

Barbora Kroužková: A myslíte si, že je to možné? Protože podle toho, jak je situace nastavena teď, tak rok 2005 bude chudý, rok 2006 možná také a to jsou dva roky, jak ta firma bude fungovat?

Host (Petr Nečas): Já tady nechci hlouběji rozebírat, nakolik ten strategický projekt, který byl postaven na letounech L 159, na letounech IBIS a na montáži vrtulníku byl správně adekvátní, já si osobně myslím, že příliš ne, že byly vynechány některé potenciálně velmi lukrativní věci. Chtěl bych připomenout, že po světě lítá více, než 3 tisíce letounů řady L 39 a například rozsáhlý modernizační projekt, který by umožnil nabízet na světové trhy moderní verze L 39 znovu avionikonovými motory v široké škále by podle mého názoru AERU velmi pomohl. Na druhou stranu projekt IBIS, projekt civilního lehkého letadla vypadá, že se velmi nepovedl. Izolovaný malý český výrobce vojenské techniky, jakékoliv a zvláště letadel, nemá šanci obstát. To znamená, že stejně v budoucnosti je naprosto nezbytné, aby do AERA Vodochody, pokud má zůstat naživu, vstoupil nějaký významný strategický partner.

Barbora Kroužková: Pane náměstku, než budeme spolu hovořit o tom, co dál s AEREM, tak se chci zeptat, kdo zaplatí těch více než 9 miliard, budem to my všichni, daňoví poplatníci? To zůstává teď po Američanech.

Host (Václav Srba): Tady se nedá říct, že něco zůstává po Američanech. Tady se musí konstatovat, že AERO mělo určitý podnikatelský záměr, který spočíval tedy především ve výrobě L 159, jsou tam další tři programy, je potřeba je hodnotit samostatně a individuelně, byly přijaty úvěry, byla přijata, byly přijaty státní záruky ...

Barbora Kroužková: NO, když už o tom mluvíte, tak třeba IBIS, který zmiňoval pan poslanec, tak tam to opravdu zatím také příliš nevychází, vrtulník... tam jsou i ztráty...

Host (Václav Srba): Já s vámi souhlasím, ale musíme si říct, tady nejde o to, že by kvůli působení Boeingu nebo v souvislosti s odchodem Boeingu něco platil český stát nebo něco platili daňoví poplatníci. Tam byly úvěry ...

Barbora Kroužková: Dobře, kdo zaplatí těch víc, než 9 miliard a úvěry, které firma nedokázala využít?

Host (Václav Srba): Nezaplatí je nikdo, protože bylo rozhodnuto o tom, že úvěry splatil stát, tak jak by bylo stejně jejich povinností v souladu s přijatými státními zárukami, ovšem tyto úvěry budou kapitalizovány a tím právě se vrací AERO do rukou státu. Jsou tam čtyři programy, bohužel celá budoucnost AERA je příliš postavená na vojenském programu a je pravda, že trh pro tyto vojenské letouny je velice omezený a že neustále vypadá velice nadějně záležitost některých zakázek a již mnohokrát jsme byli zklamáni. Souhlasím také s tím, že se nepodařilo dostatečně zvládnout po technické stránce výrobu lehkých civilních letadel, kde ovšem zase naopak jsou obchodně zajištěny, problémem je právě to opoždění certifikace. Na druhé straně se podařilo v letošním roce definitivně vyřešit ztrátovost programu Sikorski, to byla velice medializovaná kauza. Od 1. ledna se dá říct, že výroba vrtulníku Sikorski bude zisková.

Barbora Kroužková: Pane poslanče, vy jste hovořil o vstupu dalšího strategického partnera, ale kdo do AERA půjde i s ohledem na to, že za dva roky budu volby a možná budete u toho, když se bude rozhodovat...

Host (Petr Nečas): Tak ty možnosti jsou dvě, buďto to bude významný partner z oblasti aerokosmického průmyslu, některý z velkých hráčů, protože v Evropě dochází k velké konsolidaci. Tady bych chtěl připomenout, že na tak obrovském trhu, jako jsou Spojené státy v současné době v oblasti leteckého průmyslu působí v podstatě jenom tři firmy, je to firma Boeing, firma Lockheet Martin a firma Riteon. Podobně ke konsolidaci dochází i na evropské scéně, takže tady bude takových 4 nebo 5 velkých hráčů, u kterých je možné vést jednání o jejich případném vstupu, druhá možnost je vstup silného institucionálního investora, který vstoupí jako finanční partner, pokusí se AERO restrukturalizovat, zajistit mu odbyt a pak ho se ziskem případně někomu dalšímu, například právě tomu velkému světovému hráči odprodat. Ta budoucnost je spíše v dodávkách komponent pro letecký průmysl po světě, chci podotknout, že možná někteří představitelé vlády, ale i AERA Vodochody měli příliš velké oči, co se týkalo exportu L 159. Něco tady zmínil pan náměstek. Světový trh vojenských letadel je v posledních zhruba 5, 6 letech v docela silné depresi. Vedle toho omezování výzbroje v těch vyspělých zemích vedlo k tomu, že například na trhu se ocitl obrovský přebytek použité vojenské techniky, například nadzvukových letadel. A to vlastně vytlačovalo podobné nové produkty, jako je L 159 ze světového trhu. To byl první faktor, druhý faktor od počátku všem odborníkům bylo zřejmé, že jednosedadlová verze L 159, která je dodávána do Armády České republiky nemá exportní potenciál, že pokud něco bude exportováno, tak to bude dvousedadlová verze. Takže je třeba intenzivně pracovat na jejich dokončení a certifikaci a poslední třetí faktor, vždy, když dodáváte vojenskou techniku, tak je základním hlediskem reference z vlastní armády. Čili ten prostor pro export L 159 ve skutečnosti, a to si málokdo byl ochoten připustit, vzniká teprve teď, v roce 2004, v roce 2005. Představa, že by se podařilo dotáhnout nějakou zakázku do roku 2004 byla naivní a iluzorní.

Barbora Kroužková: Pane náměstku, přestane být stát naivní, nebude mít tak velké oči, jak o tom hovořil pan poslanec?

Host (Václav Srba): Já se domnívám, že stát nebyl nikdy naivní. Stát se pouze spolehl na to, že Boeing umí sem přivést zakázky. To se bohužel nenaplnilo. Já bych se vrátil ještě ...

Barbora Kroužková: A stojí to hodně peněz ta nesplněná očekávání.

Host (Václav Srba): Jistě, ale byly dodány letouny, které potřebovala Armáda České republiky v počtu, tak jak byl vyhodnocen v roce 1998, to je také skutečnost.

Barbora Kroužková: Dobře, cu bude s AEREM dál ...

Host (Václav Srba): Pokud jde o hledání strategického partnera, pokládám za nutné se k tomu vyjádřit z hlediska toho, že existuje v tomto oboru přebytek kapacit, takže pochopitelně nestojí strategičtí partneři ve frontě na vstup do AERA, je potřeba také říct, že už v roce 1998 Boeing byl vlastně jediným uchazečem o vstup do AERA, kterého bylo možno brát vážně. Odchodem Boeingu se vytváří základní prostor pro to, aby se dokončila restrukturalizace v režii státu a můžeme se tak zhruba do roka začít ucházet o vstup nějakého jiného zajímavého vlastníka, ale bude velice těžké jej sehnat.

Barbora Kroužková: Do roka se vláda začne ucházet nebo už mapuje situaci ...

Host (Václav Srba): Pardon, do roka... Situace je zmapována, konec konců pan poslanec o tom hovořil ...

Barbora Kroužková: Myslím nějak konkrétněji...

Host (Václav Srba): Ten okruh je tak omezený, že jaksi ta situace nevypadá příliš nadějně.

Barbora Kroužková: Nebude muset nakonec stát AERO rozprodat po jednotlivých částech?

Host (Václav Srba): Já se domnívám, že možná, že by bylo vhodnější, kdyby AERO mělo horingovou strukturu a kdyby se eventuelně některé části osamostatnily.

Barbora Kroužková: Pane poslanče...

Host (Petr Nečas): Já bych na to navázal. Za situace, ve které jsme teď, kdy bylo dodáno více, než 70 letounů pro Armádu České republiky, tak by jednoznačným kritériem měla být ekonomická bilance státu.

Barbora Kroužková: Říká stínový ministr obrany Petr Nečas a ve studiu byl také náměstek ministra průmyslu a obchodu Václav Srba. Pánové, děkuju za návštěvu, na shledanou.

Host (Petr Nečas): Na shledanou.

Host (Václav Srba): Na shledanou.

Barbora Kroužková: Posloucháte Český rozhlas 1 Radiožurnál a pořad Týden v tahu. Za chvíli budeme mluvit s bezpečnostním analytikem Ústavu mezinárodních vztahů Miroslavem Nožinou o proměnách mezinárodního terorismu. Uslyšíte také regionální pořad Deset let Arpidy, který získal cenu PRIX BOHEMIA RADIO 2004 a chybět nebude ani fejeton Jana Pokorného.

Vývoj terorismu

Barbora Kroužková: Egypt zažil teroristické útoky na turistická letoviska u Rudého moře. Počet obětí se dostal přes 30, pod troskami zůstávají zavalená těla. Nejpravděpodobnějšími pachateli jsou příslušníci Al-Kajdy. Chtěli nejspíš zaútočit především na Izraelce, kteří se v oblasti často rekreují. Je tu tedy další teroristický útok. V Iráku byl navíc zavražděn unesený Brit Keneth Bigley. Poslední z trojice zahraničních západních inženýrů, které v polovině září unesla skupina Tabhíd a Džihát. Dá se odhadnout, jakým směrem se vydává mezinárodní terorismus a jak se s teroristy vypořádat? O tom teď s bezpečnostním analytikem Ústavu mezinárodních vztahů Miroslavem Nožinou, dobrý den.

Host (Miroslav Nožina): Dobrý den.

Barbora Kroužková: Řekněte, teroristé v Egyptě mířili hlavně na Izraelce. Rozšiřuje se tak protiizraelské nepřátelství na mezinárodní scéně?

Host (Miroslav Nožina): To je možné říct, že naprosto jednoznačně. Tyhle útoky nejsou ojedinělé, opravdu Izraelci, izraelský problém, to je jeden za takových referenčních cílů současného mezinárodního terorismu.

Barbora Kroužková: Teroristé se soustředili na turistické oblasti. Považujete tyto jejich poslední akce za nějaký taktický přelom?

Host (Miroslav Nožina): Ne, rozhodně ne. Tady těch akcí vlastně už bylo několik, v Egyptě, v Indii, v Indonésii a tak dále. Je to prostě jedna z citlivých oblastí, na které se teroristé zaměřují. Jde o to, že tím můžou napáchat dost značné škody a oni to pochopitelně využívají.

Barbora Kroužková: A rozdělují odborníci teroristické postupy do nějakých třeba pevných kategorií?

Host (Miroslav Nožina): To bych takhle ani necharakterizoval. Ona ta škála těch útoků nebo možností útoků je obrovsky široká, prakticky od použití řekněme takové klasického odnože, jak se říká až vlastně po útoky typu na Světové obchodní centrum v New Yorku. Je to velmi široké, tam je tou základní filosofií je prostě zaútočit, způsobit škodu, medializovat.

Barbora Kroužková: Kdo tedy pracuje s kategoriemi, jako řekněme sebevražedný atentát nebo atentát pomocí výbušniny v automobilu, únosy a podobně?

Host (Miroslav Nožina): Je to, v této kategorii pracují prakticky všechny teroristické skupiny. Jde o to, že je tam otázka dejme tomu výše schopnosti se sebeobětovat. Co je příznačné pro teroristy na Srí Lance a příznačné pro islámské teroristy je právě to, že jsou ochotní jít až vlastně za tu hranici teda toho vlastního života, to znamená, jsou ochotni obětovat život za to, že dosáhnou nějakého efektu.

Barbora Kroužková: To jsou ta specifika islámského terorismu?

Host (Miroslav Nožina): Ano, ale na Srí Lance totéž.

Barbora Kroužková: Když jsem zmiňovala některé řekněme kategorie těch teroristických postupů a podíváme se teď na to, jak se bránit terorismu. Dá se s nimi pracovat v tomto smyslu?

Host (Miroslav Nožina): Je tam možnost práce, dá se pochopitelně, dá se pracovat, dá se pracovat proti terorismu jako takovému, ale nesmíme si představovat, že to dokážeme takovým plošným způsobem, jakým to v současné době třeba provádí Spojené státy, že když se kdy opravdu vstoupí do nějaké země a snaží se tuto zemi de facto ovládnout, snaží se jí kontrolovat. To není možné, ten terorismus je příliš rozprostřený ve společnosti, a to dneska už prakticky ve všech zemích světa, má různé buňky, má různé zájmové skupiny. To, co je velmi důležité, je pracovat s islámskou společností jako takovou a vytvářet tam určitou řekněme alternativu terorismu. To znamená oslabovat takovéto společenské široké zázemí terorismu.

Barbora Kroužková: To je i váš recept na otázku, jak bojovat s globálním terorismem? Vy jste to řekl, je dnes rozprostřen po celém světě.

Host (Miroslav Nožina): Já zcela jednoznačně, jde o to, že když si představíme opravdu islámskou společnost, tak to nejsou všichni radikálové. To je společnost, která je velmi rozvrstvená, i v současné době se tam ozývají velice hlasité hlasy proti teroristickým útokům. Třeba po tom, co se stalo v Beslanu, kdy čečenští teroristé obsadili školu, tak to vyvolalo vlno nevole právě v islámském světě a je důležité právě na tyto struny pracovat a s těmi strunami takříkajíc hrát, abychom dosáhli toho, aby se odpolarizoval takový ten mírný střed od toho radikálního středu, až teda radikálů. Abychom oddělili tuto společnost, abychom je vlastně ty teroristy, jako takové, izolovali společensky, abychom jim nevytvářeli tak široký prostor.

Barbora Kroužková: A dá se říci, jakým směrem se mezinárodní terorismus dál může ubírat po té taktické linii i technologicky například?

Host (Miroslav Nožina): On sám, jako takový, bude zcela jednoznačně postupovat ve dvou liniích. Za prvé snaha o maximalitu, to znamená snaha o co řekněme nejefektivnějí využití zbraní, včetně třeba zbraní hromadného ničení, to je řekněme takový velmi tvrdý trend. Za druhé bude pokračovat v tom, že bude posílat, vysílat do světa, bude vysílat vlastně jenom takové signály, řekněme referenční cíle. A budou se vytvářet malé skupiny lidí a vytvářejí se malé skupiny lidí, které budou na tyto cíle reagovat a bude docházet k malým útokům skutečně třeba jenom na jednotlivce, kdy bude docházet k atentátům, až po velké útoky, opravdu toho typu, řekněme plošného, využití biologických zbraní, jaderných zbraní a tak dále. Takže to bude velmi široké, to bude jeden směr, kterým se bude terorismus jako takový ubírat. Druhý směr bude, že se bude snažit své akce co nejvíce modernizovat a medializovat. Tady opravdu on velice rychle pochopil, že je možné v současné době využít globálních sítí na to, abychom dosáhli ještě daleko mnohonásobně vyššího účinku při jedné akci, díky právě médiím, než je tomu vlastně, než tomu bylo v minulosti, kdy vlastně ta medializace nebyla taková.

Barbora Kroužková: Říká Miroslav Nožina z Ústavu mezinárodních vztahů. Díky za rozhovor, na slyšenou.

Host (Miroslav Nožina): Na shledanou.

Lukava

Barbora Kroužková: Ve čtvrtek skončil 14. ročník mezinárodní soutěže rozhlasových pořadů PRIX BOHEMIA RADIO. Soutěžilo se ve třech kategoriích a z 85 přihlášených prací vyšly vítězně čtyři snímky. Holandský Ten druhý svět nedělního rána, Kdo a co je typický Holanďan, si odnesl mezinárodní cenu v kategorii Multikulturní pořad. Ve stejné kategorii dostala národní cenu Gorianka Oliača za pořad Cizinci v Česku, Mě se to netýká. V kategorii uměleckého slova vyhrála Alena Zemančíková za pořad Lukava. A další cenu získal regionální snímek Deset let Arpidy autorky Hany Krejčové. Ten nabízíme k poslechu i vám.

Ukázka: Ukázka písně.

No hezký, teda.

Alena Zemančíková: To máte hvězdu hudební, paní učitelko.

Projev učitelky: Tohle to je Patrik Sysel. Teď je v přípravném ročníku v Dětském centru Arpida, protože hrozně rád hraje na harmoniku, kterou mu koupil dědeček a učil ho taky hrát na harmoniku a on na dědečka rád vzpomíná, tak proto tak pěkně hraje, takže jsme toho využili a hrajeme si i tady při hudební výchově na harmonice.

Alena Zemančíková: Moc jsi mě překvapil, že tak krásně hraješ a teď jsem se dověděla, že tě ponaučil dědeček?

Host (Patrik Sysel): Jo.

Alena Zemančíková: Myslíš, že bych se to naučila? Je to těžké?

Host (Patrik Sysel): Hm, drobet jo, drobet ne, no.

Alena Zemančíková: Co je na tom nejtěžší?

Host (Patrik Sysel): To tahat.

Alena Zemančíková: Zkoušel si i nějaký jiný nástroj, třeba klavír?

Host (Patrik Sysel): To mám taky doma, taky na něj hraju.

Alena Zemančíková: Tak ty budeš asi muzikant jednou?

Host (Patrik Sysel): Hm.

Alena Zemančíková: Chtěl bys?

Host (Patrik Sysel): Jo.

Alena Zemančíková: Malý Patrik tráví své dětství na invalidním vozíku. V Arktidě je spokojený, péče, kterou toto ojedinělé dětské centrum poskytuje handicapovaným dětem se řídí principy křesťanské etiky. Kdybychom si mohli moderní stavbu prohlédnout z výšky, viděli bychom, že její půdorys připomíná klášterní areál. Před budovou Arpidy stojíme s jejím ředitelem, doktorem Jiřím Janovským.

Host (Jiří Janovský): Je pravda, že architekt Milunič vycházel vlastně z idejí kláštera, to znamená kvadraturu kolem Rajského dvora a na to navazují ty jednotlivé provozy. Pokud jde o to, že Arpida pracuje na principech křesťanské etiky, je to pravda, ale není to tak, že je to podmínka synekva non. Je to spíš v tom, aby ti, kteří tady pracují, byli schopni a ochotni si uvědomit, že dělat pro druhé může člověka uspokojovat a přinášet mu radost.

Alena Zemančíková: Přijíždí auto, ta doprava dětí do školy je hodně závislá na tom, zda rodiče mají auto, ale máte i vlastní svozy?

Host (Jiří Janovský): Samozřejmě, protože se nejedná jenom o děti, které sem dochází z Českých Budějovic a blízkého okolí, ale nemálo klientů je tady z toho okruhu 30 kilometrů. My svoji dopravu nemáme, ale pomáhá nám Česká maltézská pomoc.

Alena Zemančíková: Pojďme dál, podíváme se do vstupní haly. Dobrý den.

Host (Jiří Janovský): Zdá se, že ten prostor je příliš veliký, ale je třeba si uvědomit, že většina z těch dětí, které tady jsou, jsou na vozících, tak proto je to větší a odsud se to právě rozebíhá na tu křížovou chodbu a na to navazujou třídy, terapeutické prostory a tělocvična, bazén a další.

Alena Zemančíková: Pojďme se na chvilku posadit na místo, kde většinou sedávají rodiče, kteří tu čekají na své děti. Není výjimkou, že oni sem děti přivezou a pak si tady dopoledne trochu popovídají, vymění si zkušenosti, trochu si třeba i postesknou.

Host (Jiří Janovský): Tady jde o to, aby se vytvořil dobrej vztah nejenom mezi třeba terapeuty, kantory a prostě tím odborným personálem a rodiči, ale jde nám strašně o to, aby byl dobrý vztah mezi rodiči navzájem, protože Arpida je vlastně vybudovaná na principu občanského sdružení a rodiče, kteří jsou členy toho občanského sdružení, tak vlastně svým způsobem tady o mnohém rozhodují.

Projev účastnice: Mě se narodil syn s dětskou mozkovou obrnou, kvadruparetická prostě záležitost, takže i ručičky i nožičky, tak jsme na vozíčku, s tím, že když vlastně se narodil, tak to vypadalo tak, že mi říkali, že když se bude cvičit, už v inkubátoru se cvičilo, že to bude zřejmě nějaká záležitost, že bude třeba kulhat nebo tak. Načež pomalu, ale jistě jsem se smiřovala s tím, když vlastně vyrůstal, že to asi jako jen tak jednoduchý nebude, ne že by jako jen tak někde pokulhával a nebude moct nějak sportovat, jako ostatní zdravý děti, ale s tím, že se prostě jako zřejmě nikdy nepostaví. No a tak člověk na to měl tak nějak docela dost času, takže dneska, když už mu je 13 pryč, tak už ne že by se člověk úplně smířil, samozřejmě bych si přála, aby se to pořád lepšilo a jako se to lepší, díky tomu, že se pravidelně tady cvičí v Arpáde a vůbec jako ta péče tady je taková. Já jsem měla takový štěstí, že vlastně hned, když byl takovej malinkej, bylo mu asi tři čtvrtě roku, tak jsme dostali od paní doktorky doporučení, která byla docela dobře informovaná a jezdili jsme k plynárnám do takových jesliček rehabilitačních, kde pracovala tenkrát sestra, která přešla pak do Arpidy, takže nás tam vlastně jako přetahla a byli jsme tu úplně jako první děcko s tím, že jsem měla i to štěstí, že pan ředitel mě tady zaměstnal. Tak jsem tady taky zpočátku i pracovala. No ale Mireček když potom vlastně šel do školy, tak jsem práci tady ukončila, protože jsem viděla, že je třeba jako se mu věnovat ještě víc. Jo nejen v záležitosti rehabilitace, ale i tý školy, protože navíc ještě teda má to postižení kombinovaný, má ještě zrakový postižení, protože když byl v tom inkubátoru, tak se spálily čočky a on má 18 dioptrií. Takže jako nikdy nebude ani pořádně vidět.

Host (Jiří Janovský): Zkraje spíš byla taková ta idea, že to bude pro děti, které mají jenom motorické postižení. Je ovšem pravdou, že dětská mozková obrna dost často má jako přidružené onemocnění mentální retardaci a u těch dětí, kde je jenom motorický handicap, tak není problém prostě ty děti integrovat do běžných škol. U dětí, kde k tomu motorickému postižení přistoupí postižení mentální, ta sociální integrace je mnohem těžší a je zřejmé, že ty děti tady zůstávají mnohem déle.

Alena Zemančíková: Znáte všechny ty děti jménem, což musí být dost problém. Kolik jich tu je?

Host (Jiří Janovský): Dětí je tady 104, počítáme-li i děti na rehabilitačních pobytech a dá se říct, že je to asi ta hranice a strop. Dál už by to nemělo jít, protože to zařízení by ztratilo takový rodinný charakter.

Alena Zemančíková: Myslím, že v Arpidě musíte mít radost z každého, i malého pokroku. Co je pro vás třeba problém?

Host (Jiří Janovský): Problém je v tom, že žáci, kteří jsou vzdělávaní podle vzdělávacího programu Pomocná škola, vlastně my nemáme možnosti pro ty děti něco dělat po těch deseti letech, co tady skončí povinnou školní docházku. Je to dětské centrum a rozhodně se neuvažovalo o tom, že tady budou chráněná pracovní místa. Vytvořili jsme jich 18, ale potřebovali bychom vytvořit další, protože tyto děti je potřeba poté, co z té pomocné školy vyjdou, nějakým způsobem integrovat, začlenit. Jde v podstatě o kvalitu života a to je samozřejmě otázka finančních možností. Ono nejde jenom o ta chráněná pracovní místa, ale jde o to vytvořit celý systém ještě chráněného bydlení, protože u těch dětí je strašně důležité, aby se naučily samostatně bydlet.

Ukázka písně.

Host (Jiří Janovský): No, tady se připravuje cvičná kuchyňka, děvčata si to tady samy vymalují a ta cvičná kuchyňka není samoúčelná, protože jde o to, aby ty děti se naučily vlastně soběstačnosti, musí se naučit vařit. Aby mohly taky svojím manželům udělat pořádnej oběd, že jo, holky?

Alena Zemančíková: A děvčata, už něco umíte uvařit?

Host (Jiří Janovský): Čaj.

Projev děvčat: Já umím vařit kafe, udělat čaj, potom usmažit vajíčka nebo volský voko.

Host (Jiří Janovský): No, výborně.

Projev děvčat: Chtěla bych třeba uvařit sama třeba chleba ve vajíčku nebo pudink.

Ukázka písně.

Alena Zemančíková: Desáté narozeniny, to je kulaté výročí. Co si přejete?

Host (Jiří Janovský): Přál bych si, aby ty další roky, které přijdou, aby zase byly alespoň tak úspěšné, jako těch 10 let, i když těch 10 let bylo provázeno mnohými úzkostmi, mnohými nedostatky, mnohými zklamáními, nejsou to rozhodně jenom úspěchy. To by bylo naivní a hloupé říkat. Samozřejmě si tady člověk prožije mnohé úzkosti i strach, jak dopadne to nebo ono, na druhé straně jsou to obrovský radosti, protože ty děti, ta práce s nimi je fantastická, všechny se stále smějí, dovedou být pozitivně naladění a přitom překonávají problémy. Je otázka, jak bychom je překonali my, čili člověk tváří v tvář těm dětem, těm fantastickým dětem se vlastně kolikrát musí zastydět. Ty děti jsou na tom v podstatě hůře, z hlediska pro futuro do budoucna. Ony to zvládnou daleko lépe, takže já bych si přál pro těch příštích 10 let třeba i sám u sebe více důvěry. Víc věřit tomu,že to všechno bude dobře dopadat, a tím si jaksi ušetřit všechny ty úzkosti a strachy a beznaděje, které jsme prožili v těch prvních 10 letech a pokud těch radostí bude tolik, jako bylo v těch prvních 10 letech, tak to bude výborný.

Projev dítěte: Pozdravuju všechny babičky, co poslouchají a hlavně babičku Emilku, protože ta ráda poslouchá vaše krásné dechovky.

Alena Zemančíková: A ty máš taky rád dechovky?

Projev dítěte: Ano, moc rád.

Alena Zemančíková: Tak ty jsi náš posluchač.

Projev dítěte: Hm, posluchač. A ještě pozdravuju všechny stanice a hlavně Prahu, Vltavu.

Alena Zemančíková: A jak to, že posloucháš zrovna Český rozhlas, proč se radši nedíváš na televizi?

Projev dítěte: Protože já ho mám rád, ten Český rozhlas.

Fejeton Jana Pokorného

Barbora Kroužková: Nobelův výbor zas neudělil cenu míru našemu bývalému prezidentovi Václavu Havlovi. Vybral si letos keňskou ekologickou aktivistku Wangari Maathaiovou. Zaujalo to i Jana Pokorného.

Jan Pokorný: "Komise letos vybrala Wangari Maathaiovouz Keni, která se bere za africké ženy, bojuje proti autoritářským režimům a říká se jí Matka stromů. To proto, že jich nechala ve vyprahlé Africe vysázet miliony. Úctyhodná žena, která rozhodně nebyla favoritkou, na rozdíl od pánů Baradeje, či Brixe.

Mezi nominovanými byl znovu i bývalý český prezident Václav Havel. Proč zase odešel s prázdnou? No, je zřejmé, že pro Nobelovu cenu míru už nestačí jenom hubovat na Castra a hýčkat Dalajlámu. Chce-li Václav Havel pro příští rok zvýšit své šance, musí se od čerstvé držitelky ceny poučit. Ne snad, že by se měl brát za muže, tak jako Wangari Maathaiová za africké ženy. Za přemýšlení spíš stojí, jestli by neměl mít taky nějakou přezdívku, když Matka stromů tak zabrala. Nedivme se, Norům, kteří cenu udělují, znějí exoticky všechna jména, africká i slovanská.

Členové komise si snadněji zapamatují, když mají v seznamech nominovaných i přezdívky, které lapidárně charakterizují druh činnosti kandidáta. Viz letošní Matka stromů. O Václavu Havlovi se ví pouze to, že mu přátelé přezdívali Chrobák, kvůli jeho bručivému hlasu. To těžko může Nobelovu komisi uchvátit, leda že by z toho pochopila, že za komunistů Václav Havel bručel. Samozřejmě, že příležitostní pisálek si nedovolí radit proslulému dramatikovi, jaká přezdívka by byla nejvhodnější. On už na něco přijde sám, ale měl by si pospíšit. Nobelovy ceny se sice budou znovu udělovat až za rok, ale co když se někdo rozhodne navrhnout také bývalého českého politika, jemuž se dnes na Vysočině přezdívá Otec stromů."

Barbora Kroužková: Jan Pokorný a Nobelova Cena míra uzavírají Týden v tahu. Další vydání se už připravuje. S tím, jak pro vás sledujeme aktuální dění v Česku i ve světě. Příjemný zbytek víkendu přeje Barbora Kroužková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.