Odbojář, olympionik i dvojitý agent. Únor 1948 zanesl československého emigranta až do salaše v americké Pensylvánii

Únor 1948
Únor 1948
Únor 1948 zamíchal osudy stovek rodin a tisíce Čechů zanesl daleko od domova. Komunistický puč, jehož 70. výročí si dnes připomínáme, měl za následek mimo jiné také jednu z našich nejsilnějších emigračních vln do Spojených států. Osudy některých československých emigrantů byly přinejmenším dobrodružné – třeba jako ten Jiřího Parmy, protinacistického odbojáře a později také bojovníka proti komunismu.

V dovolenkovém domku Fletcherů se rok co rok v únoru koná velká party. Může za to Jiří Parma, který sice zemřel už v roce 2005, ale jeho odkaz stále žije. A to i v lidech, kteří ho sami nezažili a Československo znají jen z vyprávění.

Čtěte také

Všichni přítomní přijeli na další ročník lyžařských závodů, které před 40 lety tady v Pensylvánii založil. Baví se ve srubu, který nechal postavit ve stylu salaše z domovských hor.

Ostatně i okolní kopce jsou těm beskydským podobné a příjezdová cesta se jmenuje Bačova. To všechno je výsledkem nostalgie po zemi, kterou Jiří Parma opustil za dramatických okolností v roce 1948.

Dasha Fletcherova s manželem a synem v pensylvánské salaši postavené Jiřím Parmou

Odbojář

Tehdy studoval na univerzitě a dověděl se, že jeho bratra vzali do vazby. Členové rodiny Jiřího Parmy totiž patřili k předním členům odboje, nejdřív toho protinacistického a po válce byli velmi aktivní i v odporu vůči komunistům.

„A tak táta i se svým tátou, mým dědou, zkusil uprchnout ze země vlakem, protože věděli, že budou další na řadě,“ vypráví Dasha Fletcherová. „Byli chytří a podařilo se jim to. Spousta dalších takové štěstí neměla. Otec se pak dostal do Stuttgartu a začal tam nový život.“

Dcera Jiřího Parmy mi ve sklepě pensylvánské salaše ukazuje tablo s dobovými fotkami svého otce a v ruce při tom drží černobílou fotografii Václava Havla.

Čtěte také

Olympionik

Jiří Parma byl už od šestnácti let činný v odboji proti hitlerovskému Německu, ale po válce a odchodu do exilu se stal členem německé armády, a coby dobrý lyžař, také německé olympijské výpravy v roce 1952.

Uměl sedm jazyků, nesnášel komunistický režim, měl informace i zkušenosti s prací v utajení – není divu, že se ho nakonec rozhodly využít i americké tajné služby.

Město Bedford v americkém státě Pensylvánie se stalo domovem Jiřího Parmy a jeho rodiny v roce 1992

„Komunisti ho přinutili, aby s nimi vešel do kontaktu, jinak že zabijí jeho bratra, který byl tou dobou stále ve vězení. Jejich matku, moji babičku, poslali s tímhle vzkazem za mým otcem do Německa,“ vzpomíná Dasha Fletcherová.

Jiří Parma se poradil se svým velitelem a ten okamžitě kontaktoval Američany. Doslova přes noc z něj udělali amerického občana a dvojitého agenta.

Čtěte také

Dvojitý agent

„Čechoslovákům odsouhlasil spolupráci, až když bylo všechno s Američany domluvené,“ vysvětluje paní Dasha, jak se jejímu otci podařilo ochránit rodinu a zároveň tři roky klamat komunisty zavádějícími informacemi.


Cítím, že je to moc důležitá součást historie, na kterou nesmím zapomenout, ačkoli jsem u toho nebyla.Dasha Fletcherová

„Byl to jeho příspěvek k boji proti totalitarismu a k ukončení studené války. My jako rodina jsme pak museli kvůli bezpečnosti vysídlit až sem do Spojených států,“ dodává.

Těsně před svou smrtí se Jiří Parma v USA dočkal i oficiálních poct od federální vlády. Až sem do hor centrální Pensylvánie přijela delegace z Washingtonu a předala mu mimo jiné čestné uznání za služby americké armádě, letectvu i námořnictvu.

Nesmíme zapomenout

Jeho dcera Dasha, tedy Dagmar, zná Československo jen z vyprávění, protože poprvé se do vlasti svého otce podívala až po rozdělení federace. Rok 1948 je pro ni ovšem i tak velmi zásadním a živým tématem.

„Cítím, že je to moc důležitá součást historie, na kterou nesmím zapomenout, ačkoli jsem u toho nebyla. Moje rodina účast na odporu vůči komunismu hodně prožívala,“ říká.

Čtěte také

„Je potřeba si pamatovat, co se v té době dělo, vyprávět to dětem a brát si z minulosti ponaučení,“ zdůrazňuje Němka a Američanka, která by nebýt Února 1948 dnes namísto v Pensylvánii dost možná žila kdesi v podhůří Beskyd.