Ochrana ohrožených dětí? Musíme se snažit o co největší šanci tragédiím zabránit, říká dětský ombudsman Beneš

Vláda dnes projednala činnost komise pro přezkum náhlého úmrtí dítěte. Možná krátce k terminologii, není správnější název komise pro přezkum nepřirozených úmrtí dětí?

Ono to slovo je poměrně těžké hledat. Žádné správné jsme nenašli. Ten přívlastek, ať je jakýkoliv, tak úplně neodpovídá. Ono by se asi dalo mluvit o komisi pro úmrtí dětí, ale to by zase znamenalo, že se zabývá všemi, to také není pravda. Takže my vycházíme z toho, co je ve vládním programu Bezpečné dětství a tam je pojmenována takto.

Vy jste už v srpnu napsal, že fungování ad hoc komise se vám jeví jako nedostatečné. Co vám připadá špatně?

Komise narazila na svoje limity. Ty limity jsou především v tom, že se nedostala ke všem zdrojům informací, které potřebuje. Dostala se jenom ke spisu OSPOD, orgánu sociálně-právní ochrany dětí, ale už nemá přístup například do soudního opatrovnického spisu, nemá přístup do trestního spisu, nemá přístup ke zdravotnické dokumentaci. A to jsou zásadní limity.

Podle vašeho doporučení by vláda měla vydat zákon ke zřízení komise. To by všechno vyřešilo?

To by vyřešilo tyto problémy a v tom směru jsme s vládou ve shodě. Já vlastně nevím, jak dopadlo dnešní projednání toho mého tzv. legislativního doporučení, protože jsem odešel před hlasováním a ještě nevím výsledek.

Stálá komise? Naše představa je maximalistická

Když se ještě vrátím k té dosud fungující ad hoc komisi, když ji tak budeme říkat, na ministerstvu práce a sociálních věcí – ta tuším funguje od začátku roku. Vy jste byl členem, proč jste z ní odešel?

Čtěte také

Z dětských obětí udělal soud pachatele. Dopouštěli se dle něj prostituce, říká advokátka ke kauze z Děčínska

Mimochodem ještě musím říct, že to je opravdu těžké téma k rozhovoru, asi nejenom pro nás, ale i pro posluchače – prostě velmi nepříjemné, protože se týká takto citlivých otázek.

Já to upřesním. Ta komise vznikla někdy na jaře, tuším v březnu nebo na přelomu března a dubna tohoto roku a týkala se skutečně toho jednoho případu Viktorky, který byl předmětem zkoumání komise. Já už když jsem do té komise vstupoval, tak jsem měl trochu pochybnosti, jestli jako dětský ombudsman, to znamená jako někdo, kdo je nezávislý, můžu v takové komisi být. Ale rozhodl jsem se proto, abych se s tím případem blíže seznámil a abych mohl do určité míry ovlivnit výstupy. S případem jsem se seznámil, dal jsem nějaká systémová doporučení a potom jsem z komise odešel právě proto, že funguje v tuto chvíli jako poradní orgán ministra práce a sociálních věcí a v takto fungující komisi jako dětský ombudsman prostě nemohu být.

Vy jste tedy navrhl základní principy pro vznik a fungování stálé komise. Jaké jsou?

Prvním z nich je to, o čem jsem mluvil, to znamená, že komise by měla mít přístup ke všem informačním zdrojům, které potřebuje ke své práci. Zmiňoval jsem je, všechny druhy spisů, zdravotnická dokumentace apod. K tomu je skutečně potřeba přijmout zákon a na tom jsme s ministerstvem práce a sociálních věcí zajedno.

Stálými členy by měl být určitě lékař, pravděpodobně pediatr, a odborník na sociálně-právní ochranu dětí

Ale na čem už úplně shoda nepanuje, mezi mnou a panem ministrem, je to, že já mám za to, že komise by měla být naprosto nestranná a nadresortní. Pochopitelně, nedá se úplně dobře si představit, že jakýkoliv resort dokáže dobře přezkoumávat sám sebe, to je jedna věc.

Druhá věc je, že ta úmrtí dětí se zdaleka netýkají jenom resortu ministerstva práce a sociálních věcí, protože se mohou dotýkat poměrně intenzivně například ministerstva školství nebo ministerstva zdravotnictví, spravedlnosti nebo třeba ministerstva vnitra. A těžko si představit, že komise při ministerstvu práce a sociálních věcí bude na systémových změnách zaúkolovávat jiné resorty. Právě proto si myslím, že taková komise by měla, aby mohla dobře fungovat, být nadresortní.

A měla by podle vašich představ fungovat přímo pod úřadem vlády? Mluvil jste o tom například se šéfkou Úřadu vlády Tünde Bartha, která reorganizovala nadresortní vládní rady a přesunula je pod ministerstva?

Čtěte také

Chceme, aby o nás děti věděly. Cílem je, aby jejich podnětů časem ubývalo, říká dětský ombudsman

Ne, k takové debatě jsme se nedostali. Pokud jsem si dobře všiml, tak paní ředitelka Úřadu vlády na dnešním zasedání vlády byla přítomná, ale nemluvili jsme spolu o tom.

Jakou odbornost by měli zastávat členové nově utvářené komise?

Naše představa je, přiznávám, maximalistická, ale já si myslím, že děti bychom se měli snažit chránit tím nejlepším možným způsobem. Podle nás by komise měla mít nějaké stálé jádro, měl by tam být tajemník a malý sekretariát. Bavíme se skutečně o třech lidech. Mimochodem, já vím, že když se řekne komise, další komise, že to nemusí znít úplně sexy, ale za mě to dává velký smysl.

A pak by tam měli být odborníci, zase rozdělení na nějaké stálé, nějaké potom ad hoc podle typu případu. Těmi stálými by měl být určitě lékař, pravděpodobně pediatr a odborník na sociálně-právní ochranu dětí. Pak bych počítal s tím, že by tam měl být někdo od Policie ČR, možná někdo z Nejvyššího státního zastupitelství. A pak by se tam mohli účastnit, podle typu případů, odborníci například na adiktologii, ale třeba i etiku a filozofii nebo sociální epidemiologii.

Pakliže by stálá komise pro přezkum náhlého úmrtí dětí důsledně byla nestranná a odborná, tak byste případnému členství v ní se nebránil?

Čtěte také

Rezonuje přesun agend i placení veřejnoprávních médií. Chci se chovat nadstranicky, říká ombudsmanka Kostolanská

Ano, přesně tak. Pokud by fungovala tímto způsobem, tak bych mohl být členem i já.

A jak zajistit tedy nestrannost členů, což zdůrazňujete, že je velmi důležité?

Je to právě garancemi souvisejícími s jmenováním a výběrem členů, nějakým funkčním obdobím apod. Jsou to nějaké systémové garance, systémové nastavení.

A zjišťoval jste, jak fungují podobné odborné komise v zahraničí?

Ano, vycházeli jsme z různých případů v zahraničí. Proto říkám, že jsme trochu maximalisté, protože z mého pohledu úplně uspokojivý model, který by se dal převzít jedna k jedné, neexistuje – ale ono to souvisí i se zvláštnostmi, specialitami fungování celého systému státní správy v jednotlivých zemích, takže máloco se dá přenést jedna ku jedné do našeho systému. Ale rozhodně takové komise nebo podobné orgány fungují třeba v Austrálii, na Novém Zélandu, ve Velké Británii, v Irsku, Nizozemsku, Norsku; všude trochu jiným způsobem.

Vyhodnocovat ohrožené děti co nejlépe

Vy jste napsal, že každé úmrtí dítěte je tragédie a tam, kde ochrana dětí selhala, musíme se z těch případů poučit. Jak zařídit, aby se podobné případy neopakovaly?

Víte, neexistuje systém, který by fungoval bezchybně a který by byl dokonalý, ale my se musíme snažit o to, aby ten systém, který máme, fungoval co nejlépe a byla co největší šance takovým tragédiím zabránit.

Já se ptám i proto, že si asi oba uvědomujeme, že samotná komise nemůže být samospásná. Jaké systémové změny v ochraně dětí by se měly přijmout?

Čtěte také

Volají děti, které jsou už vyčerpané. Snažíme se najít okamžitou pomoc, nabízí v krizi Linka bezpečí

Za mě ten princip a ta podstata je skutečně v tom, že se naučíme systémově co nejlépe vyhodnocovat ohrožené děti co nejvčasněji a co nejlepším způsobem. Zase v tom směru se dá čerpat inspirace ze zahraničí. Jde mi o to, abychom postupovali co nejvíc evidence based způsobem, abychom měli skutečně nejlepší možný nástroj k tomu rozpoznat, že je dítě ohrožené.

Rozumím, ale jak konkrétně na to? Má na to třeba kapacity OSPOD?

Samozřejmě to nemůže řešit jako jednotlivý OSPOD, a to je bohužel to, kde jsme dnes. Skutečně, ty OSPODy jsou bez nějaké zásadní pomoci ze strany řízení systému hozeny do vody a počínají si podle toho, jak nejlépe umí. Samozřejmě jsou to lidé, kteří jsou k tomu vzdělání a školení, ale za mě toto nestačí. Je potřeba jim skutečně dát do ruky nástroje k tomu, aby byli schopni co nejlépe vyhodnotit, že je dítě ohrožené a zároveň aby měli možnosti, co s ním dělat, jakou podporu dané rodině nabídnout, eventuálně aby bylo dostatek kapacit v náhradních rodinách nebo v zařízeních, kam ty děti potom mohou být svěřeny.

Jaké výhrady má dětský ombudsman k návrhu senátorky Jany Marvanové na změnu občanského zákoníku, která by měla bránit tomu, aby děti byly ponechány u rodičů, kteří ohrožují jejich bezpečí? Poslechněte si celých Dvacet minut Radiožurnálu.