Occupy Wall Street po deseti letech? Trvalo sice jen pár měsíců, ale nechalo za sebou trvalý odkaz, myslí si americký žurnalista Michael Levitin

Čtěte také

RADIO WAVE

Prolomit vlny: Opakování chyb Occupy Wall Street bude pro Black Lives Matter fatální

Aktivista a novinář Michael Levitin vzpomíná:

„Šel jsem do parku Zuccotti na Manhattanu jen několik dnů předtím, než jsem měl odletět do Evropy. Doslova mne to omráčilo, nikdy jsem takový protest v Americe neviděl. Ti lidé to brali vážně a byli velmi rozhodní. Bylo to něco nového, nebylo to jako obvyklé protesty proti globalizaci nebo za záchranu životního prostředí, kdy se demonstruje o víkendu, pak se jde domů, v pondělí do práce a nikdo už o ničem neví.“

Hnutí Occupy Wall Street mělo sice jen velmi krátkou životnost, ale nechalo po sobě trvalý odkaz. Změnilo tón konverzace a způsob argumentace.
Michael Levitin

„Tohle byla skutečná okupace veřejného prostoru lidmi, kterým bylo něco přes 20, hodně z nich s vysokoškolským vzděláním. Byli tam odhodlaní sedět, dokud si společnost neuvědomí, jak zkažený Washington a Wall Street je,“ dodává.

„Zapojil jsem se jako novinář, editor a spoluzakladatel novin Occupy Wall Street Journal. Změnilo to mou profesní novinářskou dráhu, zůstal jsem v New Yorku celý rok, nepřestal jsem o tom přemýšlet ani později, a napsal jsem o tom nakonec celou knihu.“ Jmenuje se Generace Okupace: Znovuprobuzení americké demokracie.

„Hnutí Occupy Wall Street mělo sice jen velmi krátkou životnost, protože trvalo to jen několik měsíců, než jeho tábořiště z parků zmizela. Přesto si myslím, že po sobě nechalo trvalý odkaz. Změnilo tón konverzace a způsob argumentace. Přišla s obrazem 99 procent obyvatel, kteří stojí proti tomu jednomu procentu. Už to byla sice samo o sobě velká zásluha, ale z myslí většiny lidí, mainstreamové společnosti tím hnutí skončilo.“

Tehdy začala úplně nová éra

Hnutí podle Levitina odstartovalo novou éru protestů. „Už nejsou řízené z jednoho centra, šíří se horizontálně po platformách, navíc po celé zemi. Viděli jsme to na demonstracích Black Lives Matter proti rasové nespravedlnosti, protestech proti budování ropovodu přes indiánskou rezervaci Standing Rock nebo hnutí Me Too proti sexuálnímu zneužívání žen. Když nic jiného, pomohlo to zorganizovat také odpor proti Donaldu Trumpovi.“

Čtěte také

George Floyd: Tragická oběť a symbol protestů za rasovou spravedlnost Black lives matter

Profesor Charles Hadley, který přednáší politologii na Univerzitě v New Orleans, je ale o poznání skeptičtější.

„V té době to možná působilo, že by se z toho mohlo stát masové hnutí. S odstupem času ale vidíme, že to byly spíš izolované akce malých skupin, které rychle odezněly. Velmi viditelné byly protesty v New Yorku. Ale třeba na jihu v New Orleans, kde bydlím, jsme nic takového neměli. Je nicméně pravda, že se jim podařilo získat mediální pozornost.“

„Dalo by se říct, že to byl pro ně ten hlavní nástroj, s jehož pomocí se snažili něco změnit. Dalo by se také argumentovat, že některé změny, které chtěli tehdejší aktivisté prosadit – vyšší zdanění nejbohatších vrstev – teď vzal po letech za své prezident Joe Biden. Jenže ten má plné ruce práce s tím, aby vůbec udržel pohromadě vlastní Demokratickou stranu, natož pak aby vůbec něco prosadil.“

V Zaostřeno uslyšíte, co mají nedávné protesty proti rasové nespravedlnosti a policejnímu násilí společného s hnutím Occupy. A se sociologem Jiřím Navrátilem z Masarykovy univerzity v Brně rozebíráme, jestli byly protesty před deseti lety opravdu výjimečné, nebo jen dalším z mnoha projevů nespokojenosti, které společnosti v západních demokraciích cyklicky provázejí. Natočil Vít Pohanka.