Obyvatelé bombardovaného ostrova doufají v obrat k lepšímu

Halou se rozléhá výzva k nástupu, loď na Jonpchjong za chvíli odplouvá. Jízdenky kontrolují i policisté. Míříme totiž na spornou námořní hranici mezi Severní a Jižní Koreou, kterou navíc Pchjongjang neuznává.

Zjišťují, zda jsem novinář, chtějí zapsat číslo pasu, telefon a kdy se vrátím. Vše se odehraje bez problémů a za chvíli už kráčím po můstku přímo na loď.

Vojáci, dělníci, obyvatelé Jonpchjongu. Složení cestujících je každý den stejné. Dva měsíce po bombardování však nechybí ani různí humanitární pracovníci.

„Jedu na Jonpchjong, abych obyvatelům ostrova pomohl. Chci zjistit, jak to tam vypadá, co nejvíce potřebují, co jim chybí. Naše komunita pak uspořádá finanční sbírku,“ vysvětluje Im Sang-jon z protestantské církve ze Soulu.

Na Jonpchjongu je téměř mrtvo

Po více než dvou hodinách dorážíme na místo. Lidem z lodi pomáhají policisté, na molu čeká také pár mužů a žen na příbuzné. A samozřejmě vojáci. Salutují veliteli a za chvíli asi deset z nich nasedá do člunů, které je odvážejí k plavidlům patrolujícím na otevřeném moři. Další kráčejí k přistaveným džípům a odjíždějí. Hemžení v přístavu pozorně sleduje stráž na nedaleké věži.

Tlampače na místní radnici. Ostrov Jonpchjong, Jižní Korea|foto: Robert Mikoláš

„Přijela jsem z Inčonu zkontrolovat dům, za chvíli se zase vracím. Navíc mi neteče voda, takže jsem si ji musela přivézt s sebou,“ ukazuje mi plné plastové kanystry 80letá Čong Sun-son. Ještě prý musí navštívit kamarádku, která bydlí v jednom z provizorních domků postavených v areálu místní školy.

Na hrůzné okamžiky, kdy Severokorejci zaútočili na Jonpchjong, vzpomíná 70letá Če Do-hwa. „Děti volaly: Mami, to je strašné, musíme odtud pryč. Společně jsme se pak schovali do krytu, kde jsme strávili jeden den. Byl neuvěřitelně dlouhý. Navíc nikdo netušil, jakou spoušť Severokorejci napáchají,“ líčí. Sama přišla o dům i veškerý majetek a je nyní odkázána na pomoc druhých.

O kousek dál stojí radnice Jonpchjongu, kde se v současnosti nachází nejvíce lidí. Úředníci každému rozdávají krabici od Červeného kříže. „Je v ní sůl, mouka, olej, prostě všechno, co potřebujeme na vaření. Jedna rodina má nárok vždy na jeden balík,“ vysvětluje 50letý Pak Sung-i.

Většina obyvatel však uprchla a je ubytována v evakuačních centrech na pevnině. V obci, kde normálně žije na 1800 obyvatel, je tak téměř mrtvo. Prázdné jsou školy, školky i dva kostely. Těch pár desítek mužů a žen, kteří zde zůstali, žije jen z našetřených peněz.

„Dříve tu bývalo hodně lidí, o zákazníky jsem neměl nouzi. Počítač má doma většina, a tak se u mne dveře netrhly. Teď nechodí nikdo,“ stěžuje si Pak Sung-i a smutně mi ukazuje pár zaprášených počítačů. Přesto měl štěstí, granáty onoho osudného dne dopadly jen o několik metrů dál.

Obyvatelé doufají v návrat do starých kolejí

Mezitím po silnici projíždí armádní vozidlo. Ostrov je doslova prošpikován vojenskými bunkry a pozorovatelnami. Severní Korea je vzdálená pouhých 12 km.

Ulice na Jonpchjongu dva měsíce po bombardování |foto: Robert Mikoláš

Nad hlavami nám přelétává i přepravní helikoptéra korejských ozbrojených sil. Vydávám se tedy směrem k nejbližší základně vzdálené zhruba 200 metrů.

„Nemůžete s nikým mluvit, musíte nejprve požádat o povolení. Naše základní vojenská služba trvá dva roky a po celou dobu jsme tady, střídáme se tedy každých 24 měsíců,“ sděluje mi stráž u vstupní brány. Neví, že ji nahrávám. Vojáci jsou slušní, i když přísní. Dokonce mi věnují ohřívač na ruce, venku je totiž minus patnáct stupňů Celsia.

Chvíli nato vstupuji do jednoho z krytů. Jsou doslova na každém kroku a na rozdíl od armádních objektů volně přístupné.

„Je jich tu hodně a do každého se vejde až 50 lidí. Některé jsou mezi domy, jiné v okolních svazích, své vlastní mají i školy,“ ukazuje mi Pak Sung-i. Vydržet v nich prý lze celý týden. Místní však doufají, že tak dlouho se v nich nikdy nebudou muset ukrývat a že se vše zase vrátí do starých kolejí, přestože nepřítel je na dohled.

„Myslím si, že se všichni vrátí. Žijí tu přeci celý život, před desítkami let se na ostrově usadili jejich předci. Určitě je to pouze dočasné,“ věří Pak Sung-i.

Zvětšit mapu: ostrov Jonpchjong nedaleko sporné hranice mezi KLDR a Jižní Koreou