O životě v Kosovu a o vztahu tamních Albánců k Matce Tereze

28. říjen 2012
Výzvy přítomnosti

Kosovo – země několika náboženských vyznání i etnik. Dějiny jejich soužití jsou pohnuté a konec 20. století tu poznamenala občanská válka.

Ačkoli svolával z hlavní mešity v Prištině muezzin islámské věřící, vyslyšel jeho naléhání jen málokterý z lidí, kteří korzovali po její hlavní ulici. Prištinu a většinu území Kosova obývají etničtí Albánci. Ti představují přes 90 procent obyvatel. A 90 procent z těch 90 ti procent se hlásí k islámu.

Nicméně s ohledem na fakt, že průměrný věk kosovských Albánců je 27 let a mládež tvoří většinu, staví se k mešitám, islámu a jakémukoli dalšímu náboženství spíše chladně.

Srbové podle posledního sčítání tvoří necelé půldruhého procenta lidí, žijících v Kosovu. Tento údaj je třeba brát s velkou rezervou, protože většina Srbů sčítání, organizované kosovskými úřady bojkotovala. Počet pravoslavných Srbů, kteří v Kosovu zůstali, lze tak jen odhadovat. Říká se, že představují něco mezi 8 a deseti procenty obyvatel.

Hlavní třída Prištiny ale nenese navzdory zmíněným počtům jméno žádného z muslimských mudrců, ale jméno blahoslavené Matky Terezy. Ta založila kongregaci sester Matky Terezy, později přejmenovanou na „Misionářky lásky.“ Několik tisíc členek řádu dodnes působí v mnoha zemích světa, kde pomáhají chudým a nemocným.

Matka Tereza má zatím v Prištině nenápadnou sochu. Budují tu ale katedrálu, která ponese její jméno. Proč právě její? Matka Tereza se totiž původně jmenovala Agnes Gonxha Bojaxhiu a narodila se v albánské rodině ve Skopji. Na počátku svých aktivit také pobývala v Prizrenu. Právě z tohoto města bylo nedávno přestěhováno sídlo kosovského katolického biskupství do Prištiny.

Katedrála blahoslavené matky Terezy v kosovské Prištině

Duchovním v katedrále bude Don Llush Gjergji, generální vikář biskupství. A právě s ním jsem během svého pobytu v Kosovu rozmlouval.

Matka Tereza se narodila v albánské rodině ve Skopji. Co představuje pro vás jako kněze?

„Matka Tereza měla výrazný vliv na mé definitivní rozhodnutí stát se knězem. Setkal jsem se s ní poprvé v roce 1968 v Římě během studií filozofie. Předtím jsem o ní slyšel od své tety, která se s ní osobně znala, a také od své matky. U nás v rodině se vždy hovořilo o jedné řeholnici albánského původu, která se narodila ve Skopji a po světě dělá velké věci, především v Indii.

V roce 1963 jsem našel cyklostylovaný dokument o ní. Pozdější římské setkání s ní bylo definitivní pro mou dráhu katolického kněze. Byl jsem si jist, že jsem potkal velkou ženu a světici. Od té doby až do její smrti jsem se zabýval její osobností. Chtěl jsem poznat a pochopit její pohnutky a pokusit se vysvětlit ostatním její význam.

Dnes je její osoba všeobecně známá. Před několika desítkami let tomu tak ale nebylo. Téměř nikdo nevěděl o jejím původu. Rodině, dětství, prvních 18-ti letech života, který prožila tady mezi námi. Podařilo se mi postupně získat její do té doby neznámé fotografie z jejího mladého věku, podobizny její matky, otce, sourozenců a kruhů, ze kterých pocházela.

Interiér katedrály blahoslavené matky Terezy v kosovské Prištině

Vždy měla a má obrovský vliv na můj život. Snažím se být podle jejího vzoru člověk, který vytváří mosty mezi lidmi, snažím se je sblížit, udržet ve vzájemném respektu, míru, lásce mezi všemi národy a vyznáními. Pro mne je vlastně druhou matkou, matkou mých snů, a chtěl bych jít svým konáním v jejích šlépějích.“

Řekl jste, že pro Vás Matka Tereza byla motivem definitivního rozhodnutí dát se na dráhu katolického duchovního. Kdy Vás to, Done Llushi, napadlo poprvé?

„Prvním momentem, kdy jsem začal uvažovat o kněžském povolání, byla chvíle, kdy jugoslávská policie uvěznila našeho kněze. To jsem byl v sedmé třídě na základní škole. Kněze vyváděli z kostela se svázanýma rukama. Podíval se na mne a zeptal se. Kdo mne teď nahradí, když já jdu do vězení? Bylo mi strašně líto, když jsem viděl kněze, kterého vedou svázaného jako nějakého kriminálníka.

No a když jsem skončil základní školu, rozhodl jsem stát se knězem. Studoval jsem postupně v Dubrovníku, ve Splitu a v Římě. V roce 1975 jsem obhájil disertační práci na téma role albánských žen v rodině a společnosti.“

Don Llush Gjergji (vpravo) na setkání o bl. Matce Tereze

Hovořil jste o bývalé Jugoslávii. Co pro Vás tato země, jejíž součástí Kosovo bylo, dnes znamená? Zvlášť ta poválečná, ve které jste se narodil?

„Socialistická federativní republika Jugoslávie byl umělý útvar, kde mnohé národy, mnohé jazyky, byly pohromadě ne proto, že by to chtěly, ale protože tu vládla pevná ruka, která je k tomu přinutila. To fungovalo do roku 1981 dokud ještě žil Tito. Řečeno s trochou nadsázky, když zemřel dirigent, rozpadl se soubor.

Už v tom roce 1981 se v Kosovu začalo projevovat napětí. Začaly demonstrace studentů, ke kterým se přidali dělníci. Snažili jsme se dát signál Jugoslávii i světu, že je třeba něco změnit, nebo se vše rozpadne. Nikdo nás ale jako by nechtěl slyšet.“

Zvláště v Bosně byla válka charakterizovaná jako konflikt s náboženským podtextem. I proto, že se jeden z tamních tří národů, Bosňáci, vymezovali vůči dvěma ostatním pravoslavným Srbům a katolickým Chorvatům na základě svého islámského náboženského přesvědčení. Jak tomu bylo v Kosovu?

„Myslím, že válka v Kosovu neměla náboženský podtext. To je velký rozdíl například od Bosny, kterou jste zmiňoval. U nás nebyla občanská válka a lidé tu nebojovali kvůli rozdílným vírám. To jen režim Miloševiče byl proti Albáncům. Ti jsou sice většinou muslimové, ale i křesťané.

Já jsem od počátku války lidem říkal. Zbavme se toho nejhoršího diktátora. A tím není Miloševič, ani Hitler ani Mussolini, ale nenávist. Kdo nenávidí, ten nežije, ale jen koná zlo. A to není důstojné ani pro člověka, ani pro národ a ani pro jakoukoli víru.“

Kosovo je státem několika národů a několika vyznání. Mohou představitelé náboženských komunit pomoci postupnému uklidňování napětí a přispět k budoucí klidné koexistenci věřících?

„My už jsme tu zahájili pravidelné setkávání vůdců všech náboženských komunit. Konají se každé tři měsíce. Jde o islámskou komunitu, Srbskou pravoslavnou církev a katolickou církev. Částečně jsme zapojili i protestanty a evangelíky. Pořádáme buď obědy nebo večeře, kde probíráme nejaktuálnějšími témata a snažíme se najít společné řešení těch nejvážnějších problémů. A ty mají nejen Srbové, Albánci, ať už muslimové, nebo křesťané.

Myslím, že můžeme lecčemus pomoci. Zaplať Pán Bůh, i Srbská pravoslavná církev v Kosovu s novým biskupem Teodosijem přijala takovou možnost a pravidelně se schůzek účastní. Byli jsme hosty u vedení islámské komunity, Srbské pravoslavné církve, poté byli oni na návštěvě u nás katolíků.

Budeme pokračovat, protože to je naše lidská a křesťanská povinnost jako věřících, abychom došli k poznání, že jednota je plodem různorodosti a ne uniformity a diktatury. Barvy jsou různé a to je přeci hezké. Někdy to jde pomaleji, než bychom chtěli, ale jsem si jistý, že jsme na dobré cestě. Budeme odvážní a půjdeme směrem, kterým jsme se vydali."

Říká generální vikář kosovského katolického biskupství Don Llush Gjergji. V druhé části pořadu vám nabídneme reportáž o tom, jak probíhalo a nyní probíhá soužití mezi Albánci a Srby v obci Binač, kde Don Llush působil během kosovské války a krátce i po ní jako duchovní.


Vesnice, která se jmenuje albánsky Binče, a abychom byli korektní, protože Kosovo je oficiálně dvojjazyčnou zemí, srbsky Binač, leží asi 50 kilometrů na jihovýchod od Prištiny. Vlak sem nejezdí. Železnice funguje všeobecně na území Kosova jen minimálně. Cesta autem z Prištiny do Binče trvá s ohledem na stále katastrofální stav silnic na kosovském venkově téměř 2 hodiny.

Právě zde působil Don Llush před a během konfliktu mezi Srbskem, vedeným Miloševičem, a albánskou Kosovskou osvobozeneckou armádou, kterou znáte pod zkratkou UČK během konfliktu v letech 1998-1999. Ale trochu zpět do historie...

Done Llushi, jak se vyvíjela situace v Kosovu po Titově smrti?

„V roce 1989 byla fakticky zrušena i ta minimální autonomie, kterou Kosovo mělo. Katolická církev působila v trojím smyslu. Vzniklo hnutí za všeobecné usmíření Albánců, hlavně za vymýcení krevní msty, což je tradice v rámci albánského národa. Za 6 měsíců se nám podařilo usmířit 1275 do krve rozhádaných rodin.

Další bylo vytvoření dobročinné společnosti matky Terezy. Bylo to v době, kdy 150.000 lidí zůstalo bez práce. Zejména mezi těmi, kteří nechtěli uznat, že je Srbsko jejich vlastí a Miloševič jejich prezidentem. A tak jsme vytvořili takovou solidární síť.

Třetí byl boj za vymýcení analfabetizmu, aby to znělo přijatelněji. Ve skutečnosti šlo především o ochranu albánského jazyka, kultury, vzdělanosti, která byla podle našeho názoru v Kosovu ohrožena. Tehdy se objevila velká osobnost našeho prvního prezidenta Ibrahima Rugovy, velkého intelektuála, člověka s velkou inteligencí a velkým srdcem, který propagoval strategii nenásilí.“

K válce ale nakonec došlo přece i navzdory původním snahám Ibrahima Rugovy?

„My jsme se chtěli za každou cenu vyhnout válce. Sám Rugova říkal: ‘Je lepší byt zabit, než sám zabíjet.‘ Doporučil všem kosovským Albáncům, kteří museli na vojnu do jugoslávské armády, aby učinili vše, co bude možné, aby nemuseli proti nikomu používat zbraně. Abychom měli čistá srdce, čisté svědomí, že jsme nikoho neohrozili a neponížili. To se raději nechme zavřít.

Ale bohužel, režim Miloševiče, který prohrával na všech stranách, se chtěl zachránit právě v Kosovu. Stále víc začal používat násilí. A tak vznikla Kosovská osvobozenecká armáda, která bojovala za albánské zájmy. V roce 1999 intervenovalo NATO bombardováním cílů v Srbsku, v momentě, kdy byly statisíce lidí vyhnány ze svých domovů. Katolické kostely zůstaly otevřeny pro všechny lidi, kteří to potřebovali.“

Pochopitelně se i tady v Binči, kam jsem se vydal Kosovu projevovala nevraživost mezi oběma etniky. Když bombardování letadel NATO konflikt ukončila, srbské jednotky se stáhly z Kosova. Provincie sice zůstala formálně součástí Svazové republiky Jugoslávie, nicméně správu nad ní přebrala mise OSN UNMiK a mezinárodní vojenské jednotky KFOR. I v Binči se uvolnily emoce a nenávist. Jak na to Don Llush s odstupem času vzpomíná?

„Hned poté, co se stáhla srbská armáda a policie 13. června 1999, jsem Albáncům říkal: ‚Jestliže chcete Srbům činit nějaké zlo, to radši přijďte a zabijte mne, protože já nechci vidět jednu tragédii za druhou. Těch už bylo během času v našich končinách dost.‘

Oni mne znali, protože jsem žil mezi nimi. A nakonec vše pochopili. I když na počátku byla část lidí mým postojem velmi pobouřena. Snad očekávali, že je vyzvu: ‚A teď se vrhněme na srbské domy a vypalme je za to všechno zlé, co nám Srbové dosud činili.‘ Ale za pár dní přišli a říkali: ‚Díky, ty jsi nás zachránil ne před Srby, ale před nenávistí, násilím, krveprolitím a lží! Díky, že jsi se řídil Evangeliem a i my jsme se odvrátili od pomsty a zločinů!‘ Jakmile se vytrácí tento přístup, i když skončí válka, zůstává v lidských myslích a srdcích nenávist.“

Nynější starosta obce Binač, ve které jsem se během svého natáčení ocitl, Albánec Fran Toma to charakterizuje následovně.

„Samozřejmě, že během války tu napětí bylo. Mezi oběma etniky se projevovalo napětí. Ale hned po ní i díky zdejšímu katolickému knězi Donu Llushovi se vše poměrně rychle uklidnilo. I my jsem dělali, co bylo v našich silách, aby to šlo co nejrychleji.“

Žijí Srbové a Albánci v obci společně? Organizují například nějaké kulturní akce? Slovo má představitel srbské komunity Zoran Marinkovič:

„Naše obec je zaostalá, není tu práce ani možnost nějakého kulturního vyžití. Albánci, kteří tu žijí, se snaží odejít do zahraničí. My Srbové, kteří jsme tu zůstali, se snažíme živit zemědělstvím. Jenže letos 4 měsíce ani nesprchlo a úroda je mizerná. No a kulturní život? Jak jste si asi všiml, není tu žádný podnik, ani bistro. Dům kultury teprve ne, takže kde bychom se vzájemně setkávali a organizovali nějaké společné akce?“

Navzdory řečenému tu přeci jen jedna společná instituce funguje. Již zmíněný představitel srbské komunity Zoran Marinkovič pokračuje.

„Naše vesnice je jedním z lepších příkladů soužití mezi Srby a Albánci v Kosovu. Příkladem je naše multietnická škola. Děti chodí do stejné budovy a společně tráví třeba přestávky mezi jednotlivými hodinami. Problémy tu jsou, ale takové ty klasické školní. Třeba s tím, že hrají fotbal a pořád někdo rozbíjí okna. Nicméně je fakt, že se albánské děti ve škole neučí srbsky a srbské děti albánsky. A tak si rozumějí jen pár slovíček.“

Právě zmíněná základní škola, jediné podobné multietnické zařízení v Kosovu, dělá z Binče specifické místo. I u jejího zrodu stál Don Llush.

„Výuka probíhala jak v albánském, tak i srbském jazyce. Některé předměty, jako tělesná výchova, zpěv, nebo výtvarná výchova, probíhaly společně. A ty ostatní odděleně ve dvou jazycích. Ale v jedné budově, v jedné škole a ve stejnou dobu.

Když jsem navrhl vytvoření multietnické školy, mnozí pochybovali, Říkali: ‚Pane, vy jste snílek, ale to, co chcete je nereálné.‘ Já jsem ale řekl: ‚Nechte mne to zkusit a já vám dokážu, že to možné je.‘ Dva roky jsem chodil do rodin a sháněl učitele. A ty malé nevinné děti to přijaly velmi rády.“

autor: Alexander Tolčinský
Spustit audio