Nový život. Seriál Radiožurnálu o transplantacích s příjemci a dárci
Brácha bráchovi. Dan daroval mladšímu Markovi, který se léčil s leukémií, 734 mililitrů kostní dřeně
Čtvrtý díl seriálu Radiožurnálu o transplantacích je o bratrech z Prahy. Mladší dvanáctiletý Marek Kříženecký onemocněl v roce 2023 leukémií a chemoterapie nezabíraly. Našel se ale vhodný dárce kostní dřeně. Stal se jím jeho patnáctiletý bratr Daniel.
Marka a Daniela spojuje kromě toho, že jsou bratři, jedna výjimečná věc. „Bratrovi jsem daroval kostní dřeň a zachránil mu život,“ říká dnes patnáctiletý Dan. V době darování mu bylo třináct.
„Byl jsem v narkóze, vzbudil jsem se a akorát mě trochu bolel zadek, třeba jako když člověk spadne na ledě. Jeden den jsem strávil v nemocnici a potom jsem šel už v pondělí do školy,“ vzpomíná žák gymnázia Daniel, který za svou pomoc sourozenci získal v roce 2024 i ocenění v soutěži Dětský čin roku.
„Velký“ dárce Dan
Maminka synů Kateřina Kříženecká doplňuje, že měl Dan během darování kostní dřeně už postavu dospěláka. „Daneček tehdy nebyl nějaké malinkaté děťátko, už v té době měl 185 centimetrů, takže to byl velký chlap. Věřila jsem, že ho tím nijak neohrozíme,“ přibližuje.
Dodává, že dospělým se kostní dřeň dnes neodebírá v narkóze z pánevní kosti, ale ambulantně za několik hodin na separátoru. Lékařka Českého registru dárců krvetvorných buněk Jana Švarcová to potvrzuje. „Jsou dva způsoby odběru. Zhruba 95 procent odběrů je separací. Dárce je při vědomí a odběr je ambulantní. Probíhá podobně jako třeba odběr plazmy nebo krevních destiček, dárce jen leží v posteli,“ doplňuje lékařka.
Maximální shoda u bratra
Rodiče nemocného Marka nebyli vhodní dárci kostní dřeně, měli jen 5 z 10 shodných HLA znaků. Bratr Daniel měl shodu maximální, 10 z 10. U sourozenců ale nejde o samozřejmost. „Není pravda, že je tam automatická shoda. Měli jsme obrovské štěstí, že mohl Daneček Marka zachránit. Ta šance je jedna ku čtyřem,“ říká maminka.
Kostní dřeň a krvetvorné buňky
- kostní dřeň je houbovitá tkáň uvnitř kostí, ve které jsou obsaženy kmenové nebo také krvetvorné buňky
- transplantují se při poruchách krvetvorby (leukémie, závažná anémie nebo metabolické poruchy)
- příjemce bývá v bezprostředním ohrožení života a transplantace je pro něj jedinou nadějí
- darované krvetvorné buňky jsou schopné u příjemce obnovit krvetvorné a imunitní funkce
- u dárce a příjemce musí být shodné znaky HLA (human leukocyte antigen)
- ČR má dva registry: Český registr krvetvorných buněk (IKEM) a Český národní registr dárců dřeně (FN Plzeň)
Lékařka Dárcovského centra Švarcová vysvětluje, že takzvané HLA znaky (pozn. red.: human leukocyte antigen, jde o rozsáhlý komplex genů) dědíme po rodičích. „Půlku znaků po mamince, půlku po tatínkovi. Dárce se tedy začíná hledat vždy v rodině. Největší pravděpodobnost shody je u sourozenců, kdy zrovna sourozenec může zdědit stejnou polovinu od tatínka a stejnou od maminky,“ přibližuje.
734 mililitrů krevní plazmy
Dárce Dan, tedy v podstatě genetické dvojče Marka, musel překonat velký strach z jehel. V minulosti při běžných odběrech i omdléval. „Daroval jsem 734 mililitrů kostní dřeně. Dost jsem se bál, ale vždycky jsem myslel na to, že tím pomůžu Marečkovi a že to dám.“
Dvanáctiletý Marek si transplantaci vybavuje. Došlo k ní v květnu 2024, „Pamatuju si, že jsem prostě nonstop ležel v té posteli a potom přinesli pytlík s tmavě červenou jakoby krví. Pověsili to a začali mi to dávat do katetru,“ popisuje Marek, který se nedávno mohl vrátit třeba k oblíbenému tenisu.
Jak to celé začalo
Rodina si na konci léta 2023 myslela, že má prostřední syn Marek běžnější virózu nebo něco špatného snědl. Byl unavený, měl horečky a zvracel. „Bylo mi dost blbě. Byli jsme v Chorvatsku a já patnáctkrát zvracel ve sprše,“ vybavuje si Marek. Tehdy mu bylo devět let.
V Praze pak zamířil s tatínkem Josefem Kříženeckým na dětskou pohotovost. „Dělali odběry a poslali nás i na sono, kde se jim nelíbila slezina. Čekali jsme tři hodiny na výsledky krve. Pak si mě doktor odvedl z ordinace úplně stranou a tam mi oznámil, že musíme do Motola. Že už tam na nás čekají. Že máme vyrazit okamžitě.“ Marka v pražském Motole hned hospitalizovali s podezřením na akutní lymfoblastickou leukémii, onemocnění se další den potvrdilo.
Zvednout se ze dna
„Celý život si to budu pamatovat velmi dobře, nejdřív jsme doufali, že třeba jen něco špatného snědl. Bohužel to bylo mnohem horší, než jsme si vůbec dokázali představit. Byla jsem úplně vyřízená a trvalo mi hodně dlouho, než jsem se z toho tak nějak zvedla, abych byla schopná fungovat. Děti máme tři,“ doplňuje manžela Kateřina Kříženecká. „Mára byl bílej, strašně bílej a máma z toho byla smutná,“ připojuje se Daniel.
Rodina se dověděla plán léčby včetně bloků chemoterapií. Ty ale nezabíraly. „Zkoušela se biologická léčba a pak mnohem silnější chemoterapie. Marečka začali léčit podle protokolu pro dospělé. Až pak v určitém stadiu mohl jít na transplantaci, to je vlastně taková transfuze,“ vysvětluje maminka Marka.
Mareček a pravidelné kontroly
„Jak ta nová kostní dřeň v průběhu času nabíhala, tak jsem měl postupně víc a víc energie,“ doplňuje příjemce kostní dřeně Marek Kříženecký, který je teď dva roky po transplantaci. Jeho zdravotní stav se pravidelně kontroluje.
„Dnes chodí každých šest měsíců na kontrolu. Uspí ho a z boku mu vezmou vzorek kostní dřeně. Kluci to celé zvládli líp než já. Marek je hrozně statečný, a když mě viděl plakat, tak říkal, že to bude dobré. Ten, kdo nás držel nad vodou, byl určitě Mareček,“ uzavírá maminka Kateřina Kříženecká, která chodí sama pravidelně darovat každé dva měsíce například krevní destičky.
I o vstupu do registrů krvetvorných buněk/kostní dřeně bude pátý díl seriálu. Pětidílný seriál Nový život Radiožurnál vysílá od pondělí 27. července do pátku 31. července vždy v 8.50.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
