Nové není vždycky lepší než staré. V lisabonské nemocnici pro panenky to vědí už skoro dvě stě let

V přízemí nemocnice pro panenky je malý krámek
V přízemí nemocnice pro panenky je malý krámek

Panenky nemusí sloužit jen jako vánoční dárky pro nejmenší. Radost mohou i po mnoha letech udělat také dospělým. Třeba když se odloženým a poničeným kamarádkám z dětství podaří vrátit jejich někdejší podobu. Na světě je jen pár míst, kde to umí zařídit. Zpravodaj Viktor Daněk našel v portugalském Lisabonu rodinnou nemocnici pro panenky, kde se svému řemeslu věnují už od roku 1830.

Z „nemocnice“ vykukuje do náměstí plného kaváren jen skromná výloha s vybledlou markýzou. Zákazníci ale jdou najisto a zvláště před Vánocemi si dveře přímo podávají.

Igráček je pro dnešní děti pasé. Jsou zvyklé na industriální tvary i tablety, tvrdí kurátorka sbírky hraček

Já, padouch, Mimoni, mimoň

Stavebnice Merkur, mončičák, domino, igráčci – kdekdo je měl doma a patří mezi legendy československých hraček. Různé stavebnice, panenky a autíčka tu však existují od pravěku a vracejí se v průběhu historie v různých formách. I dnešní děti si s nimi hrají. I když jejich hračky vypadají trochu jinak než hračky jejich rodičů.

„Moje maminka si tady taky kdysi nechala opravit panenku z dětství,“ říká paní Antonia, která právě vychází z obchůdku v přízemí. V modré tašce si nese čerstvě vyléčenou pacientku zabalenou v bublinkové folii. „Patří mojí kamarádce. Dostala ji od své babičky a má ji strašně ráda. Měla úplně zničenou hlavu a nohu, tak jsem ji nechala opravit jako dárek k Vánocům,“ vysvětluje.

Od chirurgie po transplantace

Staré a rozbité hračky tady v nemocnici pro panenky opravuje rodina Manuely Cutileirové nepřetržitě už pátou generaci. „Dalo by se říci, že jsem všeobecná lékařka, z každého oboru vím něco,“ směje se majitelka rodinné firmy. Společně jsme se z obchůdku přesunuli o patro výš do jednoho ze dvou „operačních sálů“, kde pracuje také dcera paní Manuely a další dva restauratéři.

Stojíme v tiché místnosti, kde se ve vzduchu třpytí prach. Na velkém stole uprostřed jsou připravené skalpely, dlátka a štětečky. „Máme tady oddělení plastické chirurgie, úrazovku, transplantace – každý se na něco specializuje. Je tu i krejčovství, kde šijeme pro panenky šatičky a opravujeme plyšáky,“ přibližuje majitelka.

Po celé délce místnosti se táhne dlouhý regál z tmavého dřeva se spoustou malých šuplíčků. Tady je paní Manuela doma

Tak trochu jiné náhradní díly

Manuela Cutileirová teď právě pracuje na španělské panence z 30. let. Má utrženou a trochu plešatou hlavičku. Potřebovat bude taky nové oči, ústa a nos. Co nejde zalepit, nezbyde než vyměnit. „Dostali jsme ji v dost špatném stavu. Abychom ji mohli opravit, zkusíme najít stejné součástky,“ vysvětluje zkušená restaurátorka.

V každém šuplíčku se ukrývá jiný typ náhradního dílu

Náhradních dílů tady mají dost. Po celé délce operačního sálu se táhne dlouhý regál z tmavého dřeva se spoustou malých šuplíčků. Připomíná trochu starou lékárenskou skříň. Poklady, které se skrývají uvnitř, mi ukazuje asistentka paní Cutileirové Jessica.

V jedné zásuvce jsou třeba samé ručičky, v další náhradní hlavičky – různých velikostí a z různých materiálů. Rozhodně nejpodivnější pohled nabízejí široké nízké krabice plné náhradních očí, které se všechny současně rozmrkají, když je Jessica vezme do rukou.

Oživené vzpomínky

Dílna funguje také jako malé muzeum. Za symbolické vstupné si návštěvníci mohou prohlédnout panenky v překrásných vyšívaných šatech staré třeba i sto let. Některé si nikdo nevyzvedl, jiné byly tak poničené, že už nešly opravit.

Je jí skoro 60 let, přesto je dodnes vzorem a kamarádkou pro dívky na celém světě

Panenky Barbie - barbíny

Panenka Barbie spatřila světlo světa roku 1959 zásluhou manželů Handlerových a jistého Harolda Mattsona. Tato trojice měla tehdy za sebou už čtrnáct let společného podnikání, ale světovou proslulost jim zajistila až takzvaná barbína, ke které brzy přibyl i panáček Ken.

Manuela Cutileirová svou práci dělá s láskou. Baví ji opravovat staré sběratelské kousky i moderní plastové Barbie. A že by kvůli komercionalizaci přišla o zákazníky, se rozhodně nebojí.

„Čím dál víc mám pocit, že období spotřeby a zvyku všechno hned vyhazovat je už za námi. My v Portugalsku jsme myslím také dost sentimentální. Možná proto, že jsme tu díky bohu neměli války, nemuseli jsme nikam utíkat. Uchovali jsme si rodinná dědictví, a tak je nám blízké věci udržovat a chránit,“ přemýšlí paní Cutileirová.

Mohlo by se zdát, že ve své dílně jen opravuje staré hračky. Ve skutečnosti ale především pomáhá svým zákazníkům oživovat vzpomínky. A to ji těší ze všeho nejvíc.

Spustit audio
autoři: Viktor Daněk, Anna Duchková|zdroj: Český rozhlas

Související