Nocleh se snídaní, tak většinou vypadal pobyt vězňů ve staré policejní věznici v Brightonu. Dnes je z ní neobvyklé muzeum

Pobyt ve vazební věznici v Brightonu si návštěvníci mohou vyzkoušet na vlastní kůži
Pobyt ve vazební věznici v Brightonu si návštěvníci mohou vyzkoušet na vlastní kůži

Do policejních cel v jihoanglickém Brightonu se může člověk dostat, aniž by spáchal něco nekalého. Mužům zákona sloužily sto padesát let, dnes jimi provádějí zvědavé návštěvníky netradičního muzea. Jaké je to za mřížemi, je tak v Brightonu možné prožít doslova na vlastní kůži.

Zvuk zaklapnutí dveří od policejní cely není z těch, které by si kdokoli z nás zrovna přál slyšet. Tady v Brightonu to ale není až takové drama. Zdejší vězení totiž svému původnímu účelu neslouží. Všechno ale zůstalo tak, jako když celu před půl stoletím opustil poslední delikvent.

Vazební cely ve sklepení pod zdejší radnicí jsou docela ponuré. Však je také vybudovali už na začátku 19. století.

Čtěte také

„V roce 1929 rozhodl inspektorát, že se cely mají zavřít jako nevyhovující, ale protože nebyla jiná možnost, sloužily ještě dalších padesát let,“ vysvětluje mi Philip Meeson. V policejní uniformě prožil půl století a dnes jako dobrovolník v někdejším vězení provádí návštěvníky.

Pobyt ve stylu Bed and breakfest

„Jsou to policejní cely, tedy vazba. Lidé tady byli nanejvýš přes noc, ráno je vyvedli nahoru k soudu, a ten je buď poslal do vězení, nebo dostali pokutu anebo byli propuštěni. Na každý pád dostali na cestu snídani,“ přibližuje Philip denní režim zatčených.

Vězením provází bývalý policista Philip Meeson

Vždycky mně vrtalo hlavou, kdo tu snídani pro zadržené ve vazbě připravuje. Philip Meeson si samozřejmě nepamatuje, jak to bylo úplně na začátku, ale na dobu, kdy tu sloužil, vzpomíná velmi ochotně.

„Naproti přes ulici byla kuchyně, kde se jídlo připravilo a odkud se pak zatčeným přineslo. A nebyla to jen snídaně. Pokud byl někdo zadržen přes den a čekal na ranní soud, měl nárok i na večeři. Řekl bych, že většina zatčených se tady měla lépe než na svobodě,“ myslí si bývalý policista.

Čtěte také

Luxus děleno dvaceti

Policejní cela měří pět kroků na délku a tři kroky na šířku. Cely v horním patře byly považovány za luxusní – mají dokonce okénko, kterým do nich proudí denní světlo. Původně byly plánovány pro jednoho vězně, ale nebylo údajně výjimkou, že v nich bylo umístěno i dvacet vězňů najednou.

Stěny a dveře jsou pokryté nápisy a vzkazy. Dočteme se tu třeba, že Frank miluje Rosie nebo že 27. února 1967 tady seděl jakýsi T. Culleton, který dostal dva roky vězení. Za co, to se už ale nepochlubil.

Od doby, kdy vězení opustil poslední zadržený, se téměř nic nezměnilo

„Za našich časů jsme měli co do činění se zločinci, kteří byli většinou prostí lidé. Způsobili výtržnost v opilosti, něco ukradli nebo nedej bože někoho zavraždili,“ říká Philip Meeson.

„Dnes se ty nejhorší zločiny dějí prostřednictvím počítače, třeba obří podvody nebo sexuální kriminalita. To za mých časů samozřejmě nebylo. Leccos se změnilo a ne vždy k lepšímu,“ uzavírá.