Nizozemští bruslaři napjatě sledují teploměr

"Led musí mít tloušťku alespoň 15 centimetrů. To zkoušíme vrtem. Také na něm nesmí ležet sníh, protože led pak není hladký a nedá se na něm bruslit," vysvětloval mi Gauke Bootsma, člen organizačního výboru Závodu kolem 11 měst. Je také spolumajitelem bruslařského muzea v Hindeloopenu, které zachycuje historii závodu a uchovává trofeje některých jeho účastníků. Hindeloopen je jedno z fríských měst spojených navzájem vodními kanály, kterými trasa závodu Elfstedentocht vede. Je dlouhá celkem 220 km.

Ovšem takový mráz, aby se dalo na kanálech hromadně závodit není každý rok. Při prvním závodě v roce 1909 se na trasu vydalo 24 bruslařů. Stačila proto jen šesticentimetrová vrstva ledu. Postupně se však startovní pole rozrostlo na několik tisíc účastníků. Při zatím posledním závodě v roce 1997 vyjelo na led 16 tisíc bruslařů. Mocnost ledu tak musí být nejlépe trojnásobná a silný mráz se musí udržovat delší dobu.

"Dnes se může během dvou nebo tří dnů vyhlásit: Zítra nebo za pár dnů se bude závodit," říká mi manželka Gaukeho Gretha. Všechno se musí zorganizovat velmi rychle. Ideální podmínky k závodu totiž nemusejí trvat dlouho. Jak se tak narychlo takový závod svolává?

"Jednoduše. Vyhlásí se to v rozhlase a také si lidé zatelefonují," vysvětlila prostě paní Gretha. Když totiž uhodí mrazy, čekají Frísané a jiní bruslařští nadšenci v Nizozemsku na zprávy z Leeuwardenu, jakéhosi centrálního fríského města, kde pokyn k uspořádání závodu vydávají.

Organizační tým má stabilně zapsaných asi 11 tisíc lidí, kteří mají zájem se závodu zúčastnit. S těmi se počítá. Dalších pět tisíc bruslařů se hlásí až den před závodem. Dostanou oranžovou stužku a kartu s 11 políčky. Na té se musí razítkem poznamenat, že projeli Sneekem, Slotenem, Harlingenem a dalšími městy. Ten nejlepší pak dostane zlatou medaili s fríským znakem. Všichni závodníci si odnesou na památku křížek také se dvěma frískými lvy.

Jeden takový má doma i Evert Kramer, nadšený bruslař a archeolog Fríského muzea v Leeuwardenu. Jaký to je pocit, dojet do cíle? Ti nejrychlejší dokáží trasu závodu ujet za necelých sedm hodin. Pan Evert ji jel hodin 11.

"Je to skoro jako náboženský prožitek. Není to jen hezké, protože jste potom strašně unavený. Den po závodě jste však stále ve stavu vysokého citového vzrušení. Je to euforie. Máte slzy v očích a nevíte proč. Tedy vlastně víte proč, ale jste překvapeni, že pláčete," popisoval své zážitky z bruslařského maratónu.

Startuje se ještě za hluboké tmy po páté ráno. Prvních 40 kilometrů jedou závodníci spolu a čekají na rozednění. Pak se skupina roztrhá a každý jede sám za sebe. Krize často přichází v polovině trati. Musí se proto pamatovat na doplňování energie.

"I když závodíte, musíte si udělat čas na jídlo. Pokud si řeknete, nemám čas, a budete ještě víc spěchat, dostaví se horší krize za další dvě hodiny a do cíle nedojedete," radí případným závodníkům Evert Kramer.

Pokud ovšem bude na čem závodit. Za druhé světové války se závod konal dokonce tři roky po sobě. Jelo se také za třeskutých zim v roce 1985 i 1986. To bylo ovšem po dlouhé 22leté přestávce. Teď už je to také 13 let, co se jel závod 11 měst naposledy. Frísané proto každou zimu netrpělivě sledují teploměry. "Klima se zkrátka mění. Teď jen čekáme a doufáme," říkali při pohledu z okna manželé Bootsmovi z Hindeloopenu. Bylo totiž jen mírně pod nulou.