Never Sol rozezněla Jazz Tibet Club. Tvorba pro různá média mě baví, svěřila se po koncertě Sára Vondrášková
Úterní festivalový večer se nesl ve jménu podzimní melancholie v podání české divy Never Sol. Zpěvačka v rámci Koncertu Českého rozhlasu Vltava představila široký komorní set a promluvila o svých aktualitách i plánech.
Krátce po osmé večerní usedla Sára Vondrášková ke klavírnímu křídlu na pódiu, kterého, jak sama zmínila, hodlala využít pro neobyčejný set. Obvykle totiž koncertuje se sadou kláves a modulárních syntezátorů. Klasický klavír už tedy doplnila jen druhými klávesami a několika zvukovými moduly. Rozeznívala tak někdy klávesy i klavír zároveň, a společně se svým plným altovým hlasem halila jazzový klub do romantické podzimní atmosféry.
Never Sol ukázala svou bohatou hlasovou dynamiku v mnoha písních ze svého prvního alba Under Quiet, které hrály v jejím komornějším setu tentokrát hlavní roli. Dopředu nahrané bicí a melodické samply doplňovaly také několik písní ze zpěvaččina posledního alba Chamaleo. Silná melancholie v písních pevně poutala diváky, kteří zhlédli představení Never Sol od barových stolečků a mohli si tak vychutnat pravou atmosféru jazzového klubu. Vážnost v tvářích posluchačů pak Sára Vondrášková vždy v pauzách mezi písněmi rozehnala svým zářivým úsměvem.
Jak se Vám hraje na Moravě? Je to tu něčím charakteristické?
Nad tím jsem vlastně nikdy nepřemýšlela. Mám pár míst, kam jezdím fakt hodně ráda. Nevím, jestli můžu říct, že je tam nějaká skupina lidí, kteří třeba chodí opakovaně, ale mám pocit, že se mi tam vždycky hraje dobře. Ty města jsou namátkou, není to třeba, že by Morava nebo Čechy. Nemám pocit, že by se mi někde hrálo líp nebo hůř. Záleží na konkrétním koncertu, na tom konkrétním místě. Hodně taky na dramaturgovi a organizátorovi.
Čtěte také
Prve jste se do širšího povědomí dostala s písní Lay Down k filmu Ve stínu z roku 2012, kterou jste dnes také zahrála. Stále Vás láká tvorba pro audiovizi?
Ano, hodně. Za poslední roky jsem se dostala takovým šťastným sledem událostí k tanci, k tanečnímu performance. A pro různá představení teď skládám hudbu přibližně poslední čtyři roky. A to mě hrozně baví. K filmu nebo k videu bych strašně ráda. Tvorba hudby pro nějaké jiné médium, ať už je to cokoliv, je úplně jiný proces skládání. Neskládám zaprvé pro sebe. Zadruhé už mám myšlenkový kontext nebo dojem, ze kterého si něco beru a snažím se zase artikulovat buď zpátky, nebo doplnit o nějakou emoci nebo význam. U taneční performance je to víc sound-design. Je to hodně abstraktní, což mě teď hodně inspiruje k novému setu a novému albu. Určitě tam budou texty, ale ten hlas chci používat spíš jako další vrstvu k doplnění nástrojů. Čím dál víc cítím potřebu to vytvářet fakt všechno na stejné úrovni. Všechno má úplně stejnou důležitost.
K tomu albu se ještě dostaneme. Vy na stanici Vltava provázíte pořadem Sedmé nebe, kde s posluchači sdílíte tipy na inspirativní interprety. Spolupracujete s Českým rozhlasem i na jiné bázi? Máte případně nějakou uměleckou vizi, kterou byste chtěla v českém rozhlasovém prostředí realizovat?
Zajímavá otázka. Řekla bych, že teď je to jenom to Sedmé nebe, občas nějaké koncerty. Ale že bych měla takhle nějakou představu… Teď budou nové live sessions, kde si můžeme pozvat někoho na rozhovor a on zahraje koncert v našem studiu. Ale to není nějaká moje vize, ale líbilo by se mi, kdyby se to ubíralo tímhle směrem, nějakého toho KEXP modelu. Ale že bych měla nějaký svůj záměr, tak to asi ne. Já jsem hrozně vděčná za to, že mám ten pořad a že v něm s naprostou svobodou můžu pouštět, co chci. Já objevuji tu hudbu, občas to slyším poprvé, a ráda bych právě poskytla i ostatním lidem tu možnost slyšet něco, k čemu by se jinak třeba nedostali. To je takový můj cíl. Takže z tohohle hlediska jsem naplněná. Ale možná o tom budu ještě přemýšlet.
S Tomášem Dvořákem neboli Floexem spolupracujete už skoro deset let. Co pro Vás toto kreativní spojení představuje? Jak Vás inspiruje?
Na začátku, co jsme spolu začali hrát, tak mě to strašně inspirovalo a posouvalo a hodně jsem vnímala, jak Tomáš dělá věci – jaké dělá rozhodnutí, jak hraje, jak vede kapelu, jak tvoří a tak. Protože tady v té kapele jsem jako muzikant, jako hudebník, který dostane něco, co se prostě naučí a zahraje. Není tam můj žádný kreativní příspěvek, což je super, protože to je jediný projekt, ve kterém jsem za těch necelých deset let byla, kde naplňuji jenom roli toho hudebníka a jenom hraju nebo zpívám a vlastně nepřemýšlím nad tou tvorbou. Teď už je to třeba jiné, protože i díky tomu jsem začala sama produkovat. Tím, že jsem sledovala všechny tyhle lidi kolem mě, jak pracovali, jsem hodně věcí poznala a naučila se. Teď už si zase můžeme o těch věcech pokecat vlastně úplně jinak, protože já už tomu rozumím víc. A jinak jsem pořád ráda, že je to tak, jak to je. Dávám do toho taky kousek sebe a cítím, že jsem součást nějakého organismu.
Své poslední album Chamaleo jste vydala v roce 2018. Už tady byla řeč o nějakém novém setu a albu. Můžeme se od Vás v blízké době na něco těšit?
Už jsem to chtěla natočit a vydat tenhle rok. Ale musím přiznat, že mám posledních pár měsíců nějaký strach. Teď jsem si to uvědomila. Nevím, co to je, jestli je to po té covidové krizi. Já mám ty skladby, a kdybych si na to sedla, začnu pracovat a někam to dotáhnu. A poprvé v životě mám fakt hodně jasnou představu, jak to chci. Jak chci, aby to znělo. Vím, že to chci produkovat a jaké tam chci mít lidi, protože to právě nechci dělat sama. Ale mám takový strach, který jsem zatím nepřekročila, protože jsem ještě nezačala s tím nahráváním. To je vždycky X měsíců totálního ponoru, který vždycky vyžaduje obrovské kvantum energie, které ještě potřebuji nasbírat. Takže tomu jdu vstříc, ale ještě nepřišel ten správný moment, kdy bych na to byla připravená. Teď spíš řeším ta živá představení a uceluji si o budoucím albu představu.
