Netroufla bych si zlehčovat umírání. V představení Funerál nepohřbíváme člověka, ale strach ze smrti, říká Vanda Hybnerová

Není troufalé dát Funerál na program divadla?

Ano, ale proč nedělat něco, co je troufalé? Proč neudělat něco, co je veliký otazník, který se vznáší nad každým z nás? Proč nemít částečně jako možnost v režii to, co se po smrti odehrává s naším tělem?

To je něco, co mě zajímalo od dob, co jsem studovala fotografii a umřela mi babička. Nesla jsem dozadu na rakev svázanou kytku a viděla jsem, jak to v tom krematoriu vypadá. Takže jsem tam začala fotit takové časosběrné dokumenty, co jsem tam zažila, viděla, jak to na mě působilo.

Čtěte také

Sociálních pohřbů přibývá. Lidé se učí znovu chodit na hřbitovy a vzpomínat, říká šéf Sdružení pohřebnictví

Pak jsem po strašných letech řešila pohřeb mého táty, což je teď deset let, a došlo mi, že jediné, co z toho potřebuji, je, aby to rozloučení s člověkem bylo krásné, a ne funkční, rutinní, standardní. Přijdu někomu na pohřeb, jsou tam vymačkaná písmenka v nějaké nástěnce, všichni máme stejné kytky, věnce, máme 20 minut na řečníka, který kolikrát ani neví, co říká. A pak z takového pohřbu odcházím a říkám si, že vůbec nevím, s kým jsem se loučila.

Čím si to vysvětlit, že tam je tolik toho stereotypu?

Myslím si, že to je trošku problém měst, je toho tady moc. V krematoriu v Praze, kde jsme točili část časosběrného filmu, který je v představení, jsem se dozvěděla, že jsou dvě kremační pece a v každé se spálí denně až 12 lidí. Máme nejvíc krematorií na počet obyvatel na světě, jsme zapálení na to shořet…

Na pohřbech zažijete spoustu situací, které jsou komické. Hranice mezi pláčem a smíchem je tenoučká.

Položila jsem se do toho tématu, protože mě vždycky bavilo, když se na pohřbu stalo něco, co mi odvedlo pozornost od nekrofilie, smutku, patosu.

Vždycky, když jsem na pohřbu, a zajíždí rakev, tak mám chuť tleskat, což se mi několikrát omylem stalo, za prvé to působí jako divadlo, je tam ta oponka. A hlavou mi jdou černohumorné věci, na pohřbech zažijete spoustu situací, které jsou komické – člověk předstírá do šály, že pláče, a přitom má záchvat smíchu, kterého se nemůže zbavit. Hranice mezi pláčem a smíchem je tenoučká.

Do tématu jsi tak ponořená, že jsi i dokázala přemluvit tvé kolegy, Michala Kerna, Marka Zelinku a Martina Donutila...

Už mnoho let hledám humor ve všech možných situacích, i tam, kde by nebyl. A pohřeb mi přijde, že se to nabízí, lidé potřebují odcházet z pohřbu s pocitem, aby truchlení po milovaném člověku probíhalo ve fázích tak, aby nebylo zasažené rituálem rozloučení negativně. Je to okamžik, kdy se s člověkem lučíme, a ten okamžik by měl být krásný, šťastný, vzpomínka na člověka, a ne uniformní, jak to u nás dost často je.

Ale abychom se vrátili k představení, jedná se o komediální téma a zároveň jemně edukativní. Otevřeli jsme něco, co lidé v sobě potlačují. Čím je člověk starší, tak se na to připravuje, myšlenky na člověka přicházejí – strach ze smrti. Tak jsem si říkala, že je dobré věci pojmenovat a najít k nim veselý obal. Ne, že bych se na to těšila, ale vědět, do čeho jdu a dokázat si to přestavit. Všechny rituály, které oslavují život – křtiny, svatby, narozeniny – tam se radujeme, ale když někdo odejde po prožitém životu, tak je to důvod k oslavě…

Ale představení nemá nic společného s tím, co je před okamžikem. Netroufla bych si zlehčovat umírání a to, co tomu předchází. Ale pak přijde okamžik uvolnění, duše si kamsi odletí a zůstává tělo. A to je předmětem představení – co se s tělem děje pár dnů od okamžiku smrti do okamžiku pohřbení.

Přírodní pohřebnictví

A Michal, Marek a Martin souhlasili s tímto tématem…

Ano, to je můj dream team. Nejkrásnější a nejúžasnější funebráci. Hledali jsme podobenství – je to jak verbální, tak pohybové představení, mám ráda klauniádu, takže to působí celé jako zvláštní klauniáda. Jsme pohřbení služba For Funeral a poskytujeme zážitkové služby…

Během přestavení diváci zjistí, že se nás nemusí bát, že jsme prima parta a můžou tam s námi v našem funeral parku chvíli zůstat. Máme komiksová jména, Prokop Hrobokop, Veršulín Plaček, ten se zabývá funerální poezií, moje postava se jmenuje Plamena Hroudová, je zastánkyně přírodního pohřebnictví.

Čtěte také

Dcery klaunů v jednom představení. Pantomima mě fascinuje, říká Vanda Hybnerová o hře Slávy dcery

To je něco, co mě jako člověka oslovilo – mám ranč, přírodu jako nejpodstatnější část svého bytí, pohřbívala jsem spoustu svých zvířat, které mi tam odešly. Cítím ten koloběh a mám pocit, že člověk by se toho koloběhu měl zúčastnit. Díky všem telefonům a virtuálním světům zapomínáme, že jsme z hmoty, která by se měla do přírody rozpustit…

V představení je ještě jedno jméno – jeden z nejúspěšnějších evropských slam básníků Matěj Plachta…

To jsou okamžiky, kdy člověk vystoupí z komfortní zóny. Na prahu důchodového věku jsem náhodou otevřela Instagram, a tam na mě promluvil člověk, nějaký kluk v čepici, a říkala jsem si, že je dobrá a že chci dělat funerální představení s mladými lidmi, protože jejich představa umírání bude jiná, nebude zatížená.

Chtěla jsem, aby závěrečnou řeč, závěrečný veliký text, který je o pohřbívání strachu – v představení nepohřbíváme člověka, pohřbíváme strach ze smrti – aby ho napsal někdo, kde je mladý a jeho představa smrti má před sebou celý život.

A tak jsem se ve svém věku vydala na slam poetry, seděla jsem v rohu, rozhlížela jsem se. Sebrala jsem odvahu a po vystoupení jsem za Matějem šla, představila jsem se a zjistila jsem, že neví, kdo jsem, což mě potěšilo. Takže nějaká anonymní starší paní přišla za klukem a říká mu – prosím vás, napsal byste mi text o smrti?

Udělalo mu to radost a napsal nám naprosto úžasný text, který jsme se ve čtyřech složitě učili – slam poetry má specifický rytmus, je poměrně náročná. Je to pro nás největší oříšek, protože závěr představení musí být dobrý.

Jaká další představení připravuje Vanda Hybnerová? Poslechněte si celý rozhovor.