Nerovnost šancí v Česku je ekonomicky neefektivní. Změny vyžadují velké reformy, říká sociolog Daniel Prokop

Myslíte si tedy, že česká společnost není spravedlivá, rozumím tomu dobře?

Ne ve všem. Nemyslím tou neférovostí, že by byly nějaké extrémní nerovnosti v příjmech apod., ale jsou dvě neefektivní nespravedlnosti, které popisuji. Jedna je, že vytlačujeme hodně lidí, hodně částí společnosti z možnosti se podílet na prosperitě. Máme hodně nerovný růst regionů, takže část regionů zaostává. Hodně dětí je neúspěšných ve vzdělávání, pokud jsou z chudších rodin. Pro rodiče je obtížné se vracet na trh práce. Takže hodně lidí je vytlačeno z šancí podílet se na prosperitě, najít svůj talent apod. To je hodně neefektivní i z hlediska ekonomiky.

Čtěte také

Ekonomický růst za každou cenu nás neudělá šťastnějšími. Měli bychom sledovat i jiné ukazatele, vyzývá popularizátor ekologie Daniš

Třeba růst Ameriky mezi 60. lety až 2010 je do velké míry dán tím, že se tam omezila rasová segregace, že ženy dostaly více příležitostí, takže více lidí má možnost najít svůj talent a pomoct tím společnosti.

V Polsku je velký růst posledních patnácti let dán tím, že tam roste hodně regionů, na rozdíl od nás. Růst táhne deset velkých měst v regionech. Ne jen Praha a Brno. My stavíme růst na malé části společnosti. Měli bychom to změnit. Vyžaduje to velké reformy – posílit regiony, změnit školství, aby se mohly rozvíjet všechny děti.

Proč to neděláme?

Jedna věc je podle mě, že podceňujeme důležitost té široké společenské základny.

Jaké parametry má tedy mít růst, aby byl spravedlivý?

To je pointa mé knížky. Bavíme se o růstu a nerůstu. Nerůst říká: My si už nemůžeme dovolit ekonomický růst, protože to poškozuje klima. A to hnutí má pravdu v tom, že dnešní podoba je neudržitelná klimaticky. Probíhá oddělování emisí od růstu HDP, ale dost pomalu. Na druhou stranu nerůstové hnutí neřeší problém, že musíme investovat do změny energetiky. A na to, abyste vybral, potřebujete ekonomiku, která funguje.

Polsko a další země dokáží rozšířit prosperitu a růst do regionů, a tím pomoct velké části společnosti. Moje knížka je o tom, jak to udělat

Já se snažím spíš popsat, že růst nemusí být čtyřprocentní, může být menší, ale daný tím, že zapojí větší části společnosti, a proto redukuje chudobu. Je nutné přemýšlet o prosperitě, o růstu, co jsou ty zdroje a jak pomáhá různým částem společnosti. Čeští politici se spíš orientují na to udělat velký růst a potom ho distribuovat důchody, dávkami apod. Ale příklad Polska a dalších zemí je o tom, že dokáží rozšířit prosperitu a růst do regionů a tím pomoct velké části společnosti. Moje knížka je o tom, jak to udělat.

Neprobrali jsme ještě to druhé téma, o kterém jste chtěl mluvit.

Když jsem pět let navrhoval s kolegy v NERVu reformy pro vládu, uvědomil jsem si, že jedna společná věc pro veřejné systémy v Česku je, že demotivují a člověka, který se snaží chovat prospolečensky, spíš potrestají.

Když jste třeba starosta obce a snažíte se stavět nebo kooperovat s byznysem, tak z toho nic nemáte, spíš nesete jenom náklady. Ke zdravotní prevenci nikdo není motivovaný. Když si v exekuci vyděláte víc peněz, často se vám i sníží čistý příjem. Když máte školu a pomáháte znevýhodněným dětem, tak vám v tom českém neřízeném systému často pošlou další chudé děti, a vlastně si ji tím trošku segregujete.

Takže často ty systémy v Česku jsou nastavené tak, že za ten dobrý skutek jste po právu potrestán. To není dobré pro udržitelnost veřejných systémů. Spíš to vede k sobeckému ekvilibriu a destrukci stability.

České vzdělávání ztrácí lidi, kteří by se mohli rozvíjet a posunout společnost

Vzdělávání – to je vaše téma, kterým se zabýváte dlouhodobě. V knize Spravedlivý růst se zamýšlíte nad tím, v čem připomíná české vzdělávání Scottovu výpravu. Co to byla Scottova výprava?

Když šel Robert Scott na jižní pól, posluchači možná vědí, že po cestě zpátky umřel, umrzli. Britská výprava udělala hodně logistických chyb. Jedna z velkých chyb, kterou udělal, byla, že napříč výpravou si vybíral lidi nejen podle schopností, ale podle toho, jaké byli třeba národnosti. Takže nejlepší lyžař nešel na finální výpravu, protože byl Nor. Vybíral si podle hodnosti v britské armádě, vybíral si důstojníky podle toho, kdo mu přispěl na výpravu. Takže dost často to bylo vybráno personálně, ne na základě snahy a talentu, ale na základě nějakých statusových věcí.

Čtěte také

Dětem říkám, že nejdůležitější jsou postoje, ne geny, vypráví učitel, který si po úrazu nepamatuje 25 let života

A to v něčem připomíná české vzdělávání. Třídíme děti hodně brzo i podle toho, z jakého jsou prostředí. Když se jde na střední školy, závisí hodně na tom, jaké aspirace mají vaši rodiče, jak se vyznáte v systému přijímacích zkoušek...

Děláme způsoby výběru, které nejsou jenom podle snahy a talentu. To je za A dost neférový systém a za B je i dost neefektivní, protože ztratíte spoustu lidí, kteří by se mohli rozvíjet, posunout společnost. Ztratíte je ve výběrech, které jsou i na základě toho, v jakém regionu se narodí, v jaké rodině, jestli se vyznají v nějakém systému apod.

Jakou roli tam hraje ta determinace, že jste se narodil v nějakém rodině, v nějakém místě jdete do nějaké školy a už tam si řeknete: „Se mnou to stejně jiné nebude, budu žít takhle.“ Nemáte žádné světlo na konci tunelu.

Ve vzdělávacím výzkumu je metafora, že ve vzdělávání není skleněný strop, že byste neměl šance vůbec, ale lepivá podlaha. Když jste z takové rodiny, tak v každém stupni musíte vyvinout mnohem větší snahu se někam posunout. A jedna z věcí, která to brzdí, je, že máme hrozně nerovnou kvalitu škol. Děti se octnou v prostředí, kde i ostatní nemají žádné aspirace. Jsou experimenty, které ukazují, že když řeknete učitelům o náhodně vybraných dětech, že mají super talent, tak se jim věnují a pozvednou je. Byť to byl náhodný výběr.

Když si učitelé myslí od začátku o dětech, že nemají perspektivu, tak se jim tolik nevěnují a taky je nikam nedotáhnou. Tím, že rozdělíme děti, tak část dětí dáme do škol, kde není žádná aspirace od zbytku rodin a učitelé je od začátku berou jako někoho, kdo má velmi malé šance něčeho dosáhnout. A potom – to je naplňující se proroctví – tak ve většině případů skončí.

Jak nespravedlnost ovlivňuje voličské chování? A je téma bydlení tím hlavním, co ovlivňuje nespravedlnost v České republice? Poslechněte si celý rozhovor.