Nepovažuju se za portrétního fotografa, tváře využívám pro osobní sdělení.

Host (Ivan Pinkava): Dobrý den.

Moderátor (Naděžda Hávová): Už jste, pane Pinkavo, dneska vyšlehal nějakou ženu, nebo se do těch lidových zvyků a tradic nezapojujete?

Host (Ivan Pinkava): Jednak jsem rád, že jsem vstal ráno, abych sem akorát došel. A nějak už mám skoro problémy s tím zapojováním do těchto zvyků.

Moderátor (Vladimír Kroc): Říkáte ráno, abych sem došel. Sešli jsme se v poledne. No dobře, tak je volný den, ale Velikonoce jsou křesťanské svátky. Jak jste je prožil? Odpočinkem?

Host (Ivan Pinkava): Trošku jsem doufal, že budu víc odpočívat, ale nakonec jsem musel stejně pracovat, tak spíš jsem dodělával všechny možný dluhy za poslední měsíc.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže pracovní.

Host (Ivan Pinkava): Bohužel.

Moderátor (Naděžda Hávová): V úvodu stručná vizitka našeho hosta. Ivan Pinkava se narodil v Náchodě před 44 lety. Na pražské FAMU vystudoval obor umělecká fotografie. Od roku 1988 měl zhruba 20 samostatných výstav po celé Evropě a také Spojených státech. Zúčastnil se několika desítek společných výstav. Je zastoupen v českých a zahraničních muzejních sbírkách a jako jeden z mála českých fotografů je uváděn v prestižních zahraničních encyklopediích. Fotografie Ivana Pinkavy jsou publikovány v řadě knih a odborných časopisů po celém světě.

Moderátor (Vladimír Kroc): Monografie dynastie byla oceněna jako nejkrásnější česká výtvarná publikace roku 1994. Kniha Memento mory získala v USA ocenění nejkrásnější umělecká publikace za rok 2001. Na konci osmdesátých let Ivan Pinkava spolu zakládal Pražský dům fotografie. V současné době vede Ateliér fotografie na Vysoké škole umělecko průmyslové v Praze. Ještě k těm oceněním, je to kompletní seznam? Asi ne.

Host (Ivan Pinkava): Nevím, jestli už to smím prozradit, ale snad už to je zpráva oficiální, že jsme získali s nakladatelem cenu za nejkrásnější knihu za poslední katalog k výstavě Heroes. Teď jsem to slovo sám vyslovil špatně anglicky. Ale není to anglicky. Správně je to Heroes, protože název to je řecký nebo latinský, chcete li.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak mi k tomu ocenění samozřejmě blahopřejeme a jsme rádi, že jsme asi první, kde se to zveřejňuje.

Host (Ivan Pinkava): Ano, pravděpodobně, děkujeme.

Moderátor (Naděžda Hávová): Nikdy jsem moc nevěřil na fotografy, kteří takzvaně přinášeli zprávy o světě. Snad to může být součást jejich práce, ale vždy je to především zpráva o nich samých. Tolik slova Ivana Pinkavy, které jsem našla v jednom z rozhovorů. Jakou zprávu přinášejí vaše fotografie o vás, pane Pinkavo?

Host (Ivan Pinkava): No to je právě to, co se snažím verbálně nesdělovat, takže vám budu zase trochu unikat, ale není to z důvodu nějaké neochoty něco o sobě vyprávět. Spíš možná z nějaké nešikovnosti, jak to vyprávět. Proto se vyjadřuji obrazem, protože myslím, že to je lepší způsob vyjadřování a taky obecnější, takže věřím, že umožňuje nějakým způsobem vyprávět i vám jako divákům o vás samých.

Moderátor (Vladimír Kroc): Teď mě docela zaujalo, rád bych věděl jak vypadá vaše hodina na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kdy se nechcete verbálně vyjadřovat k fotografiím, ale teď jsem vás chytl příliš za slovo.

Host (Ivan Pinkava): No tak tam je to samozřejmě přesně obráceně.

Moderátor (Vladimír Kroc): A tam mluvíte o svých fotografiích. Dá se vůbec něco, jako je umělecká fotografie naučit?

Host (Ivan Pinkava): Tak věřím, že do určité míry můžete nějakým způsobem něco posouvat a pomáhat studentům, aby nacházeli nějaký svůj vlastní vnitřní jazyk, ale samozřejmě, že musíte být nadán k nějakému vizuálnímu vnímání a musíte mít také nějakou vášeň, která vás vlastně nutí, abyste se takto chtěl vůbec vyjadřovat.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vedení ateliéru, fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové jste převzal po nedávno zesnulém vynikajícím fotografovi, profesoru Pavlu Štechovi. Jak se navazuje na jeho práci? Vy jste nastoupil do rozjetého vlaku.

Host (Ivan Pinkava): No tak v zásadě můžu říct, že se navazuje dobře, protože ten vlak byl domnívám se, docela správně rozjet. Takže v tomto smyslu si nemůžu stěžovat, ale samozřejmě že to je trošku složitý vstupovat do nějakého systému výuky, kdy speciálně na té Vysoké uměleckoprůmyslové škole ta výuka je taková velmi odvozena od toho konkrétního pedagoga, takže v půlce roku maličko pomalu přetvářím ten systém, trošku zase víc k obrazu svému, ale není to, že bych musel dělat nějaké strašně dramatické změny.

Moderátor (Vladimír Kroc): Co je pravdy na tom, že si vás vaši studenti vlastně přáli?

Host (Ivan Pinkava): Tak doufejme, že to tak je. Dostal jsem od nich dopis, abych se přihlásil do konkurzu, kde mě napsali, že by jim bylo ctí, kdybych byl jejich pedagogem. Tak samozřejmě, že mě to potěšilo a přiznám se, že to asi byl hlavní důvod, proč jsem nakonec začal uvažovat, se do konkurzu přihlásit.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste předtím neměl v úmyslu učit?

Host (Ivan Pinkava): Já jsem kdysi už o tom dokonce s Pavlem Štěchou mluvil, ještě za jeho života, který mi říkal, jestli bych o tom neuvažoval, ale ještě tehdy jsem se docela silně bránil a přiznám se, že já nejsem moc sebejistý člověk a měl jsem a dodnes teda stále mám silné pochybnosti, jestli jsem ten pravý člověk pro práci pedagoga. Na druhou stranu možná, že když bych ty pochyby neměl, že by to bylo, bych řekl mnohem horší zpráva.

Moderátor (Naděžda Hávová): Já předpokládám, že jste převzal studenty, kteří vám vyšli vstříc, se kterými jste si kápli do noty.

Host (Ivan Pinkava): No tak myslím, že skutečně si nemůžu stěžovat. Samozřejmě jde ještě pořád spíš o takové jakoby osahávání té situace, protože nemůžete někam přijít a domnívat se, že okamžitě tam vstoupíte do tak intimních věcí, jako je tvorba lidí. Ale tvorba, to jsem teda opravdu řekl hodně nešikovně. Jako je nějaká umělecká tvorba, kde potřebujete mít velmi úzký vztah se studenty, ale myslím, že to je vždycky taková oboustranná komunikace, kdy samozřejmě i pro mě to je zajímavé, protože dostávám taky já spoustu podnětů a způsobů, jak uvažovat třeba o svých věcech. Takže je to vždycky pro obě strany by to mělo být přínosné.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vaše práce si podrobně mohli prohlédnout loni návštěvníci pražského Rudolfína, kde jste měl rozsáhlou soubornou výstavu. Velkou její část tvořily především vaše černobílé stylizované portrétní fotografie a výstava měla velký úspěch. Chystáte něco podobného zopakovat?

Host (Ivan Pinkava): Nechystám teď žádnou vlastní větší novou výstavu, ale velmi rád bych zopakoval tuto výstavu. Teď také asi budeme trošku předjímat, ale teď se otevřely nějaké možnosti na reprízu této výstavy v Aténách a také je teď právě rozpracovaná repríza v Moskvě, kterou bych si velmi přál. Protože Moskva je dneska skutečně velmi zajímavé umělecké centrum, což možná tady dneska řada lidí ani netuší, protože všichni tady máme takovou tu tendenci směřovat nejlépe do New Yorku, nebo do Paříže, ale myslím, že Moskva je docela opomíjená a že se tam dějou hodně zajímavé věci.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy se intenzívně zabýváte zejména portrétní fotografií. Nesnažíte se zachytit jen krásné tváře a krásná těla. Někomu se vaše portréty mohou zdát velmi syrové. Malebné tváře pro vás nejsou zajímavé?

Host (Ivan Pinkava): No, ale jsou zajímavé, ale třeba je nefotografuji. Ne, já možná tady opět využiji příležitosti, že se můžu trošku bránit a rovnou bych chtěl říct, že já se vlastně nepovažuju za fotografa portrétů, nebo portrétního fotografa, jak jsem často nazýván. Protože ty fotografie jsou spíš zase nějakou mou zprávou o mém myšlení, o uvažování a já spíš tváře využívám k nějakým svým záměrům ke sdělení, ale nejsou to portréty, de facto těch konkrétních lidí.

Moderátor (Vladimír Kroc): Spolupracoval jste s herci a tanečníky teatru Novogo Fronta. Jak vy to, spolupráce, jak se pracuje fotografovi s herci? Na první dojem to může vypadat, že to jde samo, ale ono to tak jednoduché asi nebude.

Host (Ivan Pinkava): Ano to nikdy není moc jednoduché, ale samozřejmě, že s nimi ta práce je velmi pěkná, protože oni nejsou typičtí herci v tom klasickém slova smyslu, kde hrají nějaké role, ale myslím, že tam bylo možnost částečně nalézt nějaké pojítko mezi mou prací a jejich prací, jelikož i oni se snaží o nějakou, řekněme interpretaci bytí, pokud použiji takovéhle velké výrazy. A to byl asi důvod, proč jsem si vybral ke spolupráci.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jakou zkušeností pro vás pak bylo zobrazování politických vězňů? Já musím říci, že fotografie jež jste pořizoval pro pražský ateliér Nangans. Výstavu fotografií politických vězňů padesátých let zahajoval svou novodobou historii a vaše fotografie mohly diváci také tam vidět.

Host (Ivan Pinkava): Ta zkušenost byla velmi zajímavá a musím říct, že jsem za to byl docela vděčný za tu práci, protože občas to byla práce skutečně i výjimečně krásná, někdy také velmi složitá. Protože jednak jsem musel úplně pracovat jiným způsobem, kde musíte s velikou pokorou přistupovat k těm lidem, kde to není práce o vaší exhibici a o nějakém vašem egu. Což velmi často se samozřejmě nějakým způsobem vždycky do vaší práce dostává a musel jsem hledat nějaký způsob, jak skutečně nalézt ve velmi krátké době cestu k těmto lidem. A velmi často jsem při tom musel řešit, pro mě trošku někdy složitý jakoby morální problém, jestli vůbec ještě někdy mám třeba právo na určitou fotografii, kdy někteří lidé byli velmi nemocní a nebyl jsem si úplně jistý, zda je vůbec vhodné fotografovat.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak jste si na to odpověděl?

Host (Ivan Pinkava): No říkal jsem si, že možná třeba tu fotografii nakonec vůbec nebudu prezentovat, když to nebude fotka, která by současně ukazovala nějakou důstojnost toho člověka. Zase je pravda, že potom přemýšlíte i o tom, že má velikou hodnotu ukázat příběhy těchto lidí, kteří prošli v poct opravdu peklem a dneska po nich nikdo zásadě velmi ani neštěkne a ty osudy jsou jakoby vám přijdou potom ztracený a promarněný.

Moderátor (Vladimír Kroc): Hostem Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu v pořadu Dva na jednoho, je dnes fotograf Ivan Pinkava.

Moderátor (Naděžda Hávová): Kapela 100 zvířat, na vlnách Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu. Ivan Pinkava, host pořadu Dva na jednoho, říkal 100 zvířat, ty neznám, tak jsme vám je představili. Vzpomenete si, kdy jste držel fotoaparát poprvé v ruce?

Host (Ivan Pinkava): No to už si asi nevzpomenu, ale vzpomenu si kdy jsem začal s tím fotoaparátem obtěžovat celé své okolí a to byl ještě někdy na základní škole. Myslím v nějaký sedmý osmý třídě.

Moderátor (Naděžda Hávová): Předpokládám, že vaše první fotografie to byl portrét někoho z rodiny. Nebo se pletu?

Host (Ivan Pinkava): Ne, ne, ne, fotil jsem všechny své spolužáky a svou chemikářku a dělal jsem strašně drzé záběry potom.

Moderátor (Vladimír Kroc): Máte rád barvy?

Host (Ivan Pinkava): Ale víte, že mám. Zní to asi zvláštně, když sám fotím černobílé fotografie. Je to strašně zvláštní, teď speciálně ve škole, kde většina studentů fotí barevně, tak když mě přinesou černobílé fotografie, tak já jsem někdy i zklamán.

Moderátor (Vladimír Kroc): V čem vy vidíte výhodu právě černobílé fotografie?

Host (Ivan Pinkava): Tak já nevím, jestli to je výhoda, ale je to samozřejmě, samo o sobě určitá stylizace a pro věci, které dělám já, mě to přijde, že tam to má nějaký smysl i jakoby v rámci nějakého omezení, které jsem si sám pro sebe stanovil. Ale jinak samozřejmě to, co může mít výhodu černobílá, tak stejnou může mít výhodu barevná, asi opravdu záleží na tom, pro co se rozhodnete tu fotografii využívat.

Moderátor (Vladimír Kroc): Je pro vás důležitá technologie? Světem začíná vládnout digitální fotografie.

Host (Ivan Pinkava): No tak, ona vůbec pro fotografii technologie strašně důležitá, protože i kdyby nabyla digitální, tak i ta klasická fotografie má taky svou technologii a když ji neumíte, tak ta fotografie většinou funguje špatně. Samozřejmě, že ten nástup digitální fotografie je závratný a už v té škole myslím, že víc než 50 procent věcí se dělá digitálně.

Moderátor (Vladimír Kroc): Možná, to vidím příliš zjednodušeně, ale mám pocit, že právě u té digitální fotografie se dá spousta nedostatků, třeba při komponování snímků, nebo když fotíte, tak potom se dá ještě spousta věcí dotáhnout v počítači.

Host (Ivan Pinkava): Dá, ono teda.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vlastně se z toho dá udělat úplně jiný snímek.

Host (Ivan Pinkava): Ano, dneska už to jde i s tou klasickou fotografií, protože to neskenujete a můžete s tím pracovat stejně jako s digitální, ale máte pravdu, že to přináší s sebou velikou spoustu vlastně nových pohledů. Částečně veliké riziko banalizace, protože každý fotograf může dělat tisíce, tisíce fotografií, namísto aby se zastavil a věnoval se té jedné. A on se domnívá, že pak těch tisíc fotografií bude vybírat a opravovat a v zásadě mu unikne ta jediná, kdyby se zastavil. To je veliké riziko.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vaše fotografie mají velmi blízko k obrazům starých mistrů. Zkoušel jste někdy malovat?

Host (Ivan Pinkava): Zkoušel a dokonce pořád si říkám, že ještě není všem dnům konec a že možná ještě.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vyměníte fotku za malbu.

Host (Ivan Pinkava): To možná třeba ne, ale že třeba ještě paralelně bych chtěl přibrat, kdyby bylo troch času.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vedení v ateliéru fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, to je teď váš hlavní úkol, abychom nezapomněli, vy jste nám prozradil, že se vám podařilo získat výstavní prostory pro vaše studenty. Kde mohou vidět diváci jejich práce, kde to je?

Host (Ivan Pinkava): Je to v Náprstkově ulici na Starém městě a v kavárně Krásné ztráty, kde jsme shodou okolností tento týden otvírali vlastně první vernisáž mých studentů. Takže srdečně zvu posluchače tímto, výstava bude určitě otevřená minimálně 1 měsíc, možná i déle a je to taková rozjezdová výstava jenom na první seznámení pro nás prostorama, pro diváky s námi.

Moderátor (Vladimír Kroc): Některé z vašich fotografií mohli návštěvníci vidět například loni při procházce areálem Pražského hradu, kde byly vystaveny v rámci výstavy Maximální fotografie. Lidé mohli shlédnout 27 velkoplošných fotografií. Podílel jste se nějak na jejich výběru?

Host (Ivan Pinkava): V zásadě velmi lehce konzultačně, protože PPFka tento projekt dělala ze svých sbírek, takže řekněme v rámci výběru z toho, co je v jejich sbírkách.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak se vám líbilo to spojení fotografie a architektury?

Host (Ivan Pinkava): Tak mám k tomu trošku ambivalentní postoj, protože na jednu stranu to spojení samozřejmě si myslím, že je dobré a funguje. Na druhou stranu vím, že od počátku ten projekt měl být maličko jinak postaven a tak, jak to v Čechách vždycky bývá, tak na začátku je dobrá idea, která se pak trošku očesává a maličko pozměňuje, až ke konci ten výsledek trošku vezme za své a myslím, že to se tady maličko stalo. Protože původní idea byla, že ty fotografie vás budou částečně atakovat v tom prostředí a nakonec se trošku uklidily někam bokem ke zdem Pražského hradu a myslím, že to neprospělo ničemu a nikomu.

Moderátor (Naděžda Hávová): A jak lidé reagovali na výstavu fotografií velikých jako billboardy, byl to přece jenom celkem nezvyklý projekt, nezvyklý pohled na snímky. Měl jste nějak možnost zaregistrovat reakce diváků?

Host (Ivan Pinkava): Ona ta zpětná vazba při takovýchto výstavách z veřejného prostoru je vlastně poměrně špatná, nebo velmi těžko ji získáváte. Takže si člověk názor pak dělá spíš jenom z toho, jak on sám ty věci vnímá a samozřejmě své věci téměř nedokáže objektivně vnímat. Takže můj pocit je spíš třeba ze zahrad Pražského hradu, kde měla věci Emila Medková například a myslím, že teda tam to fungovalo krásně pro mě.

Moderátor (Naděžda Hávová): Číhal jste za stromem a díval se?

Host (Ivan Pinkava): Ne, samozřejmě šel jsem se podívat, ale nejsem ten úplně čihač.

Moderátor (Vladimír Kroc): Patříte mezi hrstku českých fotografů, kteří dosáhli výrazných úspěchů nejenom doma, ale i v zahraničí. Jak chápou vaši práci diváci v cizině. Měl jste je nějak možnost to zjišťovat? Dívají se podle vás na fotografie třeba jinýma očima než mi Češi?

Host (Ivan Pinkava): Trošičku ano, ale možná ne třeba tak, jak bychom čekali. Přeci jenom já vystavuji v zemích, které mají stejný kulturní kontext. Což taky samozřejmě pomáhá, že ty východiska jakoby pro čtení jsou stejná, ale ten hlavní rozdíl možná je v tom, že některé země bych řekl, jsou víc otevřené, některé jsou takové opatrnější a třeba, když budu srovnávat třeba Spojené státy, tak na jednu stranu tam samozřejmě existuje mnohem větší pruderie, než je třeba v Čechách, nebo v Evropě. Ale na druhou stranu zase ta společnost je mnohem otevřenější se jakoby něco dovídat a je taková pozitivnější. Ta Evropa je velmi kritická a vždycky vás jakoby dává takový jako velmi kritické mantinely a jakoby chtěla hledat něco, co nefunguje, nebo. Ta Amerika je svobodnější určitě v tomto.

Moderátor (Vladimír Kroc): Stačí podle vás laický přístup, to znamená, přijdu na výstavu, podívám se a řeknu, líbí, nelíbí a nebo je potřeba, aby to oko diváka bylo poučené?

Host (Ivan Pinkava): No to je jako hrozně dobrá a současně složitá otázka. Ono záleží asi o jaký druh umění, nebo fotografie se jedná, ale já pro sebe mám takové krédo, že samozřejmě jsem rád, když ten poučený divák umí číst, třeba možná trochu jako jiná patra té fotografie, než ten nepoučený, ale současně si vždycky snažím a by i ten zcela nepoučený divák minimálně dokázal k fotografii přijít a říct přesně líbí, nelíbí. Trošku taky způsob námětu, nebo to s čím pracuji, si myslím je, že to umožňuje, aby i ten nepoučený divák navázal na nějaké své nevědomí, které ho může svým způsobem otevřít, nebo umožnit mu jak tu fotografii číst.

Moderátor (Naděžda Hávová): Dokumentární, nebo reportážní fotografování Ivana Pinkavu nikdy nelákalo?

Host (Ivan Pinkava): Víte, že já vlastně k tomu mám velikej respekt a já mám velmi rád dokumentární fotografii, ale já to prostě neumím. Já jsem na to strašně plachej člověk ve skutečnosti, takže pro mě, když někdy něco takového musím udělat, tak mám hrůzu, že ty lidi atakuju a sám nemám rád, když mě někdo fotografuje, takže z těchto důvodů prostě ne.

Moderátor (Naděžda Hávová): Chápu vaše, vaši diváci, nebo chápou diváci vaše tajemné snímky, tak jak byste chtěl vy?

Host (Ivan Pinkava): Vlastně mám pocit, že ano. Samozřejmě nemůžu se domnívat, že každý bude umět číst, přečíst moje fotografie, ale.

Moderátor (Naděžda Hávová): Taky už jste v úvodu řekl, že chcete být částečně nečitelný.

Host (Ivan Pinkava): Ale, to jsem říkal, opravdu? Ale někdy jsem neuvěřitelně, opravdu neuvěřitelně překvapený, jak někteří lidé reagují a jsou nepoučení a napíší mi třeba po výstavě dopisy. Mimochodem během výstavy v Rudolfínu jsem dostal spousty dopisů od mnoha lidí, což je teda neuvěřitelně jako krásný zážitek, že někdo vezme pero a kvůli výstavě vám napíše dopis, protože si nemyslím, že to je standardní a tam mě překvapilo kolik lidí se pokusilo o nějakou interpretaci těch fotografií a chtěli mi sdělit, jak je oni čtou a vůbec to nebylo nezajímavé. Dokonce bych řekl, pardon, někdy zajímavější než to co psali někteří, řekněme kritici.

Moderátor (Vladimír Kroc): Na závěr otázka. Kde můžeme vaši práci vidět teď?

Host (Ivan Pinkava): Teď momentálně asi nikde, protože já si dávám maličko pauzu teď po výstavě v Rudolfínu, ono to taky bylo docela velké sousto a tak já doufám, že snad v těch Aténách, nebo v té Moskvě nejdříve.

Moderátor (Vladimír Kroc): Budeme se těšit, uděláme si tam cestu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Děkujeme, že jste si i v tento sváteční den udělal půlhodinu na Český rozhlas 1-Radiožurnál. Naším hostem byl jeden z nejvýraznějších, nejvýznamnějších a nejrenomovanějších českých fotografů Ivan Pinkava. Hodně úspěchů v další práci, nashledanou.

Host (Ivan Pinkava): Taky děkuji a budu dělat, že se nečervenám.

Moderátor (Vladimír Kroc): Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, přejí Naděžda Hávová a Vladimír Kroc.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.