Neplakat nad rozlitým mlékem

Vzpoura mlékařů. Tak by se dala charakterizovat série demonstrací v několika evropských městech, při kterých se zemědělci domáhali vyšších výkupních cen mléka. Z té poslední z nich, která se odehrála v Lucemburku, jsem si odnesl nejen hodně názorů zemědělců, ale i něco na botách.

Za poctivou práci férovou cenu!
Když nebudou farmáři, nebude co jíst!
Zemědělci jsou v krizi!

To hlásaly prefabrikované transparenty v různých jazycích, které si na traktory a na dřevěné tyče přivazovali demonstranti při protestu před sídlem Rady Evropské unie v Lucemburku. Uvnitř budovy zrovna jednali ministři zemědělství.

S většinou výroků, které objevily na transparentech, se dá souhlasit. Určitě ne ale s těmi, které byly nad figurínami oběšenců na traktorech. Hlásaly buď, že situace v zemědělství je zralá na to, aby si producenti mléka lidově řečeno "hodili mašli", nebo že takový osud - houpání se na provaze - čeká eurokomisařku pro zemědělství Mariann Fischer Boelovou.

Mělo mne napadnout, že kdo přijede desítky i stovky kilometrů s takovou hrozbou, nebude chtít na demonstraci zpívat odborářské písně o rovnosti, solidaritě a bratrství. Toho dne bylo sice v Lucemburku dost parno, ale nikdo z demonstrantů si nepřál zažít studenou sprchu. Ta přesto přišla. Nikoli ovšem od suverénně chladné lucemburské policie se štíty, obušky a obrněnými vozy, ale od samotných zemědělců.

Začít v davu z cisterny rozstřikovat mléko, byl nápad hodný opravdu jen španělských farmářských výrostků. Když pak začali radikální farmáři pálit před vchodem do budovy Rady Unie slámu, metat ji proti policistům a vrhat lahve s mléčným práškem, přiznala pořádající zemědělská organizace Copa Cogeca, že se jí situace vymkla z rukou.

Však také reakce unijních ministrů tomu odpovídala. Zemědělci si nic nevydupali a zklamaně odtáhli. Bohužel tak, jak přišli. Na traktorech.

Lucemburčané a lidé dojíždějící do tohoto státečku za prací z okolních zemí, nejsou zvyklí, aby kvůli traktorům na dálnici jeli z centra města na lucemburské hranice místo 20 minut hodinu a půl. Částečně bylo účelu demonstrace tedy dosaženo.

Skoro všichni v Lucembursku věděli, že těmi, kdo jim hnul žlučí, byli zemědělci. Farmáři, kteří jsou stejně jako jiná odvětví hospodářství v krizi, ale žádají, aby se jejich nadprodukce nadále vykupovala do unijních skladů za intervenční ceny. Kdo ale za to máslo a sušené mléko ve skladech zaplatí ? No přece Unie. A z jakých peněz ? No přece z našich.

Když se demonstranti z Lucemburku rozjeli domů, zbylo po nich kromě ohořelých balíků slámy mléko rozlité po celém parkovišti, kde demonstrovali. Už tehdy jsem měl velmi intenzivní pocit, který i po opuštění epicentra mléčného výbuchu přetrvává:

Že tu kolem evropské produkce mléka něco smrdí. A není jen rozlité mléko. Je to snaha hlavně západních, oproti našim plně dotovaných zemědělců podojit ne své krávy, ale unijní pokladnu. Jenže Unie není žádná dojná kráva, a už vůbec ze sebe nenechá dělat vola.

Pavel Novák, Český rozhlas, Lucemburk

autor: pan
Spustit audio