Není jeden univerzální klíč ke šťastnému životu, říká autor podcastu Rodina na prach

2. únor 2026

Trenér skateboardingu a moderátor Patrik Buday vyrůstal se svým bratrem v Klokánku, protože se o ně jejich rodiče nedokázali postarat. Dnes svůj příběh otevřeně sdílí na sociálních sítích a v podcastu Rodina na prach, kde spolu s dalšími hosty a psychoterapeutkami ukazuje, že ke šťastnějšímu životu nevede jediný univerzální klíč: „Respondentů je tam hodně a člověk si může sám za sebe vybrat, co se mu bude hodit,“ říká pondělní host Jana Pokorného.

Pro řadu dětí je traumatem už jenom to, že se jejich rodiče občas pohádají. Vy jste to měl horší. Měl jste strach?

Mockrát, měl jsem pocit, že celý život budu sám. Byl tam brácha, ale vyrůstali jsme vedle sebe jako postavičky, věci jsme spolu neřešili, to až v dospělosti. Měl jsem o něj kolikrát strach, protože máma se pohybovala v kruzích, kde bylo násilí… Viděl jsem, jak mámu mlátí chlapi. Tyto zkušenosti si člověk pamatuje a překrývá to hezké vzpomínky na dětství.

Období, kdy to šlo s vámi z kopce, to bylo v pubertě?

Čtěte také

To bylo v pubertě, v patnácti letech. Byl jsem vždy nezvladatelné dítě, strašně moc energie, temperament a do toho takové dětství. Když si to spojíte, tak je to motorová myš, absolutně neovladatelné. Takže to bylo se mnou náročné a cením každého, kdo to se mnou zvládal a vydržel.

Asi bych řekl, že po rozchodu s první přítelkyní, když mi bylo 16, byla to velká láska, tak jsem začal brutálně kalit. V tu dobu jsem kouřil. Pak v 18 to šlo z kopce, automaty a tak. A pak ve 20 jsem se začal měnit, začal jsem si říkat, že takhle to dál nejde.

Co vás dovedlo k tomu, že jste s divočejším životem chtěl přestat? Najednou jste zjistil, že jste jako otec?

Přesně tak, rodiče můžou být dobrý i špatný vzor. Pamatuji si chvíli, kdy jsem přišel z kasina, díval jsem se do zrcadla a viděl jsem vlastního otce. A říkal jsem si – takhle dopadnout nechceš. Takže tam vznikla vnitřní motivace to měnit.

Vás nenapadlo vyhledat odbornou pomoc, rodinnou terapii?

Patrik Buday

Je zajímavé to, že v tu dobu jste nevěděl, že terapie existuje. Žil jste a nikdo za vámi nešel s tím, že existuje terapie a podpora. Zároveň nevím, jestli bych to přijal, říkal jsem si, že nemám problém, všechno je v pořádku, život si takhle žiji. Takže nevyhledal jsem, až později, a to je nedávno, třeba dva roky zpátky.

Takže když jste s tím osudem bojoval sám, s čím jste hlavně bojoval?

Sám se sebou, snažil jsem se přeprat toho Patrika, kterého naprogramovaly činy rodičů. Všechno se vám propisuje do těla, psychiky, reagujete pouze na to, co zažíváte. Jako dítě jste nepopsaná schránka, nějak se narodíte a to neznamená, že jste špatný nebo dobrý, sajete to jak houba. A to, jak jsem byl naprogramovaný, tak to jsem si začal uvědomovat přibližně v 16 letech. Pak začínáte dohlížet na důsledky svých činů a může začít práce s tím, že takhle to nechci a potřebuji se přeprogramovat.

Byl někdo, kdo vám s tím pomáhal?

Určitě lidé, které jsem potkával na cestě. Ne vyloženě někdo, kdo za mnou přišel – hele, chci si o tom popovídat, pojďme to řešit. Ale už jenom během života, že si nás moje teta se strejdou v dětství brali k sobě na barák a měli jsme možnost tam zažívat hezké vzpomínky, tak to už se do vás propisuje, formuje. Říkáte si – takhle by mi v dospělosti nevadilo žít. A zpětně na to dokážete takhle nahlížet…

Důležité je nebát se o tom mluvit

Nebo na učňáku, když jsem chodil na kuchaře a číšníka, tak tam mi lidé pomáhali. To důležité, co chci předat, je, že jsem měl pocit, že jsem na všechno sám. Rozešla se se mnou holka a já nevěděl, komu to řeknu, bylo mi strašně. A hrozně mi pomohlo se jim vyplakat a všechno říct. Takové poslání, co se snažím předávat, je – nebát se o tom mluvit. Takže tihle lidé mi s tím pomáhali, vyslechli mě, řekli k tomu nějaký názor.

Nastalo ve vás dilema, že byste měl úplně zpřetrhat vazby s rodinou? Protože to je neuvěřitelně těžká věc…

Čtěte také

Nastalo. S otcem jsem je přerušil úplně, s matkou ne, protože cítím, že to je dobrý člověk, jenom nějakými životními okolnostmi byla donucená reagovat. Dostala se tam, kde je, a to z ní nedělá špatného člověka. U otce jsem cítil, že tam není kousek dobra. Chápu, že ho tam dohnaly okolnosti, ale jsou to dospělí lidé a rozhodují se, jak na to budou reagovat. A u něj jsem necítil kus dobra, bylo to potřeba utnout, abych mohl žít šťastný život.

Jak svůj příběh využíváte k tomu, abyste pomohl ostatním?

Komunikuji to na sociálních sítích, kde to dosah má, lidi to baví. Dokavaď budu cítit, že to má smysl, tak to dělat budu. Další věc je podcast, kde jsme se domluvili s Radiem Wave. Tam ale nemluvím jenom já, máme tam spoustu respondentů z různých rodinných poměrů, a zase oni nám říkají nějaké strategie. Každý případ, každá rodina je individuální a prožíváme věci jinak.

Vždy říkám, že není jenom jeden univerzální klíč ke šťastnému životu, ale v tomto podcastu se jich rozdává stovky, protože respondentů je tam hodně a člověk si může sám za sebe vybrat, co se mu bude hodit. Navíc to komentují psychoterapeutky, které tomu dávají velkou váhu.

Jak náročné je založit vlastní rodinu, když má člověk za sebou těžké dětství a dospívání? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Jan Pokorný , prh

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.