Německý komplex Prora. Masová rekreace měla posilovat německý národ
Říkali jsme jim trochu s despektem „dederóni“ a smáli jsme se jejich trabantům, ale současně jsme je tak trochu obdivovali. Mají i víc než tři desítky let po znovusjednocení Německa obyvatelé jeho východní části obecně jiný charakter a zvyklosti než ti na západě země? A také, jestli a pokud ano, jak se vyrovnali s dědictvím dvojí totality: nacistické i komunistické.
Za zeleným pásem na baltském pobřeží na ostrově Rujána se táhne nekonečná řada identických pětipatrových obytných bloků. Postavila je tady ve 30. letech za vlády nacistů organizace Kraft durch Freude (Síla skrz radost), zkráceně KdF, což byla rekreační odnož jediných tehdy nacisty oficiálně povolených odborů.
Tak trochu obdoba Revolučního odborového hnutí neboli ROH, jaké jsme měli v Československu za socialismu. Celý rekreační komplex měl být dlouhý bezmála 5 kilometrů a není divu, že se oficiálně jmenoval Koloss von Prora. Působí opravdu monumentálně, ale měl velmi pohnutý osud. Jak můžete zjistit, když navštívíte expozici v Dokumentačním centru Prora v jedné z těch budov.
Promítají se tady archivní filmy o rekreaci za dob nacismu, stálá výstava přibližuje, jakým způsobem si totalitní stát získával oddanost mas a jak k tomu mělo sloužit i tohle obří rekreační středisko. Jenže než ho stačili dostavět, vypukla 2. světová válka. Část komplexu sloužila jako nemocnice, jiná jako škola pro ženy v ozbrojených silách. Pak se tady na čas ubytovali vyhnanci z území, o které Německo přišlo na východě, po nich zabrala celý obří areál na několik let Rudá armáda a ta ho začátkem 50. let předala východoněmecké armádě.
Ta tady zůstala až do roku 1990, jen malou část využívala pro rekreaci, z největší části udělala prostě kasárna. Když pak padla Berlínská zeď a s ní komunismus a Německo se znovusjednotilo, převzal Proru Bundeswehr, tedy federální armáda, ale jen na dva roky. Německý stát si pak dlouhá léta marně lámal hlavu, co s tím kolosem udělat.
Dědictví nacismu i NDR
V jednom z bloků vznikl hostel pro mladé turisty, ale většina objektů chátrala až do roku 2012, kdy je vláda odprodala soukromým investorům. Ti už některé z nich renovovali, prodali nebo pronajímají jako luxusní apartmány, i když některé budovy jsou ještě pořád hodně zanedbané.
Jaký je smysl téhle expozice připomínající pochmurnou minulost v těsné blízkosti krásně renovovaných luxusních apartmánů, které působí spíš dojmem, jako by původní záměr stavitelů chtěly spíš definitivně pohřbít?
Katja Lucke je ředitelkou Centra pro výzkum: „Název naší trvalé expozice zní „Macht Urlaub“. Není to snadné přesně přeložit. Obvykle se to překládá jen jako „dovolená“ nebo „být na dovolené“, ale v němčině je to dvojznačné, může to znamenat doslova „činit dovolenou“, ale také „moc nebo síla dovolené“. Vzhledem k tomu, na jakých principech fungovala nacistická ideologie, je to velmi důležité. Zasazuje to do kontextu projekt komplexu Prora, který měl prostřednictvím vysoce organizované masové rekreace posilovat německý národ, a hlavně jeho mladou generaci.
Cílem bylo vybudovat zařízení, ve kterém se bude moct najednou rekreovat 20 tisíc členů organizace KdF, což byla odnož jednotné nacistické odborové organizace. Měli sem jezdit vždycky na týdenní turnus a platit jen 2 říšské marky za den, což nebylo vůbec drahé. Takže se dá říct, že komplex těch osmi identických budov táhnoucí se 4 kilometry 700 metrů podél pláže je obrazně řečeno zkamenělá nacistická ideologie. A to v té expozici vysvětlujeme.“
Při pohledu na spokojené nájemníky nebo majitele apartmánů odpočívající a smějící se na zahrádkách přilehlých kaváren a plážích nemám právě dojem, že by o takové připomínky moc stáli. Dokumentační centrum skoro v protikladu záměru investorů, kteří se tady snaží vybudovat místo pro bezstarostný oddych. Katje Lucke se to nelíbí: „Já to samozřejmě kritizuji… Samozřejmě bych byla ráda, kdyby Prora vypadala jinak. Všechny ty objekty a vlastně celý areál je chráněný jako památka, ale ono to moc nepomáhá. Každý blok si odkoupil jiný investor, podle památkového zákona se o ně musejí starat.
Současně na nich ale můžou provádět hodně stavebních změn a úprav. Takže můžou upravovat balkony a velikost oken, nebo adaptovat střechy na terasy. Tím se mění vzhled těch budov a ten historický kontext společným celému komplexu není lidem, kteří v něm přebývají, vizuálně patrný.“
Pro mě je „Koloss von Prora“, jeho vzhled, spletitá totalitní historie, se kterou se ještě pořád tak nějak potýká, symbolem celé východní části Německa, které jsme říkali NDR. Je to přitažené za vlasy?
„Máme tady dědictví nacistického režimu, máme tady dědictví NDR a teď vládne kapitalismus. To jsou tři různé narativy o smyslu těchto budov, a to je podle mě velmi zajímavé. Já se osobně soustřeďuji na ten nacistický prvek, ale samozřejmě bychom neměli zapomínat ani na ten rozměr z doby komunistické Německé demokratické republiky a na to, co se s Prorou děje a dál bude dít teď v 21. století. A tak souhlasím s tou symbolickou paralelou, kterou to pro vás představuje.“
V pořadu uslyšíte také názory čtyř českých germanistek, které v někdejší NDR studovaly a dodnes tam jezdí, zpravodaje ČT Pavla Poláka, který už v Berlíně řadu let bydlí. A také Matěje Forejta, autora knihy „Umění z NDR. Dědictví na obtíž?“.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
