Několik pamětníků odmítlo vypovídat, poznamenalo je to na celý život, popisuje režisér dokumentu Kuratorium
Kuratorium pro výchovu mládeže je fenomén spojený s protektorátními kolaboranty. V úterý 24. května bude mít na ČT2 premiéru stejnojmenný dokument mladého režiséra Ondřeje Veverky. „Je to masové téma. Dalo by se říct, že každý, kdo se narodil mezi lety 1925-35 nějakou roli v Kuratoriu sehrál. Objevili jsme v jednom záznamu velmi známého českého herce, který stojí v řadách Kuratoria, ale jméno říkat nebudu. Bude to překvapení,“ láká diváky Ondřej Veverka.
Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě byla organizace, která působila za protektorátu v letech 1942-45. Proč se mladý režisér rozhodne zpracovat takovou látku?
K téhle tematice jsem se dostal už během středoškolských studií úplnou náhodou, kdy jsem v jedné historické knížce narazil na tenhle pojem. Odjakživa mám velký vztah k historii, tak jsem byl překvapený, že jsem o tom nikdy neslyšel. To mě dost zaujalo. Pramenů v té době na internetu moc nebylo, takže jsem si začal ze zvědavosti vyhledávat další informace. A vzhledem k tomu, že už se nějakým způsobem orientuji ve filmu, tak už tehdy jsem si říkal, že by to nebyl špatný námět k dokumentárnímu filmu.
Čtěte také
Uskutečnilo se to poprvé až na FAMO v Písku ve 2. ročníku, kde jsem realizoval krátký dokumentární film nazvaný Vzpomínání na zapomenuté, který popisuje fungování, existenci výcvikového tábora Kuratoria v protivínském zámku. Tam jsem si to vyzkoušel ve 12 minutách, poprvé v životě nějaký dokumentární film.
A už v té době, kdy jsem realizoval tento studentský film, jsem začínal s přípravami na celovečerní. Takže to celé pramení z fascinace, že jsem o tom nikdy neslyšel. Že to téma je masové, není to žádná věc, nad kterou bychom mohli mávnout rukou. Kuratorium k sobě přiřadilo téměř polovinu české mládeže, což je cca půl milionu mladých lidí...
Protože účast byla povinná...
Ano, účast byla povinná, takzvaná povinná služba mládeže. Taky se do toho zapojilo na pozice instruktorů, vedoucích, funkcionářů v řádech několika tisíc českých dobrovolníků.
Což už povinné nebylo.
Což už povinné nebylo. Téma jsem začal více studovat, během svých vysokoškolských studií jsem měl lepší možnost dostat se do archivů. Přípravy trvaly plus minus tři roky, dokonce v archivu Českého rozhlasu jsme našli dobové nahrávky. Tak to narostlo, že se z toho stal takový kolos informací, materiálů, že ani nešlo jinak, než to zpracovat do celovečerního formátu...
Jak se vám povedlo najít alespoň některé pamětníky, kteří v Kuratoriu působili a byli ochotni o tom mluvit?
V archivech jsou jména. Vypisovali jsme je a udělali jsme si seznam funkcionářů, který čítal plus minus tři tisíce jmen. Je to dost bolestivé, citlivé téma. Není jednoduché tyhle lidi oslovit a najít. Nebyly taky podmínky mít sofistikovanější možnost rešerše.
Podle seznamu jsem postupně zadával do Googlu jména a doufal jsem, že mi to něco najde. Našel jsem samozřejmě spoustu lidí, kteří byli bohužel už po smrti, v té době to bylo 75 let. Nakonec se mi podařilo najít 12 žijících pánů. Několik z nich odmítlo vypovídat. Setkal jsem se s nimi, ale ta věc je poznamenala na celý život... i přesto, že třeba neměli v Kuratoriu významnější funkci.
Několik pamětníků odmítlo vypovídat. Poznamenalo je to na celý život.
Nakonec se nám podařilo natočit rozhovor s osmi pamětníky, z nichž většina byla mládež, tedy ti, kteří tam byli povinně. A taky tam máme tři instruktory, což byli vedoucí povinných hodin, které byly jednou až dvakrát týdně. Vedli výchovu mládeže. Byla tam tělesná výchova, duševní, duchovní výchova. Všechno se dělalo podle směrnic, které Kuratorium oficiálně vydávalo.
Pokaždé to byl dosti emotivní zážitek. Na většinu pamětníků jsem byl dobře připravený, protože jsem potřeboval vědět, s kým mluvím a na co se ptám. V archivu se mi podařilo nějaké materiály ke každému najít. Pak probíhaly rozhovory, které ne vždy dopadly dobře.
V čem byly některé rozhovory psychicky náročné? Proč se nacistům úplně nepodařilo českou mládež převychovat? A jaké známé osobnosti prošly Kuratoriem? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
80 let od konečného řešení židovské otázky: „Židé už pro nacisty nebyli lidé,“ komentuje historik
Před 80 lety se ve Wannsee sešli nacističtí představitelé k projednání konečného řešení židovské otázky. „Byli vědomi, co připravují za zločin, “ říká historik Petr Koura.
-
Škola a dějepis nefungují ve vakuu, vysvětlují badatelskou metodu výuky autoři nové učebnice
Od září se žáci devátého ročníků základních škol nebo na víceletých gymnáziích mohou učit ze Soudobých dějin. Autoři jsou historici Jaroslav Pinkas a Václav Sixta.
-
Jan Polouček: V databázi Paměti národa máme tisíce svědectví, jsou mezi nimi i spolupracovníci StB
Před 20 lety začala skupina novinářů a historiků natáčet vzpomínky válečných veteránů a následně je rozšířila o příběhy pamětníků z celého 20. století.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...
Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka


Lidský faktor
Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová