Největší daňové zatížení nese na bedrech střední třída, říká Nerudová z  Komise pro spravedlivé důchody

Proč se téměř všechny předchozí vlády bály pustit se do radikální důchodové reformy, o jejíž potřebě se mluví snad čtvrt století?

Přikládám to tomu, že bohužel posledních pět, šest let jsme v Evropě svědky vlny populismu, a v něm se nedělají věci, které krátkodobě mají třeba negativní efekt, ale v dlouhodobém horizontu přinesou společnosti jako celku prospěch. To prostě není populismus. To znamená, že žijeme v době, kdy se dělají krátkodobé provozní věci, které naprosto opačně mají krátkodobý prospěch, ale v dlouhém horizontu zhorší situaci celé společnosti. A to se bohužel děje v tuto chvíli.

Co se tedy stane, pokud politici nezačnou bezodkladně řešit zásadní změny penzijního systému?

Čtěte také

Návrh zvyšování důchodů je sice nekoncepční, ale podpoříme jej, avizuje senátor Marek Hilšer

V tuto chvíli stát vynakládá na penzijní systém zhruba 570 miliard za rok. V době, kdy nám bude vrcholit demografická křivka a do důchodu začnou odcházet Husákovy děti, by náklady na penzijní systém měly být pět procent HDP vyšší, než jsou teď. Což je zhruba 300 miliard navíc, takže se bavíme o nákladech 900 miliard korun za rok na penzijní systém. Takže každá další vláda bude muset hledat dodatečné zdroje, nebo bude muset hledat úspory na výdajové straně státního rozpočtu.

Na čem by tedy měl být podle vás založen dlouhodobě udržitelný důchodový systém?

V tuto chvíli jsou určitá omezení, jedno z nich je například to, že se vláda shodla, že nebude zvyšovat věk odchodu do důchodu. Já bych v tuto chvíli byla taktéž opatrná, protože díky covidu nám poprvé od druhé světové války klesla naděje na dožití o jeden celý rok. Takže v tuto chvíli bych byla opatrná, ale je to nástroj, ke kterému bude muset někdy v budoucnu vláda sáhnout, protože je to jeden z nástrojů, který velmi rychle vybalancuje systém do plusu. Zároveň nelze jakýmkoliv způsobem zvyšovat odvody, které máme jedny z nejvyšších v EU i v zemích OECD, takže tudy cesta nevede.

Poslední variantou, která zůstává, je připustit to, co v tuto chvíli dělá Itálie, která v tuto chvíli má populaci zhruba starou tak, jak my budeme mít v roce 2060 – prostě musí zapojovat více prostředků ze státního rozpočtu do financování důchodového systému a musí volit priority, které výdaje bude z rozpočtu financovat. Protože samozřejmě rozpočet není bezedný.