Nejen Skarsgard ocení dobrou roli. Herci málokdy dostanou, co by sami chtěli, říká režisér Marhoul

Bavíme se také o Stellanu Skarsgardovi, hlavní hvězdě letošního festivalu. Kdybyste mu chtěl udělat radost, čím by to bylo? Už jsme slyšeli, že kachna se zelím je tutovka. Co dál?

Myslím, že i plněné knedlíky s uzeným by byly v pohodě. Čím udělat Stellanovi radost? Já si myslím, že mu uděláte radost tím, že mu nabídnete opravdu smysluplnou roli. To není věc jenom Stellanova, ale každého herce, že jsou vděční za nabídku opravdu dobré role, protože se točí strašná spousta pitomin a málokdy se dostanou k něčemu, co by oni sami chtěli a oceňovali.

Čtěte také

Pořád přemýšlím, zda by Nabarvené ptáče šlo udělat i jinak, přiznává kameraman Smutný

Je mimochodem rozdíl, když režírujete české a hollywoodské herce?

Rozdíl je v tom veliký. Shodou okolností to je právě o Stellanovi, když jsem s ním točil záběry Nabarveného ptáčete, kde hraje vysloužilého německého vojáka, jak doprovází hlavního hrdinu po kolejích a bude předstírat, že ho zastřelí. Kamera jela po kolejích, já jsem stopnul záběr a šel jsem za ním a říkám: Stellane, promiň, mně se nelíbí, jak se díváš moc okolo. Dívej se do sebe, že spíš přemýšlíš o tom, jak z toho vyklouznout, jak tomu klukovi zachránit život. Ty se díváš moc okolo.

On se trošku naštval a říkal: ,Václave, já to pro tebe udělám, je to tvůj film. Ale jsem zvědavý, co ti na podzim řekne pan Harvey Keitel, až ho budeš takto režírovat.' Já jsem si tak říkal, co by mi řekl, jsem režisér, tak mu řeknu, co chci a bude to.

První natáčecí den v Českém Krumlově s Harvey Keitelem, velká hvězda. Točili jsme scénu na schodech a on mi udělal gesto, kdy jsem se z něj úplně zhroutil a říkám si, že to snad ne. Tak jsem stopl záběr, jdu za Harveym a říkám: ,Harvey, toto gesto mi nedělej, mně se to nelíbí.' A on: ,ale mně se to líbí'. Do sebe narazili dva berani, já jako režisér, on jako velká světová hvězda a ani jeden nechtěl ustoupit. Nakonec jsem přišel s kompromisem, že jeden záběr udělám s Harveyho gestem a druhý uděláme tak, jak chci já, přičemž bylo naprosto jasné, který záběr půjde do koše.

Večer jsem o tom pořád přemýšlel, říkám si, že takto nemůžu pracovat. Takže jsem zavolal k němu na hotel jeho asistentce, objednal jsem se za ním, šel jsem na hotel. Tam jsem si s ním sedl a říkám: ,Harvey, poslouchej mě, teď s tebou nemluvím jako režisér, ale jako producent filmu. Já jsem člověk, který tě platí a ty budeš poslouchat. Já ti jako producent říkám, že budeš poslouchat mého režiséra, já tě platím. Rozumíme si?'

Čtěte také

V Americe režisér nesmí do střižny, popisuje Marhoul, který natočil film Nabarvené ptáče

Věřte nebo nevěřte, v Americe, stejně jako u nás, je slovo producenta nejvíc. On mě do té doby bral jen jako režiséra, ale jakmile jsem na něj vytáhl eso, byli jsme na něj dva na jednoho. Potom zařadil zpátečku a zbylých šest dnů se s ním pracovalo úplně úžasně, byl strašně pokorný a poslouchal mě. To není o tom, že bych herce k něčemu nutil. Dávám hercům prostor, aby mi oni sami pomohli, aby mi něco nabídli. Ale když se mi to nelíbí, tak se mi to nelíbí.

Říkám si, co by se stalo, kdybyste se nedohodli, kdyby se ani jeden ze dvou alfa samců nechtěl vzdát.

To si radši neumím ani představit.

Dvě cesty režiséra

Víte, co by mě zajímalo? Kdy zas něco natočíte?

Díky Nabarvenému ptáčeti jsem dostal nabídku, abych natočil velký historický americký film v Americe, s americkými herci. Ale před půl rokem jsem o to přišel, protože se kvůli covidu vyměnil producent, se kterým jsem si pak nerozuměl. Producenti jsou lidi, kteří drží opratě. Asi většina viděla film Oppenheimer, stál 160 milionů dolarů – a film McCarthy byl v rozsahu a náročnosti to samé.

Já jsem si říkal, že bych to natočil za 65-70 milionů dolarů. Potom jsem pochopil, že je to problém, tak jsem navrhl, že by se celý film točil v Čechách, což by šlo. Říkal jsem si, že to bude třicet, nakonec to moje produkce spočetla na sedmnáct. A producent mi řekl, že dá čtyři. Já jsem mu řekl, že to nejde, a on, že bude mít jiného režiséra. Na shledanou, hodně štěstí, tím to skončilo.

Čtěte také

Pieta vůči předloze maří inspiraci. Nemůžu hrát Formana a myslet na to, co na to řeknou jeho známí, načrtává herec Patrik Děrgel

Takže jsem ztratil tři a půl roku svého života, kdy jsem na filmu pracoval, ale řekl jsem si, že to budu brát pozitivně, že to je pro mě dobrá zkušenost. Nejsem první, komu se to stalo. Milošovi Formanovi producent zastavil film den před natáčením – co nějakému Marhoulovi, ale Miloši Formanovi! Amerika je opravdu velmi brutální svět a pro mě opravdu dobrá zkušenost. Otevřou se nějaké dveře, ještě nevím které, ale je fascinující, že nějaké dveře se určitě otevřou. Nevím, co natočím, ale vím, že vždy natočím jen film, kterému budu já sám věřit. Nikdy nebudu režírovat z podstaty, ale z potřeby nitra.

Já vás slyšela vyprávět o tom, že se musíte do filmu zamilovat.

Já tomu říkám láska. Vždy říkám studentům na FAMU: musíte si ve svém profesním životě vybrat jednu nebo druhou cestu. Buď sex, nebo lásku. Když vyberete cestu sexu, natočíte jednu romantickou komedii ročně, lidi na to asi přijdou, potom natočíte dvanáct reklam na maso nebo detektivní seriál pro televizi a všechno je to – dosaďte si sloveso sami. To je sex.

Anebo se vydáte cestou lásky, která, slovy Charlieho Chaplina, je krutá a vede až na kraj propasti jménem šílenství. Ale je to cesta naplněná, plná lásky a sebenalézání se.

Jak Václav Marhoul vedl herce filmu Tobruk, aby se vžili do atmosféry války? Poslechněte si celý rozhovor.