Nedvědi a trampský folk mě provází celý život. Mainstreamu chybí krásná melodie a poetický text, říká Vojtěch Dyk

Cena Alfréda Radoka, cena i-divadla, cena Skupova Plzeň, to všechno patří k La Putyce. Je to 16 let od doby, kdy přišla tato ocenění. Jak důležité bylo generační setkání vás studentů činohry, studentů alterny a nás studentů produkce? Mám pocit, že to bylo strašně podstatné, ale nevím, jak jsi to vnímal ty. 

Čtěte také

V herectví nevíme, co je prohra. Měřítkem úspěchu pro mě není vyprodané představení, říká principál Cirku La Putyka Rosťa Novák

Bylo to velmi důležité, řekl bych, asi pro všechny, co tam byli a co u toho byli. Nebo budu mluvit za sebe – pro mě to bylo velmi důležité. Teď mi shodou okolností můj kamarád posílal video, že jsme tenkrát byli v Šanghaji na EXPO, což bylo krásné. Tam byla spousta zajímavých večerů i rán.

A myslím, že to bylo důležité právě proto, co jsi říkal, že se tam setkala taková velmi silná generace, která potom i nějakým způsobem určovala směr těch prvních dekád po tom. Rosťa Novák, zakladatel La Putyky, určitě tenkrát nevěděl, co způsobí. My jsme do toho přistoupili s kluky jako kapela, která neexistuje. Taky jsme ještě nevěděli, že z toho vznikne třeba Tros Discotequos a že se tím potom budeme i živit. Člověk to dělal nezištně a bylo to krásné.

Pamatuji si, že tenkrát jsme zkoušeli ještě v bývalé budově Rudého práva. Tam nikdo vůbec nevěděl, co se bude dít. A najednou se z toho stal fenomén, který potom byl několik let vyprodaný. Doteď se hraje La Putyka, vzniklo z toho celé divadlo, celý směr, takže si myslím, že to bylo v mnoha ohledech dost zásadní.

Vyvalování se ve svobodě

Dá se najít myšlenka, která je nad tím, která vás spojovala? Byla to lehkost, která uhnula ze zaměření na teorii, nebo to, že jste najednou byli první generace, která jezdila do Edinburghu a viděla ten svět?

Čtěte také

Každá budova Národního divadla má svůj genius loci. Chceme budovám šít repertoár na míru, říká umělecký šéf Lukáš Trpišovský

Jednou jsme na to navázali takovým představením se SKUTRem a s Kubou Prachařem – to bylo kultovní představení, taková napůl improvizace. A byla na tom tenkrát, mám pocit, Ivana Chýlková. Říkala: „Vy jste neuvěřitelní, vy se vyvalujete ve svobodě.“

A toto sousloví, vyvalování ve svobodě, mi přijde, že je takové specifické pro naši generaci, že jsme ještě zažili to, že jsme nebyli spoutaní žádnými hyperkorektními příkazy, které si zase způsobujeme jenom my sami. A že jsme fakt měli ještě takovou tu opravdickou svobodu tvořit.

Teď mám pocit, že se člověk už pomalu, ale jistě bohužel musí… Nebo nemusí, když nechce, ale pozoruji ten svět, že opravdu sami sebe ženeme vždycky do takových hyperkorektních mantinelů, které samozřejmě nejsou dobré, co se týče tvorby. 

Měli jsme ještě možnost na natáčení zažít lehkost nebo točit na film. To bylo něco zvláštního.

A dá se říct, že to naše vyvalování se ve svobodě, když budu parafrázovat Ivanou Chýlkovou, je najednou menšinové? Mě to pořád baví. 

Mě to taky baví. Ale zrovna včera jsem říkal kamarádce, že jsme měli ještě možnost na natáčení zažít lehkost nebo točit na film. To bylo něco zvláštního, tam bylo opravdu to tajemství. Teď se to mnohem víc frká, seká se to na natáčení i v hudbě. Takže nevím, kam to bude směřovat.

Ale naše generace podle mě má trošičku tu nevýhodu, že jsme zažili, jaké to bylo. A teď jsme v aktivním věku i součástí toho, jaké to je. To znamená, že to pořád porovnáváme.

Vzpomínka na táborák 

Toto byl Kohout, který patří do repertoáru bratří Nedvědů. Respektive patřil, protože tato dvojice svoji cestu uzavřela. Nicméně ten odkaz podle mě zraje víc a víc. Na začátku tohoto století nebylo zase tak trendy, že by se k tomu člověk hrdě hlásil, ale mám pocit, že teď se k tomu vracíme. No a 14. května příštího roku se můžou lidé vrátit úplně naplno. Jak vás to napadlo a co to přesně je?

Čtěte také

Rýmovat ve spaní je strašně jednoduché. První mi v hlavě běží slova, pak až obrazy, říká písničkář a básník Jiří Dědeček

Jako asi spousta lidí v této republice mám hudbu bratří Nedvědů, Brontosaurů nebo i Spirituál kvintetu, vůbec té party kolem trampského folkařského ohně, spojenou s dětstvím. A potom jsem zjistil, že mě to provázelo vlastně celý život.

Proč mě to napadlo, bylo, že jsme s mojí ženou v autě poslouchali „bestofku“ bratří Nedvědů a vždycky jsme si povídali o tom, jak jsou to krásné písničky, že ti bráchové byli velmi vtipní v i promluvách mezi písničkami a proč to zmizelo z českého éteru…

A já jsem potom říkal, že bych mohl udělat takovou vzpomínku, nějaký koncert, který by to připomněl. Protože mi upřímně chybí v mainstreamu krásná melodie, krásný zvonivý hlas. Chybí mi trošičku i poetický text.

A obecně táborák.

A obecně táborák. Takže jsem si říkal, že bych toto zkusil nějak udělat. Tak jsem si to v hlavě sumíroval a zase jsme jeli jednou s mojí ženou, která je moudrá a která říkala: „Hele, ti by si zasloužili nějaký koncert.“ A já jsem řekl: „Já vím, miláčku, už to trošku v hlavě mám.“ Začalo to takovým způsobem.

Nechceme, aby to byl jenom připomínkový koncert písní, ale aby to mělo i jakýsi divadelní rámec.

Co se tam bude dít toho 14. května? Pozvete Jana Nedvěda, protože František nás bohužel opustil před pěti lety, nebo pozvete někoho úplně jiného? Nebo prostě zapálíte oheň v O2 Areně, což je samo o sobě nesmírně odvážná věc, a sedneme si tam dokola?

Čtěte také

Píseň zvládnu napsat za hodinu, u Porna jsem se trochu styděl, přiznává písničkář Pokáč

(směje se) Oslovil jsem svého kamaráda Kubu Prachaře, jestli by mi s tím nepomohl. Takže tím večerem budeme nějakým způsobem provázet. Oslovili jsme bratry Cabany, aby to režírovali, protože nechceme, aby to byl jenom připomínkový koncert těch písní, ale aby to mělo i jakýsi, nebojím se říct, divadelní rámec. Zároveň jsme oslovili potomky bratří Nedvědů, Honzu a Vojtu, bratrance, kteří pokračují v odkazu těch písní. Ti budou mít asi největší pásmo.

A potom jsme oslovili spoustu našich přátel, protože je pravda, že to, co mám já – lásku k Nedvědům a k těm písním –, má opravdu hrozně moc lidí tady v republice. Takže to šlo celkem samo, lidi se nám dokonce ozývali, jestli by si mohli zazpívat nebo tak. Jsem za to hrozně rád.

Když jsem oslovoval jednoho hosta, tak řekl, že ten večer musí být oslava pokory a ohně. A já bych si moc přál, aby to tak opravdu bylo. Nechci, aby to byl nadpis, ale toto máme vevnitř sebe, když na to myslíme a když si o tom povídáme. 

Jakou roli Vojtěch Dyk ztvárňuje v novém televizním seriálu Inspekce? Přestane být po čtyřicítce „vycházející hvězdou“? A na co se mohou těšit návštěvníci společného vánočního koncertu D.Y.K. s Janáčkovou filharmonií? Poslechněte si celý rozhovor!