Nechutná, ale prospívá trávení i srdci. Vodu z minerálních pramenů čerpají obyvatelé bulharské Sofie po staletí
Už za časů Římské říše byla dnešní bulharská metropole významným lázeňským městem. Jednak leží na cestě mezi Římem a Konstantinopolí, tedy dnešním Istanbulem, a zároveň už tehdy sloužila jako významné lázeňské centrum. Po pádu komunismu a ekonomických krizích 90. let ale na udržení mnoha lázeňských domů nebyly peníze, a tak zavřely a začaly chátrat. Minerální prameny ovšem vyvěrají v Sofii dodnes a mezi místními jsou stále vyhledávané.
V samém centru bulharské Sofie se jdu podívat k budově, která tu poněkud vyčnívá – je to jediná sofijská mešita Banja Baši. Jak jsem zjistil, turecky to znamená „Mnoho lázní“. Zrovna se z ní ozývá volání k modlitbě.
Stavba z dob nadvlády Osmanů má čtvercový půdorys, kopuli a špičatý minaret. Něco zajímavého se ale děje na dohled odsud za parčíkem a tramvajovými kolejemi. Jsou tam takové zídky a do mrazivého lednového vzduchu od nich stoupá pára.
Když přicházím blíž, začínám původ páry chápat. Stoupá z teplých pramenů, které tady vyvěrají. Aspoň v tom mraze se voda zdá opravdu teplá, skoro až horká. Je docela příjemné takhle si zahřát ruce.
Pramen vyvěrá z celé řady trubek do jakýchsi umyvadélek. Nutno přiznat, tu a tam v nich je víc odpadků než vody. Kolem se pohybuje celkem dost lidí – většinou mají v ruce obrovské plastové barely na vodu, deseti nebo jedenáctilitrové, nebo menší PET láhve.
Město postavené na vodě
Průvodce, který sem přišel se skupinou turistů, se jich ptá, jestli se po ochutnávce vody cítí lépe nebo mladší a zahajuje svůj výklad:
„Místní sem moc rádi chodí s obřími prázdnými láhvemi, plní je minerálkou a berou si ji domů. Musím přiznat, že jsem to jako dítě často dělával s dědečkem. Je to tu stále velmi populární sport. Voda má 37 °C jako lidské tělo, a platí to po celý rok.“
Nikola, jak se průvodce jmenuje, říká, že jsou minerální prameny po celé Sofii. To je prý taky hlavní důvod, proč město existuje od tak dávných dob.
„Nemáme velkou řeku nebo moře, ale 40 zdrojů minerální vody opravdu fungovalo, a proto taky Římané ze Sofie udělali důležité centrum,“ vykládá a já vzpomínám na nedalekou zastávku metra, u jejíhož vchodu jsou právě odhalené starořímské ruiny. A taky na překlad tureckého názvu mešity – „Mnoho lázní.“
Nechutná, ale potěší žaludek a trávení
Minerálka má trochu zvláštní pachuť, ale od běžné vody z vodovodu se chutí příliš neliší, řekl bych. Možná je trošku slanější.
„To minerální složení je dobré na žaludek a trávení,“ říká mi student a další průvodce – taky se jmenuje Nikola. „Z pramene tu vytéká asi 13 litrů vody za sekundu. Využívá ho bulharská akademie věd, protože je velmi hluboký – proto je taky teplý. Detailně monitorují minerální složení vody. Jednak aby se ujistili, že je pitná, jednak proto, že změny můžou signalizovat tektonické pohyby pod povrchem,“ vysvětluje vysoký mladík.
Zdá se, že sem pro vodu chodí hlavně starší lidi. Podle Nikoly je to možná i proto, že tak důchodci šetří za vodu.
„Čistší než z potrubí“
„Chodím sem často, už 15 let. Piju jen minerální vodu, střídám různé prameny. Vodu z kohoutku nepiju. Tahle voda je čistší než z potrubí,“ říká osmdesátník Želko s desetilitrovým barelem, na který má tašku na kolečkách. O chuti minerálky mi prý nic nepoví, o smysl totiž v podstatě přišel, zřejmě když měl covid-19.
Opodál si vodu napouští mladší muž, chodí sem prý skoro denně. „Já obecně nepiju vodu, jen alkohol. Piju asi 10 piv denně. Tu vodu mám pro děti a manželku. Chodím sem a taky na Gornu Banju,“ zmiňuje pramen na okraji Sofie.
Oslovuji ještě ženu jménem Desi, která prý neumí anglicky, jen německy. Pak ale se smíchem oba jazyky míchá dohromady. „Ta voda je velmi zdravá. Tohle mám tak na 2 týdny, pak přijdu zas. Nechutná vůbec špatně,“ směje se a dodává, že jinou vodu skoro nepije.
Vzpomínka na zlaté časy
Pak mě Nikola vede zpět k budově naproti mešitě, u které jsou další kohoutky. „Tohle je úplně jiný minerální pramen, ačkoli je dost blízko toho prvního. Je dobrý na srdce a kardiovaskulární zdraví,“ vysvětluje.
U budovy pramen není náhodou, bývaly to totiž ústřední minerální lázně z počátku 20. století.
„Lidi tehdy samozřejmě neměli doma sprchy, takže chodili do lázní,“ vypráví Nikola. „Mají dvě křídla – pro muže a pro ženy, protože tam lidi chodili nazí. Byla tam restaurace, kavárna, lidi tam trávili celý den. Chodili sem i politici, mohli jste tu potkat starostu.“
„Nahého?“ ptám se, ač je mi jasné, jaká je odpověď. Lázně zkrátka tehdy byly běžným místem k setkávání a diskusím.
Zlaté časy podle Nikoly zažívala tahle i další lázeňské budovy mezi válkami. Později, po pádu komunistického režimu a problematické ekonomické transformaci v 90. letech na údržbu mnoha lázeňských domů nebyly peníze. Často se zavřely, mnoho jich postupně zchátralo.
Tady se aspoň vnějšek budovy zachoval a dnes tu sídlí regionální muzeum. „Už roky existují plány na to, udělat z toho znovu lázně, ale každoročně se slibuje, že to bude až příští rok,“ dodává trochu rezignovaně Nikola.
Zprávy z iROZHLAS.cz
-
Maděrová senzačně vyhrála na snowboardu, Česko má první zlato. Ledecká vypadla ve čtvrtfinále
-
SPD, a hlavně Motoristé po boku ANO ztrácí podporu, ukazuje model Kantaru. Nejvíce narostli Starostové
-
ŽIVĚ: Čeští curleři bojují na olympijských hrách proti Itálii. Radiožurnál Sport odvysílá přímý přenos
-
Bití páskem, urážky a nadávky. Za 20 let týrání manželky a tří dětí dostal muž 6,5 roku vězení
