„Nebylo nám to jedno.“ Film připomíná pomoc romským uprchlíkům z Ukrajiny

Film zachycuje vzpomínky a svědectví lidí, kteří jim pomáhali ještě před vznikem systémové podpory. Vznikl jako poděkování dobrovolníkům, zaměstnancům romských organizací i jednotlivcům, kteří se tehdy zapojili do pomoci.

Čtěte také

Romští uprchlíci z Ukrajiny čelí v Moldavsku diskriminaci

„Já jsem čtyři roky čekal, že nám někdo poděkuje za to, co jsme pro ČR udělali my jako Romové. To se neděje. Ti lidé tam nechali rok života pro úplně cizí lidi a nebylo to tak, že si tam šli napakovat kapsy nějakými penězi. Nebylo to vůbec o žádných penězích. Byl to rok dřiny, stresu.

Takže já si myslím, že všichni, kteří to ocenění dostali, kteří tam byli vyjmenovaní – a ještě tam úplně nebyli všichni, protože já už na některé nemám ani kontakty –, si to prostě zaslouží. Bylo tam strašně moc dobrovolníků a oni všichni potřebují dostat to poděkování.“

Říká Petr Ščuka, ředitel organizace Identity Prague a Mezinárodního festivalu romského filmu IROFF. Vzpomíná také na podporu lidí z majoritní společnosti, kterým osud ukrajinských Romů nebyl lhostejný.

„Pro mě neznámí, cizí lidé mě začali finančně podporovat a psali mi: ‚Pane Ščuko, vydržte, pomozte, prosím, držíme vám palce.‘ Takové zprávy máme na výpisech z účtu z roku 2022. A pak si říkám, že je na tom světě ještě hodně, hodně moc dobrých lidí. Je to pro mě velká zkušenost do života. Tehdy jsem přehodnotil svoje názory a svůj postoj a viděl jsem na vlastní oči, že spousta Neromů prostě viděla lidi v nouzi, přišla a pomohla.“

Prázdné stany ukázaly drsnou realitu

Dokument během tří měsíců vytvořil režisér a kameraman Antonín Jelínek.

„S Petrem jsme natočili celkem přes dvě a půl hodiny rozhovorů, navíc jsme měli k dispozici reportáže a archivní fotografie.“

Jak těžké pro vás bylo ocitnout se vlastně uprostřed stanového městečka, natáčet tam a zachytit okamžiky, které jste chtěli autenticky přenést? To, co Romové v těch městečkách zažívali?

„Já jsem do toho projektu šel s tím, že jsem o něm příliš informací neměl. Nevěděl jsem ale skutečný rozsah toho, co se dělo, kolik uprchlíků sem přicházelo, v jaké byli situaci a jak jim systém nedokázal pomoci.

Čtěte také

Romští uprchlíci z Ukrajiny nocují na Hlavním nádraží v Praze. Jaká pomoc se osvědčila?

To jsem se postupně dozvídal a začínal chápat, když jsem se těmi materiály probíral. Čím víc jsem viděl fotografií a výpovědí, tím víc mi docházelo, jak je to složité téma. A zároveň mě to i dojalo. Veškerá ta pomoc, která se dostala k uprchlíkům, ať už ze strany jednotlivců, nebo organizací.

Bylo nám jasné, že nemáme kapacitu na to zpracovat komplexní dokument, abychom ze všech stran a pohledů zachytili, co se dělo. Takže jsme se rozhodli, že dokument má být spíše takovým poděkováním všem, kteří se na té pomoci podíleli.“

Jaký okamžik pro vás byl z celého natáčení nejsilnější?

„Bylo to, když jsem viděl fotografie, jak ty stany ve stanovém městečku v Troji skutečně vypadaly. Pokud na fotografiích byli lidé, vypadalo to ještě poměrně vesele, protože se většinou do toho foťáku usmívali. Ale když jsem pak viděl ty prázdné stany, sprchy, záchody a lavice, najednou mi to přišlo takové drsné, silné.“