Názory dvou prezidentů
Jediní dva prezidenti České republiky, kteří utvářeli politickou scénu posledních dvaceti let a stále ji silně ovlivňují, se před volbami překvapivě shodují. Současná politika je podle nich v krizi. Klausovi i Havlovi vadí vyhraněnost osobních politických soubojů a nevraživost politiků, což je při jejich známé osobní rivalitě poněkud úsměvné – právě tady přece začal tento způsob vyprazdňování politiky, v němž je vítězství, moc a pokoření soupeře důležitější než smysl myšlenky.
Klaus a Havel se ovšem zásadně liší v hledání východisek z krize politiky. Současná hlava státu vidí šanci v návratu do minulosti, do 90. let, kdy politice vládl ideologický souboj mezi levicí a pravicí, který je prý živlem politické racionality a hybatelem věcí veřejných; bývalý prezident, založením liberál a umírněný rebel, naopak věří v budoucnost, v níž politiku rehabilitují mladší lidé, kteří ji opět pochopí jako starost o věci veřejné.
Jsou to vlastně revoluční koncepty. Klaus chce oživovat polomrtvý protiklad levice-pravice, který v postindustriálních společnostech přestal přitahovat a fungovat mimo jiné proto, že ho vylučuje potřeba řešení problémů a všudypřítomný populismus, jenž nezná stranickost.
Havel zase dialekticky věří v hlubší revoluční potenciál dějin, jehož logika praví, že s krizí přichází i očistné oživení, jehož nositelem jsou tradičně mladí lidé, stavějící se z vrozeného lidského vzdoru proti nepovedenému dílu rodičů. Ale proč by právě oni měli být zárukou čistoty a vážnosti politického prostředí, když znalosti, výhody a požitky, jimiž disponují, pocházejí z nedůvěryhodných hlav a rukou rodičů? Provést revoluci by znamenalo otřást osobními základy, a komu by se do takového rizika v dnešním relativně bezstarostném pohodlí chtělo.
Obě prezidentské rady, jak ven z krize, jsou tedy nerealistické. Ta Havlova má vůči Klausovu konzervativnímu návratu do minulosti přece jen malou emocionální výhodu. Reprezentuje víru v otevřenost budoucnosti, což jsou slova nesoucí jasný pozitivní náboj. A tak je možná lépe s Václavem Havlem romanticky doufat, že nějaká malá revoluce přijde, než se s Václavem Klausem zoufale vracet tam, kde nám bylo mizerně…
