Návrat do Markoviče nebyl zdravý. S poslední klapkou jsem cigarety opustil, prozrazuje Petr Lněnička

Tak tedy Metoda Markovič: Straka, druhá série. Za první, za ztvárnění vyšetřovatele Jiřího Markoviče, jste získal Českého lva. Jaký byl přechod z první do druhé série pod jinými režiséry?

Byl to dvouletý přechod, protože od konce natáčení Hojera do začátku Straky uběhly dva roky. Spoustu věcí člověk zapomene a na druhou sérii se nějak musí připravovat. Když to potom začalo, už to byl pro mě nový projekt, tak jsem si to v sobě trošku musel udělat. Dlouho dopředu jsem věděl, že dojde k výměně režisérů, takže už jsem na to byl s kluky nastavený. Práce začala úplně běžně jako každá jiná.

Ale Markovič musel být pořád stejný, ne? Genofond nepřepíše změna režiséra.

Přesně tak. To byl pro mě hlavní úkol, který já jsem si na tom vybral, se kterým jsem se ještě nesetkal: vrátit se po dvou letech do postavy, kterou jsem opustil. Kluci to zase měli těžké v tom, že už mě takhle dostali, měli mě přiděleného, museli mě použít. Jak teď s oblibou říkám, tak mě použili, využili, zneužili, ale snad i trošku posunuli.

Musel jste zase přibrat, nebo jak to bylo?

Ano.

A pak zase shodit, což jste udělal.

Ještě ne dostatečně.

A když člověk takto mění váhu, projevuje se to nějak na jeho osobnosti? Teď myslím i na té herecké.

Já doufám, že se to projevuje jenom na herecké osobnosti. Použili jsme to tehdy s Pavlem, Pavel asi věděl, proč to po mně tehdy chtěl. Já jsem to rád udělal a myslím si, že to skutečně má význam v herecký práci, protože s tím tělem se zachází jinak, tělo se jinak chová, vy se jinak chováte; že to k něčemu bylo.

Čtěte také

Postavu do sebe musí herec vpustit. Roli empatického vyšetřovatele jsem svlékal dlouho, líčí Lněnička

Teď, jelikož se série vrací časově do období první série, tak tam nebylo o čem diskutovat. Pokud jsme chtěli navázat tam, kde už na to diváci byli zvyklí, tak nebyla jiná možnost. Takže jsem se do toho znovu vrátil. Můžu jen říct, že je teď těžší návrat zpátky. Nemyslím si, že je to úplně zdravé a nedoporučuji to.

Práce jako každá jiná

K první sérii Metoda Markovič: Hojer jste měli méně podkladů než potom ke druhé. Tam už bylo víc materiálů o spartakiádním vrahovi. Potřebujete vůbec vidět rekonstrukce, ty originály, probírat se spisy? Nestačilo by vám, kdyby vám jen poučený režisér řekl: hele, hraj to takto?

Možná by to stačilo, ale je to pro mě osobně hrozně velký pomocník. Nejde ani o to vidět fakta nebo hrůzy, které tam byly. Pro mě bylo důležité vidět, jak se ten člověk u toho chová, jak se pohybuje, jak u toho mluví, v jaké je náladě.

Často si představujeme a v kriminálkách zahraničních i českých vidíme, že policista k tomu přistupuje s nějakou emocí, že je to dramatické a tak dále. Já pak najednou vidím skutečné věci a tam je to práce jako každá jiná, rutinní. Nechci to shazovat, ale ti lidé se tam bavili absolutně normálně.

To jsou věci, které vám poučený režisér může říct, ale myslím, že poučený pan režisér vás na to rád nechá kouknout. Na nás to Pavel vyloženě chtěl, abychom tyto věci viděli. A zase my tam vidíme věci, kterých si třeba někdo jiný nevšimne. Určitě to pro mě – a myslím, že i pro Péťu Uhlíka i teď pro Maxe – byla dobrá pomůcka.

Čtěte také

Představitel vraha Hojera: Lidé mi děkují, že se mě bojí. Psychický přetlak potřebuji vymlátit, říká herec Uhlík

A trochu depka? Protože ty věci se staly.

Na to nejde si nevzpomenout, nejde na to nemyslet. To tam prostě je. Ale když to teď hodně zkrátím a přeskočím, tak nakonec se na to musíte dívat jako na práci. Musíte prostě, jinak byste se zbláznil, protože tam se toho dotknete nejblíž tomu, že je to realita. Na to nechci ani nemůžu zapomenout ani dnes.

V čem je, úskalí hrát skutečnou postavu, která existovala?

Můžete být srovnán s jejím reálným okolím. Máte tak trochu moc, která je dobrá, ale možná i špatná, že skutečnou postavu skrze sebe přinesete divákům. Je tam zodpovědnost, co si vlastně veřejné mínění potom díky vám může o té postavě myslet. Můžete postavu napodobit vizuálně, snad až imitovat, anebo si na ní najít věci, které uděláte po svém tak, že ji trošku zumělečtíte, nebo jak to říct.

Nepřemýšlel jsem asi až tolik o tom, nakolik je to rozdílné u nereálných postav, ale samozřejmě jste srovnáván. V tomto případě jsme se setkali – a jsem tomu velice rád – i s rodinou pana Markoviče. Tam už je to hodně tenký led, protože jste už hodně blízko; mluvíte s těmi lidmi, oni potom přijdou na vás, když uvidí výsledek. Je to víc osobní než běžně.

Neřesti detektiva

Skamarádil jste se s nějakými kriminalisty?

To je takový bonus toho. Stalo se mi, že jsem byl oslovený současnými kriminalisty, kterým se seriál velice líbil, protože údajně ukazoval práci skutečnou, jaká je. Měl jsem tu čest se s některými seznámit. Byl jsem pozvaný, rád to říkám, na vánoční večírek 1. oddělení a s některými z nich si dodneška volám a zajdeme na pivo. Takže za to jsem moc rád, že jsem poznal tyto lidi.

Mám na jazyku otázku, jak slaví 1. oddělení Vánoce v reálu? Ale na to se asi nesmí odpovídat.

Jsou to veselí lidi, stejně jako my všichni ostatní. Takže slaví tak, jak slavíme my.

Čtěte také

Markovič byl světově výjimečný kriminalista. Vrazi měli chuť se mu svěřit, popisuje scenárista kriminální série

A sázejí tam takové historky, které si člověk představuje v různých případech?

No ano. Zrovna když jsme tam přišli my, asi nám chtěli ty historky říct, srovnávat a vzpomínat na pana Markoviče. Došlo tam až ke komickým situacím, které ale nemůžu úplně zveřejnit.

A co o něm říkali? Většinou si ho asi vážili?

To jsem tam zaslechl mockrát. Prozradit můžu i spoustu historek osobních, které z pana Markoviče zase nedělají úplně geroje. Byl to prostě člověk, což je krásné, takže měl i nějaké neřesti – oni o nich mluvili, smáli jsme se, a to já vždy rád poslouchám. Ale všeobecně jsem cítil, že úcta tam je velká. A je nádherné, že jsem měl možnost vidět, že v tom má pan Markovič určitě nástupce. Viděl jsem, jak se někteří chovají k šéfovi mordparty. Nehraná úcta je tam obrovská, to mi dělalo radost.

A když jste mluvil o neřestech, tak jste myslel třeba kouření?

Taky, ale to je ta nejmenší.

Vy jste musel kouřit. Podlehl jste tomu, stal jste se závislým, kouříte pořád jednu od druhé?

Ne, ne, nepodlehl. S poslední klapkouc jsem to naštěstí zase opustil. A doporučuji to všem.

Komu všemu propůjčuje Petr Lněnička svůj hlas? Poslechněte si celý rozhovor!