Nastupuje se do něj jako do sporťáku, vypadá jako velorex a vyrobený je z invalidního vozíku. V Palestině sestrojili na koleně solární elektromobil
Dvoumiliónové pásmo Gazy je už skoro deset let pod izraelsko-egyptskou blokádou. I proto jsou ceny paliv v chudé palestinské enklávě vysoké. Za litr benzínu lidé zaplatí v přepočtu 50 korun. Kvůli drahému palivu běží jediná tamní elektrárna jen na částečný výkon. Někteří lidé ale na místo zoufání hledají nové možnosti. Těžké podmínky přiměly dvojici studentů, aby jako ročníkovou práci postavili solární elektromobil.
„Každá hodina zapnutého generátoru mě na benzínu stojí 10 šekelů,“ konstatuje Husám Bušnák, který má tady v centru Gazy na ulici obchůdek s ovocnými šťávami. Těch 10 šekelů je skoro 70 korun.
Stejný obrázek je ale vidět na každém kroku – drnčící generátor neznámé čínské značky dodává tolik potřebný proud. „Ze sítě dostávám elektřinu vždycky tak hodinu dvě a je to naprosto nepravidelné. Mám tu v lednicích ovoce a ovocné šťávy, kdybych to nechal bez proudu, všechno se zkazí a můžeme to vyhodit.“
Čtyřicet procent lidí bez práce a vysoké ceny – to je pásmo Gazy. Nejen dodávky elektřiny, ale také dovoz paliv je nespolehlivý a provoz aut drahý.
Není hezký, ale funguje
Džamál Míkátí otevírá vrata garáže a na chodník před svým domem vytlačuje takovou hranatou, zajímavou věc. Má to čtyři kola, takže to vzdáleně připomíná silniční vozidlo.
„Kostra nemá žádnou hodnotu, není na ní nic pěkného, design nemá s autem moc společného. Hlavní ale je, že to jede na elektromotor, který je přímo napojený na solární panely,“ omlouvá Džamál formu svého výtvoru.
Hezčí provedení by se prý prodražilo a už tak s kamarádem investovali do vývoje ze svého asi 70 tisíc korun. „Vhodný elektromotor jsme v Gaze nesehnali. Tak jsme vzali motor ze starého invalidního vozíku, převinuli ho, upravili puls, vlastně jsme z něj udělali motor úplně jiný.“
DYI po palestinsku
Džamál otevírá dveře svařené z hranatých trubek. Otevírají se směrem vzhůru, trošku podobně, ale opravdu jen podobně, jako u luxusních sporťáků. Nechává mě nastoupit a mně se okamžitě vybaví scénka s knihkupcem Daliborem Vránou z filmu Vrchní, prchni. Je tu jedna sedačka na podlaze, volant, dva pedály a vedle mě vedou dráty do baterií pro noční jízdu.
Je to prostě kárka postavená tady v Džamálově garáži, kde má jen základní nářadí, takže vzhledem k místním možnostem – všechna čest. K mému velkému zklamání se ale zrovna upravuje řízení, a tak se dívám na testovací jízdy aspoň na videu.
Solární energie je Džamálova srdeční záležitost: „Každý chce za sebou nechat na tomhle světě nějakou stopu. Někdo chce dobře vychovat syna, já zase chci, aby po mně zůstaly výsledky v oblasti obnovitelných zdrojů,“ vysvětluje.
A plány má třiadvacetiletý Džamál Míkátí veliké: „Chceme to vozidlo dotáhnout na profesionální úroveň. Bude dvoumístné, bude jezdit normální rychlostí a bude se prodávat na místním trhu i v zahraničí.“ Pak Džamál z mnohem skromnější perspektivy dodává, že při mé příští návštěvě už mě odveze až do hotelu.