Náročná cesta k výrobě atletických medailí
Budou zlaté, stříbrné a bronzové. To je asi tak jediná standardní vlastnost, která nebude chybět medailím rozdělovaným na nadcházejícím atletickém mistrovství světa v Berlíně. Běžná představa kulatých placek visících na stuze je však minulostí.
"Představili jsme návrhy Mezinárodní atletické federaci a připravovali jsme se na dlouhou diskusi. Během dvou minut ale bylo po všem - tak moc byli funkcionáři návrhy nadšení," snaží se překřičet ruch posledních stavebních úprav na olympijském stadionu ředitel organizačního výboru světového šampionátu Heinrich Clausen.
Ostatně, při pohledu na medaile nedozírné sběratelské hodnoty, byť s výrobní cenou pouhých 170 eur za kus, není divu.
Na cenných kovech zachytila teprve 26letá studentka designu Elisabeth Warkusová pohyby atletů při jednotlivých disciplínách. Oštěpaři, dálkaři nebo tyčkaři ale vytvářejí určitý cyklus, který je rozfázovaný na celou sadu medailí. V celku ho uvidíte, když dáte všechny tři medaile vedle sebe, nebo když se podíváte na vkusnou plechovou krabičku, kam by si atleti tvrdě vybojované kovy měli uschovat.
"Medaile se liší i svým tvarem. Už nejsou kulaté, ale hranaté. Jde o takový vypouklý kvádr. Unikátní je ale hlavně zachycení zvláštností jednotlivých disciplín. Každá sada medailí má svůj vlastní motiv, což se v historii mistrovství světa děje vůbec poprvé," upřesňuje Heinrich Clausen.
"Zkoumala jsem a studovala pečlivě strukturu každičkého pohybu. Snažila jsem se dopátrat toho, co je jádrem té které disciplíny. Toto poznání jsem se pak snažila přenést na tři medaile," popisuje Elisabeth Warkusová, tvůrkyně medailí.
"Třeba u běhu na 100 metrů je jasný důraz kladen na start. Na medailích je tak zachycená startovní pozice a jak sprinter vybíhá z bloků. Zbylých 100 metrů se pak na cenném kovu vůbec neobjevuje," dodává.
Elisabeth Warkusová, která s atletikou nemá vůbec nic společného, strávila desítky hodin u videa a pozorováním nesčetných tréninků, aby pronikla do řeči atletova těla. Nejvíc ji prý okouzlily všechny vrhačské a skokanské disciplíny.
"Ke konečnému výsledku vedla dlouhá cesta. Některé návrhy se rodily lehce a rychle, ale u jiných to šlo ztuha. Třeba jsem měla problém se zachycením vytrvaleckých tratí a váhala jsem nad drobnými rozdíly v pohybech běžců na trati 1 500, 10 000 nebo 800 metrů," říká mladá studentka, která s úsměvem přiznává, že původně stanovený rozpočet překročila.
"Zhruba od poloviny návrhářských prací jsem byla v kontaktu s Německým atletickým svazem. Jeden z trenérů posléze kontroloval, jestli atleti skutečně stojí tak, jak mají. Prověřoval každou patu, každý pohyb ruky. Všechno muselo na medailích souhlasit a bylo by hezké, kdyby se atleti v zachycených pohybech sami našli," myslí si Elisabeth Warkusová.
Nutno dodat, že by se taková Barbora Špotáková spokojila i s medailí, na které by hod oštěpem připomínal lov mamutů. Jen kdyby měl kov pokud možno zlatý odlesk.
