Nargis zabíjel a junta je nechala ve štychu

Cesta trajektem

Rok po cyklónu Nargis zůstává 60 procent postižených Barmánců bez střechy nad hlavou. Přírodní katastrofa si 2. května 2008 vyžádala na 200 tisíc obětí, když jeden z nejhorších cyklonů v dějinách lidstva zdevastoval Irrawadskou deltu.

Davy lidí se doslova valí na trajekt zajišťující spojení mezi Rangúnem a městečkem Dallah ležícím na druhém břehu řeky, tedy spíše zapáchající stoky, jmenující se také Rangún. S lístkem, za který jsem zaplatil pětinásobek co místní se zdůvodněním, že jsem cizinec a ten je "rich", tedy bohatý, a povolením, bez kterého se po zemi ani po vodě v Barmě ovládané vojenskou juntou prakticky nikam nedostanete, v kapse. Tedy aspoň do Dallah a ještě další obce na cestě do Irrawadské delty, Twante. Do delty samotné je to bez šance, nezbývá než to risknout.

Na palubě panuje čilý ruch. Jeden muž nabízí zvědavým cestujícím zázračný čistící prostředek, jiní prodávají cigarety a ovoce, další za mírný poplatek nabízejí plastové židličky k sezení. A mezi všemi se proplétají žebrající děti. Několik buddhistických mnichů pak vše mlčky pozoruje z rohu u schodiště.

Po přistání v Dallah se na nás doslova vrhnou majitelé rozhrkaných minibusů a pick-upů zajišťujících spojení s dalšími obcemi. Po chvíli už sedím v jednom z nich, původně pro 10 lidí, ale sedí a stojí nás tu aspoň 30. Po 30 kilometrech poskakování po rozbité a úzké cestě, někdy s asfaltem, jindy prašné, jízda končí.

Jsme v Twante, vesnici na hranici Irrawadské delty. Snažím se sehnat někoho, kdo by mne odvezl dál, ale lidé se bojí. Ani za peníze ne. Vojáci a policisté jsou všude. Nakonec přemluvím majitele jedné bárky.

Po dvou hodinách zastavujeme ve vesnici Onmedžja. "Přišlo to náhle, vítr nejprve vyrval dveře a pak i střechu. Silný déšť trval několik hodin, a když bouře odešla, nezůstalo z vesnice prakticky nic. Jedinou starost jsme ale měli o děti. Ze všech stran se ozýval křik a pláč," vzpomíná čtyřicetiletá žena, které cyklón zabil jednoho z chlapců.

Stále živé vzpomínky na přírodní katastrofu, která se řadí k nejničivějším v historii naší planety, má i její manžel, pan Soetu: "Jak vyprávěla má žena, vítr lomcoval s dveřmi. Snažil jsem se je udržet, ale bez šance. A pak se strhlo hotové peklo, vše lítalo vzduchem, nebylo nic a nikoho vidět. Hlavou se mi jen honilo, že tohle je náš konec."

Lidé v deltě jsou životně závislí na lodích, které jim zajišťují spojení se světem. Po řádění cyklónu o všechny přišli. "Obrovské vlny si s nimi doslova pohrávaly. A pak je všechny zničily. Rozlomily je jak skořápky, postupně jsme nacházeli jen kousky prken, nic víc," popisuje devětačtyřicetiletý Soetu.

Bavíme se ve dveřích prostého přízemního kostelíku. Místní jsou křesťané, evangelíci. O zeď domku, jediného zděného ve vesnici, je opřeno několik pytlů s moukou, darem od mezinárodních humanitárních organizací. "Vláda nám nic nedala, nechala nás napospas. Za celý rok tady nikdo nebyl. Kdybychom nedostali potraviny a peníze od zahraničních organizací, nevím, jak bychom přežili," říká.

Jeho slova potvrzuje i sám stařešina obce, ke kterému se dostáváme přes několik lávek tvořených kmenem palmy nebo bambusu. Po chvíli už usedáme v prostém domku na kůlech chránících před velkou vodou.

"Byl jsem zraněn od padající větve. Stále to bolí, ale lékař tu široko daleko žádný není. Nejvíce však mám raněné srdce - z té tragédie, co se stala. A vláda nás nechala napospas osudu. Bez varování. A dodnes jediné, co se dozvíme, je z rádia," stěžuje si devadesátiletý Usolt tu, který kdysi bojoval proti britským kolonizátorům.

Jeho syn mi jako důkaz ukazuje diplom za statečnost. Jak ale dodává, proti hněvu přírody nic nezmůže. Nejvíce se pak bojí ženy o své děti: "Strach mám pořád. Nejvíc pochopitelně o zbývající čtyři děti, dva kluky a dvě holky."

Při jejích slovech si vybavím loňský snímek sedmi mrtvých dětí - sourozenců a kamarádů -, které se k sobě přivázaly lanem, aby se neztratily a zůstaly spolu. Všechny se utopily.