Napsal jsem vzpomínky, které se nedají brát vážně, říká Žantovský ke knize S prominutím řečeno

Vy jste vystudoval původně psychologii. To se asi hodí v každé životní situaci?

Čtěte také

iROZHLAS

Hovory s Kyjevem a Tchaj-pejí? Petr Pavel je zkušený diplomat, signály nevysílá nechtěně, tvrdí Žantovský

Je to tak, i když mnozí lidé se mýlí, když se domnívají, že to pomáhá člověku řešit jeho vlastní problémy. Je to spíš o problémech druhých lidí. A v každém případě někdy položertem říkám, že těch 10 let, co jsem strávil v psychiatrické léčebně, bylo tím nejlepším tréninkem pro politiku a diplomacii. 

Díky své práci, aktivitě, možná i shodě náhod jste se dostal hodně vysoko do politiky. Někdo to může brát jako velký kariérní růst. Jak to udělat, aby se člověk ze sebe nezbláznil?

To je úplně základní problém a hodně souvisí s tím, jak tato knížka vznikala a jaká nakonec je. Václav Havel v jednom velmi krásném projevu řekl, že autenticky se dokáží smát jenom ti lidé, kteří se dokáží smát sami sobě. A že většina politiků postrádá schopnost poodstoupit sami od sebe a nazřít svojí vlastní směšnost. A to je ten pocit, který se nám, a v tom to asi mám společné s Václavem Havlem, vracel od samého začátku, protože jsme do politiky nevstoupili nějakým systematickým způsobem.

Nebyli jsme vůbec připraveni na to, že se Václav Havel ocitne v tak významné funkci a že já mu budu dělat mluvčího a radit. A takže již z těch prvních dnů a týdnů asi nejsilnější pocit, který jsme pociťovali, byl pocit nepatřičnosti. Připadali jsme si často směšní.

Naznačil jste, že úmyslně pojímáte knížku nevážně. Nemůže se to některých žijících gigantů případně i dotknout?

Doufám, že ne, protože každý soudný čtenář pochopí, že to není literatura faktu, že to je beletrie.

Takže historka je svatá? Nemusí to být stoprocentně pravdivé?

Michael Žantovský je neodmyslitelně spjatý s osobou Václava Havla|foto:Lukáš Hurník, Český rozhlas

Nemusí to být stoprocentně pravdivé a někdy to zcela jasně ani stoprocentně pravdivé není. Napsal jsem to, abych se zbavil určitých utkvělých představ a uvolnil tak místo pro nové. A navíc, snad je z toho i zřejmé, že jestli si z někoho v knížce dělám legraci, tak je to v první řadě autor. Jistě, jsou tam momenty, které se některých významných nebo slavných osob můžou dotknout, ale troufám si tvrdit, že tam není žádný moment, který je zlostný, nenávistný, nevraživý. Psal jsem to s pocitem humoru a často i lásky.

Napadá vás některá z velkých osobností z let, kdy jste byl ve velké politice, s níž jste se minul?

Nikdy jsem se nesetkal s Vladimirem Putinem, i když se o něm v té knížce zmiňuji, ale osobně jsme se nikdy nesetkali. Ne, že bych toho litoval.

Co myslíte, že by na vaši knihu řekl Václav Havel?

No, věřím a doufám, že by se zasmál, že by si ji přečetl. Měli jsme jeden společný silný pocit absurdity z lidského činění, z politických událostí, z činů politických osobností. Proto asi úvodní fotka knihy je moje fotografie s Franzem Kafkou.

V čem tkvělo kouzlo vašeho přátelství s Václavem Havlem, co vás spojovalo?

Že jsme si v mnoha těch významných okamžicích dokázali připadat směšní, že jsme si dokázali připadat nepatřiční, že jsme si dokázali říct – nebylo toto prostě absurdní? A to vám pomáhá zvládnout radikální změny v životě. Václav Havel byl ještě v květnu 1989 ve vězení, na konci roku už byl prezident, za šest neděl stál v Oválné pracovně Bílého domu a zdravil se s americkým prezidentem, za další měsíc s francouzským prezidentem a britskou královnou. A na to člověk může reagovat několika způsoby – buď tak, že si řekne, to jsem teda velký frajer, a začne se podle toho chovat. To známe od některých představitelů.

Nebo prostě si řekne – tohle je ale sice hrozně důležitý, ale je to taky trošku absurdní. A Václav Havel prohlásil v Kodani, že když se stal prezidentem, stal se sám sobě podezřelým. Vždycky si říkám, kdyby každý politik, když ráno vstane, se podíval do zrcadla a připadal si trošku podezřele, tak ten svět bude o dost lepší místo. A proto jsem obdivoval Václava Havla a ten pocit jsem s ním naprosto sdílel. Protože byť v daleko nižším postavení jsem si připadal stejně nepatřičný, stejně směšný a stejně podezřelý.