Námořníci z italské válečné lodi si umí pobyt na palubě pořádně zpříjemnit

„Vítejte na palubě Borsini, jsem velitel Simone Malvagna. Pojďte dál,“ uvádí mě do své pracovny 42letý námořní důstojník a vzápětí přichází nabídka pravého italského espresa. „Máme k dispozici veškeré tradiční italské potraviny, na palubu se vejdou zásoby na tři měsíce. Je tu tedy i italská káva. Milujeme také pizzu, pečeme si ji každou noc. Samozřejmě máme také italské těstoviny. Nic nám nechybí,“ popisuje.

Hlídková loď má palubní kanón, hangár pro vrtulník a moderní zařízení pro sledování námořního provozu. Teď už ovšem stojím v přepychovém salónu a na stolku přede mnou je další italské pohoštění. „Tohle je důstojnická jídelna, kde přijímáme hosty – diplomaty, politiky, důstojníky z jiných lodí. I to patří k naší práci,“ vysvětluje Simone Malvagna.

Ochutnávám parmazán. Zdá se, že si italští vojáci umějí službu hodně zpříjemnit. Musím důstojníky uklidnit, že o nich ani o sýru neříkám česky nic ošklivého. Velitel mi hned logicky vysvětluje, proč si Italové i ve vojenské misi tolik potrpí na takové maličkosti: „Je to velmi důležité pro morálku posádky. Když jsou námořníci tak dlouho daleko od vlasti, musejí si aspoň takhle udržovat své zvyky a vazby k domovu.“

Italská loď Borsini|foto: Břetislav Tureček

K životu námořníků samozřejmě patří i vycházky do přístavu – na Kypru, v Turecku nebo v Libanonu. Každý se dostane na pevninu tak jednou za dva týdny. Pilot vrtulníku Gian Paolo už se na příští vycházku do Bejrútu očividně těší.

„Tahle mise docela ujde, až na to vedro a vlhko. Když můžu do přístavu, je Bejrút z těch tří, kam jezdíme, určitě nejlepší. Bohužel však musíme být do půlnoci zpátky na palubě. Později bych si to určitě užil daleko víc – někde na diskotéce nebo v hospodě. Libanonci jsou úplně v pohodě. Myslím, že se s námi rádi baví. Nejvíce legrace je ovšem samozřejmě s libanonskými děvčaty,“ směje se Gian Paolo.

Námořníci mohou skoro denně zadarmo telefonovat domů, mají k dispozici internet, posilovnu, filmy. A jak říká velitel Malvagna, protože Italové umějí pít, mají na palubě i víno. „Jsme Italové, takže vyhledáváme i jiné radosti, nějaká ta děvčata… Libanonky jsou fantastické! Jsem ženatý, takže samozřejmě mluvím jen o těch mladších námořnících,“ ujišťuje.

Noční život v libanonské metropoli|foto: Břetislav Tureček

Po návratu do ulic Bejrútu se dozvídám, že sympatie jsou vzájemné. Majitel rejdařské firmy Nasíf Sáleh však upozorňuje, že hlavní přínos námořníků je samozřejmě v jejich mírové misi: „Pokud by na moři nebyly jednotky UNIFIL, situace v Libanonu by byla daleko horší. Pro kohokoli by bylo mnohem jednodušší zemi znovu destabilizovat. Izrael by nejspíš stále blokoval naše pobřeží. Takto námořní síly OSN dodávají loďařským firmám jistotu, že sem mohou bezpečně jezdit. A daří se tak i libanonskému hospodářství.“