Námořní sláva Orebiče tlí na hřbitově nad městem
Prakticky každé město a městečko na břehu nebo ostrovech Jaderského moře vypráví podivuhodné příběhy svých obyvatel, kteří tady vytvořili neopakovatelnou kulturu námořníků, obchodníků, rybářů a zemědělců. Zvláštní postavení mezi těmito historickými městy zaujímá Orebič na poloostrově Pelješac. Ten se totiž stal domovem námořních kapitánů a bohatých kupců v době Dubrovnické republiky. Jejich potomci tady žijí dodnes.
„Poloostrov Pelješac byl součástí Dubrovnické republiky od roku 1333, kdy ho Dubrovník koupil od bosenských vládců. Dubrovničtí si dobře uvědomovali jeho strategickou a ekonomickou důležitost. Pelješac jako prst míří hluboko do souostroví jižního Jadranu. Naproti přes průliv vidíte ostrov a město Korčula. To už byla Benátská republika. Její galéry se tímto průlivem po staletí vydávaly do bitev nebo za obchodem,“ ukazuje bývalý námořník Vlastimil Vekarič.
Dubrovnická republika s nimi však nebojovala. „Neměla armádu, přesto přetrvala 700 let. Je to jediný podobný případ v historii lidstva. Tento malý městský stát řešil všechny problémy s militantními sousedy moudrostí a diplomacií. Občas si svoji svobodu musel vykoupit zlatem. Obyvatelé Dubrovníku se drželi jedné diplomatické zásady: s každým bys měl být zadobře, ale chceš-li se udržet, nikdy nebuď ke svým sousedům upřímný,“ vysvětluje můj průvodce.
Staré rody už takřka zmizely
S panem Vlastimilem Vekaričem stojíme vysoko v horách nad městem Orebič, na terase františkánského kláštera svaté Panny Marie Andělské. Pod kamennými deskami odpočívají jeho předci.
„Tak starých rodů, jako je náš, zůstalo jen málo,“ upozorňuje pan Vlastimil. „Mnohé vymřely nebo nedokázaly pokračovat v tradici. To víte, mladí často rozházeli majetek, který jejich rodiče a prarodiče vytvořili těžkou a trpělivou prací.“
Vzápětí dodává: „Jsem námořník, vystudoval jsem námořní akademii v Dubrovníku. Teď už se po mořích neplavím, stavím modely lodí a zabývám se historií. Přijíždějí ke mně zástupci námořních velmocí, jako jsou Spojené státy. Když jim vykládám, že tady náš rod žil a plavil se dávno před Kryštofem Kolumbem, nemohou to pochopit. Myslí si, že všechno začalo až s objevením Ameriky.“
Rod místních nejbohatších mořeplavců vymřel kvůli lásce
Bohatou a dramatickou historii dokazují výstavní hrobky na klášterním hřbitově. Každá z nich skrývá příběh hodný zfilmování – jako například osud rodu Mimbeliů, nejbohatších mořeplavců a kupců v Orebiči.
„Bylo jich pět bratrů, pět námořních kapitánů. Vlastnili pozemky a flotilu 41 plachetnic. Obchodovali s ruskou pšenicí, na Krymu vybudovali velké sýpky a skladiště. Po ruské revoluci o všechno přišli a rozprchli se po celé Evropě. Do Orebiče se vrátil jen Anton Mimbeli a jeho jediný syn Baldo. Postavili si velký dům na nábřeží, ve kterém dnes sídlí muzeum,“ upozorňuje pan Vlastimil.
Tím příběh rodu Mimbeliů neskončil. Do děje vstoupila osudová přitažlivost. Z Ruska si Mimbeliové přivezli guvernantku, do jejíž dcery se 20letý Baldo zamiloval. Jak už to bývá, rodiče nechtěli o svatbě ani slyšet.
„Jednoho dne jim Baldo řekl: ‚Jestliže mi svatbu nepovolíte, nikdy se neožením a naše rodina vymře.‘ Rodiče si mysleli, že ho to časem přejde a že na krásnou Rusku zapomene. To se však nestalo. Baldo žil bohémským životem bohatého starého mládence a nikdy se neoženil. Když rodiče zestárli a umřeli, přestěhoval se do Terstu,“ dozvídám se.
K symbolickému pomníku míří manželské páry
V Orebiči Baldo vybudoval rodinnou hrobku se zlatou kupolí připomínající ruské chrámy. U známého sochaře si objednal zvláštní pomník – dívku se džbánem vody.
„Je to symbolický pomník,“ upozorňuje bývalý námořník. „Žena se opírá o ruku, jako by spala. Džbán se převrátil a voda vytekla. Jde o symbol uplývajícího života: až voda vyteče, odejde do minulosti i rod Mimbeliů. Tou dívkou je ona Ruska, které se nikdy nedozvěděla, že se kvůli ní Baldo Mimbeli neoženil. K tomuto zvláštnímu mauzoleu často přicházejí manželské páry. Ženy tu mužům vyčítají: ‚Podívej se, tohle je pravá láska, ne to, co říkáš ty.‘“
